Cestopisník

Den VI.

V noci nám byla zase trošku zima, ale žádná hrůza. Jsou tady větší teplotní rozdíly mezi dnem a nocí, jak v Mexico City to ale už není. Tam jsme byly asi ve dvou tisících metrech nad mořem, tady už tak vysoko nejsme.

Na snídani jsme si došli do jednoho stánku na náměstí a dali si Tacos – malý placičky s masem  a sýrem. Docela jsme si šmákli. Zalili jsme to džusem z rozmixovanýho tropickýho ovoce a čerstvě koupenou vodou. Pak jsme se museli vrátit na pokoj, aby jsme ho trochu uklidili, aby se pokojská nelekla až ho půjde uklízet. Pokoje tu uklízejí každý den a my se nechtěli nechat podruhé zaskočit. Už jednou jsme museli pokojskou dohnat na pokraj infarktu.

Cesta do Chiapa de Corzo

Dnes máme v plánu se podívat na kaňon Del Sumidero. Abychom se tam dostali, tak si můžeme v hotelu koupit zájezd za 750 pesos, nebo se do Chiapasu de Corzo dopravit sami a za dvouhodinovou vyjížďku motorovým člunem dát jen 160 pesos. Jak jinak, jedeme na sebe. Už včera jsme zjistili, odkud jede Colectivo do Chiapa de Corzo.

Colectivos

Menší vsuvka o tom, co je colectivo. Jsou to dodávky, který křižujou město a blízký okolí. Mají jasně stanovenou trasu a zastaví víceméně každému na mávnutí. Vyhodí vás na trase taky kdekoliv. Je teda potřeba najít jen správnou dodávku, která jede Vaším směrem a levná doprava je na světě. S pohodlím se to má tak, že se na něj moc nekouká. My se těsně za sebou narvaných sedaček moc nevejdeme, místní ale jakž takž jo. Kdo si nesedne, mlže stát.

Chiapa de Corzo

Vystoupili jsme z dodávky přímo na náměstí. Během hned první minuty si nás odchyt nějakej klučina a už nám nabízel výlet po Canyon del Sumidero s jeho společností. Během další minuty už na nás byly 2 z různých společností. Jeden z nich ale řek, že u nich někdo mluví anglicky a tím si nás získal. Všechny společnosti tu nabízí stejný výlet za stejnou cenu – v podstatě dokonalá konkurence. Anglicky nemluví žádný průvodce, takže si stejně nevyberte.

Naložili nás do dodávky aby nás odvezli asi 500 metrů k řece. V dodávce jsme se seznámili se dvěma klukama. Jeden místní z Mexico City a jeho „kamarád“ z Belgie. Pochopili jsme, že to rádi horké. Byli moc fajn a dozvěděli jsme se od nich pár zajímavostí o Mexiku.

Kaňon Del Sumidero

Tenhle kaňon je Mexická varianta Grand Canyonu v USA. Je to trochu na jinej způsob, ale určitě ne méně zajímavé. Jedete si hodinu po řece rychlou motorovou lodí a kolem vás se kolmo do nebe táhnou skalní útesy. Nejvyšší útes je vysoký přibližně kilometr od hladiny řeky. Do toho je všude kolem spousta ptactva a řidič občas zastaví, aby se člověk podíval na krokodýla, jak se vyhřívá na břehu. Natáčel a fotil jsem jak postiženej. Pořád jsem tam mával kolem sebe kamerkou na klacku nebo cvakal foťákem. Museli mě mít za exota. Je teda fakt, že kromě Belgičana jsme tu byli asi jediný cizinci.  Projeli jsme skrze celej kaňon a dostali se až do přehrady k vodní elektrárně. Průtok vody je tam prý tak velký, že tahle vodní elektrárna má nemalý podíl na výrobě elektřiny pro široký kraj. Rozuměli jsme asi 15 procent Mexika, to se mi ale zdá jako nesmysl. Kaňon byl opravdu nádhernej. Perličkou na dortu bylo, když jsme zastavili přímo pod nádherným rozkvetlým vodopádem nebo když jsme rozehnali hejno ptáků nad hladinou vody.

Po návratu jsme vylezli z lodě a odlehčili si pár litrů na místní záchodcích,   Uprostřed přehrady sice byla loďka, ze který prodávali všechno od chipsů až po pivo, ale záchody tam neměli. Následně jsme se zase zakecali s teplým párečkem a zjistili, že máme víceméně podobný plán na dnešní odpoledne – tedy žádný. Dohodli jsme se, že spolu zajdeme na oběd a pokecáme. Dotáhli nás do restaurace na pobřeží řeky, kde hrála tradiční živá muzika. Sami by jsme sem vůbec nešli. Místní specialita byl seafood, tak jsme neodolali. Terka si dala krevety a já něco, co jsem úplně nevěděl, co je, ale měla v tom být chobotnice. Nakonec se z toho vyklubala obří sklenice – spíš malý akvárko ve kterým byla studená do kysela rajčatová (kečupová) omáčka a  v ní plavaly kousky chobotnice, krevety a ústřice. Docela zajímavá jídlo – nikdy před tím jsem nic podobnýho neměl.  pití jsem si nechal přinýst kokosovej ořech, do kterýho jen narvali brčko. Ostatní si dali místní tradičně podávaný pivko. To se podržte jak tu pijou pivo.

Michelada

Jmenuje se to Michelada a  je to normální pivo, ale pije se tak, že hrana sklenice je obalená solí  s chili a na dně sklenice je worchestrová omáčka, do který načepujou pivo. Musím říct, že hodně zajímavej a pro nás netipickej způsob pití piva. Terce to chutnalo hodně.

Během oběda jsme pokecali o Mexiku, ale i jiných věcech. Hodně jsme se bavili o kriminalitě a zjistili, že v Mexiku je v podstatě hodně bezpečno. Mexico City je velký město, ale prý hodně bezpečný.  Statistky ničí hlavně válka drogových kartelů a velký počet obyvatel. Je tu prý mnohem bezpečněji než  USA – to dokládají i statistiky. My s tu všude taky cítíme bezpečně. Všichni na nás jsou milí a ani náznak agrese.

Taky jsme se dozvěděli o vztahu láska – nenávist u Mexika a USA, o tom, jak se berou drogy v Mexiku – tedy že mnohem méně než v USA. V podstatě prý skoro vůbec, jen ve velkých městech jako je Mexico City a Cancún. Když je ale poptávka v USA,, tak Mexiko hold vyrábí na export, no …  V Mexiku se prý pěstuje hlavně tráva a vyrábí metanfetamin. Ostatní drogy putují z Jižní Ameriky – samozřejmě přes Mexiko.

Po obědě jsme ještě vyrazili na společnou procházku. César, jak se jmenoval jeden z dvojice (Mexičan) má doktorát z historie a ví toho o historii a vykopákách Mexika opravdu hodně. Dotáhl nás do místního kostela a ještě na jeden rozpadlej na kopci za městem, odkud byl pěknej výhled dolů. Nebylo to daleko, ale bez něj by nás ani nenapadlo tam jít, Aniž by jsme netušili, že tam zřícenina kostela byla. Dostali jsme se tam zrovna na zlatou hodinku, tak fotky stáli za to.

Pak už byl řas na návrat. César s Stevenem (Belgičan) se už vydali na Colectivo do Tuxtla Gutierrez. Dali nám na sebe kontakt, že mají stejný plán a že zítra můžeme v San Christobal zajít večer na drink. Až budeme zátky v Mexico City, máme se určitě ozvat a Cesar nám ještě ukáže okolí. Páreček odjel a my si šli ještě užít poslední zbytky sluníčka a po chvíli taky chytli Colectivo do Tuxtly.

Doprava je tady teda šílená, ale oproti Asii to tak horký není. Auta jsou vyrachtaný, silnice děravý a provoz šílenej. Řidiči jsou ale překvapivě v pohodě a jezděj spolehlivě – i když na milimetry 🙂 .

Po návratu do Tuxtly Gutierrez jsme si dali k večeři 3 místní párky v rohlíku a výbornej čerstvej džus z nějaký trávy (původě jsem myslel, že je to máta) a ananasu. Tyhle džusy jsou naprosto geniální záležitost. Teď už jen cesta pěšky do hotelu. Cestou jsme si koupili pivko, tak to můžeme roztočit. Nejdřív napsat deník a pak pivko a tequila…. Oléé.