Dnes bylo ráno pomalejší. Už včera jsme si vysvětlili, že večer budeme mít delší večerku a tak je potřeba se na to pořádně vyspat a hlavně nebudit rodiče. To se povedlo jen v omezené míře, ale díky i za to. Následně přišel každodenní boj o jídlo. O nás jen nebojujeme o to, kdo co sní, ale spíš o to, kdo co nechce. Většinou se ale po pár minutách – někdy i v desítkách minut všichni pro něco rozhodnou a pak to alespoň částečně snědí nebo jen ocucají.
Já si dal teda luxusní vejce s parmskou šunkou a sýrem a k tomu kafíčko na terásce – dnes už krásně svítilo sluníčko a vypadalo to skoro na azůro. Dnes bude krásný den. Po snídani už začpočaly přípravy. Bylo zapotřebí napakovat sebou oběd, večeři i svačiny. Máme totiž v plánu od cca dvou hodin 3 hodinovou plavbu na katamaránu s pozorováním delfíňáků a verlybáků. Původně jsme si chtěli dát oběd ještě doma, ale už se stejně blížila jedenáctá a měli jsme pocit, že bude lepší vypadnout ven.
Všechno jsme pobalili a vyrazili. Dokonce i ty ponožky se nám nějak podařilo nasadit. Oběd jsem naplánoval na vyhlídce na letiště. Podařilo se nám najít jednu i se stolem. Vyložili jsme tam všechny lahve a dva kyblíky s vepřovým s rýží. Překvapivě je nikdo nechtěl jíst a to hlavně i bez ochutnání. Následovala ochutnávací scéna s vyplivnutím kusu vepře kvůli tomu, že je to moc veliký kousek, následnovné chirurgické prepaparovnání mikrovepře a úžas nad tím, jak je to dobré. Po dalších 3 soustech už to bylo ale zase blé a „jísto to nebudu“. Kdo nejí, bude hladovět. Já na to nemám trpělivost.
Užili jsme si alespoň pár letadel a možná ještě víc pozorování hladových ještěrek, kterých tu bylo celé hejno a které s chutí baštili rýži, kterou u nás už nikdo nechtěl.
Po ještěrčím cirkuse jsme se přesunuli přímo pod letiště – pod hranu přistávací plochy a koukali na přistávající letadla ze spodu. Madeirské letiště Cristiana Ronalda je hodně specifické. Dříve mělo extrémě krátkou dráhu a je prodloužené dráhou na vysokých pylonech. Když jedeme na ubytování, normálně podjíždíme vzletovou dráhu. Taky se jedná o jedno z nejnebezpečnějších letišť. Piloti musí mít pro tohle letiště kvůli častým nárazovým větrům a orientaci zvláštní licenci.
Po pozorování letadel ze spodu jsme se přesunuli ještě na další vyhlídku, kde jsme viděli dosedávání a startování letadel přímo před sebou. Dokonce jsme s letadlem mohli i závodit v autě. Po třech letadlech už to ale začala být nuda, a tak jsme se vypravili do Funchalu na pozorování velryb a delfínů.
Auto jsme zase nechali v obchoďáku, kde už jsme to znali a přes trhy jsme to vzali přímo k lodi. Původně jsme mysleli, že bude času až až a půjdeme ještě na pláž, ale překvapivě tomu tak nebylo. V přístavu jsme vyměnili číslo rezervace za 4 destičky, které kdybychom ztratili, platili bychom 15e za každou (netuším proč). Odevzdali jsme je hned za 10 minut při naloďování. Těch pár minut jsme věnovali pokusu o další futrování. Moje strategie „kdo nejí, hladoví“, začala dostávat trhliny. Přeci jen jsme si chtěli tu plavbu užít a 2 hladové děti by tomu asi neprospěly. Svolil jsem tedy alternativu. Můžou si dát už jídlo určené k večeři – opečené chleby s kuřecí nebo parmskou šunkou. Kdo by ale jedl takový blivajz, když může jíst jen suchý chleba s máslem … Narvali jsme do nich alespoň pomeranč, abychom to nějak přežili.
Na loď čekala spousta lidí, až jsem se bál, jak se na lodi budeme mačkat. Opak byl ale pravdou. Lidi se na lodi rozprostřeli a nám se díky prořízlé hubě podařilo posadit přímo na příď katamaránu. Zrovna když jsme vyráželi, vyrážela i velká zaoceánská loď, kterou jsme tu pozorovali kotvit už pár dní. Druhá vyrážela zrovna, když jsme se pak vraceli.
My vyrazili podél sochy Krista v Garajau, kde jsme byli před pár dni na vyhlídce dál k neobydleným ostrovům Deserta Grande, Ilha do Bugio a Itheou Chao. Kolem nich je přírodní rezervace právě pro delfíny a velryby, které se tu hojně vyskytují. Místní sem pak vozí turisty, aby je mohli pozorovat. Platí tu ale pravidlo, že loď se rodinky velryb nebo delfínů může držet jen 10 minut a pak je zase musí nechat na pokoji.
My dlouho žádné rybáky neviděli, ale užívali jsme si vlny na přídi katamaránu, kde to krásně houpalo, svítilo slunce a foukal vítr. První rodinku delfínů a velryb jsme viděli asi po hodině a půl. Náš výlet měl ale 3 hodiny a tak jsme viděli rodinky ještě dvě nebo tři. Tady na Madeiře je jedna z největších pravděpodobností úspěšného pozorování těchhle zvířátek ve volné přírodě vůbec. Já si ale užíval loď a krásný den bez ohledu na to, jestli něco uvidíme.
Cestou zpátky už jsme bojovali trochu s nudou a možná i s mořskou nemocí. Oproti chlapečkovi, který hodil šavli přes palubu, jsme na tom ale byli dobře. Já byl fakt vděčný, že dnes bylo moře klidné a nic mi nebylo, protože mi normálně velké vlny taky nedělají dobře.
Z lodi jsme vysedli tak akorát na to, abychom se stihli dostat na pláž, kde jsme si dali další pokus o krmení – tentokrát při západu slunce. Opět se podařilo procpat jen chleba s máslem, nějaké to rajčátko a mrkev. Jídlo si tatínek může strčit za klobouk. Pláž byla při západu krásná a mokré oblázky hezky odrážely zlaté zapadající slunce.
Náš program tady ale ještě nekončil. V plánu jsme totiž dnes měli prodlouženou večerku a prohlídku vánoční výzdoby. Všude totiž visí spousta světýlek a my je vždy viděli jen přes den zhasnuté. Dnes jsme se odhodlali si projít nejlepší výzdobu za tmy. Začali jsme cestou skrz pouť a její atrakce přes pobřeží až na vysněné trhy. Byla to ale spíš taková tour de záchod. Navštívili jsme snad každý po cestě. Světýlka byla ale úžasná.
Děti se nejvíc těšili na vánoční trhy, kde si strašně toužili něco koupit. Na trhy jsme dorazili, ale bylo tam spousta lidí. To by ani nevadilo, ale zrovna tam začal nějaký program – módní přehlídka. Muziku k tomu ale pustili tak nahlas, že to rvalo uši a museli jsme utéct. Z toho byly děti trochu smutné. Přes jeden krásně nasvícený park jsme přešli ještě k dalším trhům, kde ale už nebylo nic k jídlu a to byl zásadní problém. O trhy totiž tolik nešlo, ale o onen akt koupení si něčeho dobrého. Z únavy, hladu a neúspěchu přišla krizová nálada typu „to jsme ani nemuseli nikam jezdit“ nebo „jsme měli radši zůstat doma a číst pohádky“ …
Ze zoufalství a potřeby rychlého řešení jsme zapadli do místní italské zmrzlinárny, kde měli asi nejdražší a nejlepší zmrzlinu, co jsem kdy jedl. Děti si daly každý svojí zmrzku s lentilkami a maršmelouny a spokojenost byla zase na světě. My si s mamkou dali jednu na půl. Snědli jsme si to venku u stolku na krásně vánočně nazdobené ulici.
Následně jsme navzdory obrovské únavě zamířili k autu. V obchoďáku jsme měli poslední zastávku na záchodech a vyčerpaní konečně do auta. Vyrazili jsme na ubytko a obě děti během 10ti minut usnuli. Taky už bylo po deváté večer. Byla klika, že jsme neusnuli i my. Cestou jsme pozorovali krásně nasvícené pobřeží, městečka a letiště, které do těch všech vánočních světýlek svojí nasvícenou ranvejí vlastně úplně zapadalo.
Doma jsme vyložili auto, vzbuzené děti vyčistili a znova uspali. Teď už honem spát taky.
Deník jsem ještě dopsal, ale fotky dodělám až zítra.
Spát se musí.
Dobrou