Včera večer jsme si dali skleničku vína a u toho jsem se podíval na počasí. Všude tady mělo dnes pršet a jediné místo, kde to bylo bez mráčku, byly skaliska na nejvýchodnějším cípu Madeiry. Na tenhle trek jsme se chystali. Napadla mě kacířská myšlenka. Když to nešla včera, když jsme dětem vyšli se vším vstříc, dneska to udělám podle sebe. Vzhledem k počasí nebylo co řešit. Je to hodně frekventovaný trek, kde je dobré být už brzo ráno, aby člověk vůbec zaparkoval a nešel celou cestu ve frontě.
Rozhodli jsme se to tedy spojit s naším ranním vstáváním. Prostě jsme vstali s dětma v 6, ráno všechno pobalili na dopolední trek a vyrazili na východ slunce na výlet. S tím časováním to zas až takový zázrak nebyl. Než jsme do sebe nasoukali své obvyklé dvě až tři snídaně, chvilku to zabralo a klasicky nejdéle zabralo oblékání. I když dnes ráno to bylo překvapivě celkem v pohodě.
Na parkoviště na konci Estrada Regional 214 jsme si z parkovacích míst mohli vybírat a zaparkovali jsme v podstatě nejblíž, co to šlo. Vypadalo to, že slunce bude vycházet každou chvíli a my vůbec nestíháme najít nějaké místo s hezkým výhledem. Ale byly trochu mraky, tak to na čistej východ stejně nebylo. Popošli jsme k nejbližšímu místu, odkud bylo vydět na okolní útesy a moře a přesně tam se to stalo – Parádní východ slunce (z poza mraků). Byla to opravdu nádhera. Slunce vyšlo a krásně osvítilo zelenou travičku útesů. Prostě nádhera.
Jediné, co nám kazilo trochu náladu, bylo totální bláto všude na cestě. Tahle cesta je hodně frekventovaná a i když tady teď ráno ještě skoro nikdo není, cesta je vyšlapaná do šířky – v noci sprchlo a teď je všude kolem silná vrstva bláta, která se lepí na boty. V praxi to vypadá tak, že každá bota váží 2 kila a děti si stěžovaly, že jim to boty i vzouvá. Prvních 500 metrů jsme šli snad hodinu. Potřeba pořád čistit boty byla úplně scestná. Snažili jsme se tedy alespoň vyhýbat hlavní cestě a jít po kamínkách vedle. Šlo to jakž takž, ale bylo to pomalé, klouzalo to a bylo to náročné. Vynahrazovaly nám to ale parádní výhledy (na tohle slovo jsou už mimochodem děti alergické😊 )
No nějak jsme se protloukali – metr za metrem, vyhlídka za vyhlídkou – dokonce nás sejmula i slušná dešťová přeháňka, až jsme došli k tomu nejzajímavějšímu. Je to taková tenká stěna spojující 2 velké útesy. Je to jakoby přírodní most – velmi úzké a vysoké skalisko, po kterém vede cesta na vedlejší útes. Měli jsme to štěstí, že se nám tu povedlo být na chvíli úplně sami. Byl to super zážitek. Prostě nádhera. Celá ta dlouhá cesta blátem za to stála. Děti by to možná viděly jinak, ale já si to užíval. Chvíli jsem samozřejmě všechny tyranizoval svým focením a až když začali chodit další lidi, přešli jsme na druhou stranu.
Za mostem jsme si na chvilku odložili a udělali si nenápadně čůrpauzu. Nikde tady samozřejmě není záchod a všude je na vás vidět. Když někdo potřebuje, musí být hodně rychlej a splynout s okolní krajinou – a to tady ještě není moc lidí.
Všichni jsme unavení z cesty blátem a občasného silného větru. Řekli jsme so, že to nejhezčí jsme viděli a táhnou děti další 2 kilometry okružní cestou po vedlejším útesu už asi nemá moc smysl. Mě to ale nedalo. Domluvili jsme se tedy tak, že Terka s dětma půl hodinky počká a pak se začnou pomalu vracet. Já si tu trasu zatím proběhnu sám a pak je doženu.
Vyrazil jsem ne-úplně oficiální cestou, ale běžel jsem po cestičce na nejvyšší místní vrcholek tohohle útesy. Byl tam nádherný výhled na všechny strany a byl jsem tam sám. Hrozně jsem si to užíval. Pokračoval jsem dál po úplné hraně útesu. Pode mnou byla třeba 100 metrů džuzna přímo dolů a já dole pod nohama viděl tříštit se vlny o útesy. Pokračoval jsem dál a tímhle způsobem si oběhl dál už oficiální trasu PR 8. Zaběhl jsem si dokonce i až úplně k vodě, kde byla malá soukromá skalnatá pláž pro místní mikrokemp pro 8 stanů.
Vrátil se k rodině a stihl je právě na spojovací cestě mezi útesy. Tady proti mně už šel v podstatě nepřetržitý zástup lidí a postupem se rozestupy mezi nimi jen zkracovaly. Výhoda byla, že lidi blátivou cestu už rozšlapali a silný vítr stihl vysušit bláto tak, že už se nelepilo a dalo se po něm bez problémů chodit.
My měli výhodu v tom, že jsme ráno byli skoro sami, protijdoucí už ale zase nemuseli ťapat blátem, nemokli a i sluníčko se jim občas ukázalo. A přeci jen tohle je hodně fotogenickej kout země a sluníčko tohle umí jen dotáhnout k dokonalosti. Kromě bahna jsme to ale měli super.
Původně jsem myslel, že se k autu vrátíme ve 12. My to ale ani nedošli do konce a vrátili jsme se o půl druhé. Plánování a výkony nám moc nejdou 😊. Parkoviště bylo totálně zasekané a lidi v autě byly ochotni na naše místo čekat i 10 minut, než jsme se trochu odbahnili, částečně převlékli a napojili. Prostě neměli na vybranou a byli rádi za cokoli.
My se pak rovnou jeli nakrmit do Machico do ověřené restošky v potravinách. Děti opět kuře s pečenými brambory/hranclemi, já chilli con carne s bramborovou kaší a Terka rybu se zeleninou. Měl jsem hlad a velké oči, takže jsme toho nabrali tolik, že jsme to málem nesnědli. Jako oslavu úspěšného přežití, jsme dětem dopřáli nanuka. Následoval „malý“ nákup pro doplnění čerstvých potravin, který jsme překvapivě mále ani neunesli k autu.
Původní plán byl dopolkotrek, odpoledne pláž. Jsou 3 hodiny a teprve vyrážíme od auta na pláž přes město plný vánoční výzdoby. To stejně zbyde na pláž jen něco přes hodinku. A taky že jo. Cestou si fotíme v centru výzdobu a dokonce jsme zalezli do jednoho obchodu s dekoracemi, kde měli neskutečně pi**vinek od Vánoc až po světla ve tvaru jelena s parohy na svátečně prostřeném stole.
Avokádovník 
Na pláž jsme opravdu dorazili tak na hodinku. Děti hned vytáhli lopaty a začali hrabat. My odpadli na deku a začali trávit 😊. Chvilku jsme kecali a pak začali plánovat. Nakonec to dopadlo tak, že jsme na zítřek zamluvili pozorování delfínů z katamaránu. Snad nám to zítra děti neomlátí o hlavu, jako nudu. Víc jsme toho na pláži nezvládli. Následně jsme umyli dětem nohy a vyrazili na ubytku.
Doma už bylo jen rychlé krmení, čištění a uspávání. Já se zatím pustil do vaření. Dal jsem píct vepřové a chobotové. V dolním patru trouby se pekl vepř a v horním chobotnatec, který vypadal spíš jako vetřelec. Po úvodním umístění na plech po mě vaření nevyžadovalo žádné vetší objeti a mohl jsem tak dodělat Cestopisníka za včerejšek a začít psát dnešního. Do toho už přišla Terka a tak jsme si dali spolu véču – Chobotnici s čerstvým chlebíčkem, máslem, vínem, olivovým salátkem a vínečkem. No byla to slušná mňamka. Ve dvou jsme sežrali půlku vetřelce. V obchodě toho byly 2 kila a báli jsme se, že to nesníme, ale po vypečení vody z toho zbyla tak čtvrtina stejně jako ze včerejších krevet. No, žijem si tu dobře, no…
Teď už jen dopisuju, publikuju a čekám, až se nám vrátí prádlo, které dnes Terka propůjčila domácím na vyprání. Po dnešní blátivé příhodě toho nebylo zrovna málo 😊
Dnes to byl hezký den a zítra bude určitě ještě lepší. Navíc Vánoce se blíží 😊