Ráno bylo pracovní. Všechno se ale díky včerejším přípravám dařilo v klidu a v čas. V 9 jsme dali naše 4 batůžky do kufru nákupního vozíku II. a vyrazili směr letiště. Byla to cesta na 7 minut, což z ní udělalo naší dosud nejsnazší cestu na letiště.
Poslední východ slunce na Madeiře 
Auto jsme nechali na parkovišti odemčené s klíči v kastlíku přesně podle instrukcí. Tady se prostě nekrade 😊. Každý si vzal svůj batůžek a už jsme mazali na letiště vylít vody a dopít kafe. V autě jsme zapomněli jen držák na navigaci. Sloužil si dobře. Odpočívej v nákupáku …
Na letišti jsme udělali zase tour de WC. Naše nastydlé močáky v kombinaci s přemírou tekutin, pomerančového džusu, kafem a turistickou setrvačností nás nutili prostě ještě něco z Madeiry vidět… V mezičase jsme pozorovali letiště ještě z terasy letiště a užívali si poslední zbytky sluníčka. To ale nebylo na dlouho. Za chvíli jsme už seděli v poloprázdném letadle do Düsseldorfu.
Všechny naše věci na měsíc + proviant na cestu 
Šťastné a veselé v různých jazycích 
V letadle bylo opravdu poloprázdno, takže se mi povedlo opět ukrást ještě jednu trojsedačku hned vedle nás navíc. Mohl jsem tak sedět u okýnka a zamávat našemu ubytku a vidět krásně celý ostrov z výšky včetně míst které jsme navštívili. Pak už jsme se u okýnka střídali. Asi jsem i trochu zachrup, protože cesta z Madeiry do Německa mi utekla fakt rychle.
Následně utekly i dvě hodinky na letišti v Düsseldorfu při západu slunce a hodinka v letadle do Prahy. Letadlo do Prahy bylo kontrastně úplně narvané. S úlevou jsme po hodince vystoupili a vrhli se k Bille, kde jsme si koupili večeři a něco na ráno. Dali jsme si náš klasický piknik před Billou s grilovaným kuřetem a byli rádi, že Billa operuje i na 25. prosince. Trochu v nás ale hrklo, když v 9 večer během naší večeře zavřeli. Bylo to o chlup. Děti by už další toust nebo suchar asi nedaly.
Beruška
Řidič z parkoviště pro nás dojel do 10ti minut a odvezl nám k našemu autu, které má sice násobně větší kufr než madeirské nákupáky, zato v kabině je pro řidiče a posádku místa překvapivě méně. Důležité bylo, že se nám po měsíci, co tu auto stálo na mraze s ne úplně novou autobaterií, povedlo nastartovat motor napoprvé. Ono, na podruhé by na to baterie asi už neměla sílu. Pán z parkoviště ale na nás naštěstí čekal a kdyžtak jsme měli slíbenou pomoc.
Z madeirských 20ti stupňů jsme přijeli do pražských -5 a hradeckých -7. Musím říct, že to byl docela slušnej šok – hlavně v autě, kde trvá docela dlouho, než se dieslový dvoulitr trochu rozehřeje. 30 km přes prahu bez držáku navigace Terka zvládla bravůrně a dokonce si ze své navigační funkce neodnesla ani tenisový loket. Dalších 90 do HK už šlo samo. Děti mezi tím usnuly.
U domu jsme je vzbudili, aby si mohli ověřit, že na ně Ježíšek nezapomněl. Byla radost, že tam byly dárky, ale bylo i trochu smutku, že tam nebyla 2 metrová žirafa. Šlo se ale spát.
Ráno jsme si chtěli přispat, ale v 6 už nás budilo vytí sousedova psa, bušení někde v okolí a hádající se slepice. Je to fajn, když si člověk někdy chce pospat ☹ Zvlášť, když v noci to moc nešlo. Nějak jsem se nedokázal zahřát i když b domě bylo pohodových 20. Asi přílišná únava…
Ráno ale děti byly úžasně trpělivé. Vydržely s dárkama až po snídani a dalších zdržovačkách dospělých. Zato nám ale už pěkně hořelo v krbu a všichni jsme se hodili do gala. Mohlo se rozbalovat. Ježíšek bohužel nesplnil všechny přání, zato na nás nezapoměl a to bylo důležité. Slziček bylo nejvíc ještě než se začalo rozbalovat. Pak si to ale sedlo a všichni byli spokojeni.
Horší to bylo s oblíkáním před vánoční procházkou. To už je ale jiný příběh na dlouhé, dlouhé a extrémně dlouhé emociálně vyprahlé večery … 😊
Měsíční dovolená na Madeiře je u konce.
Děti i rodiče přežili a přivezli jsme si kupu zážitků.
Budeme na ně ještě dlouho vzpomínat.