Včera jsme tak nějak už moc nevěděli, co naplánovat na dnešek. Ne, že bychom všechno viděli, ale spíš byla otázka, co bychom chtěli. Terka navrhla Pico Arieiro a krátkou trasu po PR1 na Stairs to heaven. Mě tahle trasa nějak proklouzla a vypadla mi z hledáčku, což by byla veliká škoda. Zařadili jsme to tedy do plánu hned na zítra.
Dnešní ráno bylo celkem poklidné. Na pico Areeiro se většinou jezdí na východ slunce, ale to jsme tak nějak zavrhli už včera. Takhle ta jezdí většina turistů a parkoviště bývá prý přeplněné a vlastně bývá i největší zima. Poučeni z treku přes útesy jsme si řekli, že půjdeme na pohodu, až se inicitativci už budou vracet 😊. Takže ráno se vlastně žádná krize nekonala snad jen kromě špatně udělaných vajíček (záměna šunky za jinou a sýr byl nahoře místo dole). To jsme ale nějak překonali uděláním nového setu vajec na správný způsob, který ale nakonec stejně nebyl dojeden, protože vytoužená šunka byla moc slaná. Problémy některých osob jsou zkrátka neřešitelné.
Já si oproti tomu vejce užil. Měl jsem ráno nakonec s dojídáním asi 4 a kopec ovesné kaše s banánem a pomerančem. Po 4 snídaních jsme konečně vyrazili až někdy po jedenácté. Doma už nic nebylo a tak jsme jeli přes obchod. To bylo štěstí, protože sotva děti dojedli doma a sedli do auta, hlásily už další hlad. V obchodě jsme nakoupili (opět snad už naposled opět „malý“ nákup za 60euro). Následně jsme rovnou směřovali do obchoďákové jídelny, kde jsme si dali 3 porce dnes za 7,50e. Vůbec nechápeme, jak to počítají, protože pokaždé platíme úplně jinak. Dobře, dnes jsem byl ještě plnej a neobjednal si jídlo pro sebe, ale i tak jsme platili asi 4tinu toho, co minule.
Děcka si dali svoje vysněné kuře s pečenými brambory a já to už ne tak úplně vysněně dojídal. Ještě jsme si dali s maminkou kafčo a už jsme mohli vyrazit k autu na slíbené blízátko. „Přece si rodiče nebudou furt kupovat kafe, aniž by nám taky něco nekoupili…..“.
Cesta na Pico Arieiro proběhla v pohodě. Nastoupali jsme nějakých 1800 metrů a byli jsme fakt rádi, že nahoře svítí sluníčko, jinak bychom tam umrzli. Vypadalo to na opravdové štěstí na počasí. Byli jsme nad mraky a krásně svítilo sluníčko. Vyhodil jsem rodinku nahoře na vyhlídce a sám sem sjel asi kilometr a půl dolů na spodní parkoviště, které je 4x levnější. Jen si člověk musí trochu popoběhnout.
Samozřejmě byl potřeba nejdřív vyřešit záchod a hlad. Děti byly přeci bez jídla už 20 minut. Dneska se to požadavkama jen hemží. Neujdeme ani 10 metrů, aniž bychom nemuseli zastavovat a sundávat batohy. Taky hned první vyhlídka u parkoviště byla pro děti dostatečné mučení a dál jsme je dostali jen díky důraznému „žádání“.
Já byl teda úplně natěšenej, protože to tam bylo úplně nádherný a ještě v ideálním počasí. Přehršel požadavků jsem tak ani moc nevnímal. Běhal jsem a fotil a Terka poslouchala a posluhovala. Měla z toho hlavu jak balón. Museli jsme to udělat tak, že jsem přesměroval veškeré žádosti na mou úřední osobu, což ale bylo prd platné, protože jsem pořád někde levitoval a surikatoval s telefonem v ruce. Fotek jsem udělal miliony a většinu z nich stejných – prostě jsem si ale nemohl pomoct.
Hned kousek za parkovištěm Terka hodila slušnou rybu z kopce přímo na kamennou cestu. Byla trochu otřesená, ale zdálo se, že to snad nebude mít větší následky krom naraženin a podlitin. Asi jí ta hlava jak balón převážila. No byla to pěkná ryba – na placáka. Chviličku jsme ji posadil na kámen vedle cesty a i přes její důrazné námitky chvilku zkoumal škody. Nějak toho měla po dopoledni a prvních 200m cesty dost a přemýšlela, že to otočí a nikam nepůjde. Pak se ale trochu zmátořila a rozhodla se se hecnout. V duchu jsem si přísahal, jak jí odlehčím a zařídím nerušený výlet, ale nedokázal jsem si pomoct. Musel jsem prostě běhat kolem jak tajtrdlíka všechno dokola fotit. Moje pomoc se nakonec tedy omezila jen na dočasné přebrání batohu.
Pokračovali jsme dál a zdálo se, že Terka je v pohodě chůzeshopná i jinak provozuschopná, alespoň, co jsem byl v dané situaci schopen posoudit. Po 300 metrech si děti už stěžovali na únavu, na schody a po 500 metrech jsme tahali další sváču. Nešlo to jinak. Vyhlídky byly hezčí a hezčí. Chvílema jsem si přišel jak v Pánu prstenů. Přecházeli jsme přes špičky skal na úzkém chodníčku. Po obou stranách byl sráz. Na jedné straně bylo celé údolí naplněné mraky, na druhé straně bylo čisto a jen pod vrcholky se drželo pár mráčků. Bylo to prostě magické.
Došli jsme až kam se dalo – na vyhlídku Pedra Rija – dál už byla trasa PR1 zavřená. My bychom stejně víc s dětma nešli. Ale ještě že byla dál trasa zavřená, protože jinak by mě to pekelně mrzelo, že nemůžeme pokračovat. Na vyhlídce jsme museli lovit zase sváču – opět po cca 500 metrech. Už jsme se naštvali a dali dětem každému buřta a velkou housku s tím, ať se pořádně najedí a nemusíme za chvíli znovu řešit jídlo. Trochu tam foukalo ale nějak jsme to zvládli. U jídla jsme krmili i místní koroptve, kterých je tu požehnaně a žebrají, kde můžou. Moc lidí už tu nebylo, ale stále dost na to, aby se nedala cesta vyfotit bez lidí. Sice to trvalo, ale nakonec se povedlo. Na jedné z nejexponovanějších tras se nám zase povedlo být chvilku sami a užít si to bez rušení výhledu. Doře, že jsme nespěchali. Možná je to ale i tím, že není hlavní sezóna. Parkoviště bylo poloprázdné a lidí bylo přiměřeně.
Každopádně musím říct, že název v překladu „Schody do nebe“ není v tomhle případě nijak nadnesený. Tohle je opravdu jedno z nejhezčích míst na světě, které jsem kdy viděl. Opravdová nádhera.
Návrat po stejné trase ne už neobešel bez stížností na schody, hlad a výhledy. Jídlo jsme už zamítli a pokračovali v cestě. Cestou zpět zase všechno díky pohybujícím se mrakům vypadalo jinak a vše jsem opět musel nafotit. Někdy si přijdu jako největší tyran, když všechny buzeruju, aby se na mě dívali, abych je mohl vyfotit. Takovou sbírku šklebů jste ještě asi neviděli. Asi z toho budu muset udělat nějakou koláž.
Každopádně jsme nějak dorazili na start. Údolí, které bylo pod mrakem, se postupně čistilo a začalo být evidentní, že bude hezký západ slunce.
Od začátku jsem k nelibosti ostatním zmiňoval, že bych tu rád zůstal až do západu slunce, ale teprve teď to začalo být reálné. Do západu zbývala odhadem tak půlhodinka až hodinka. Sedli jsme si na prominentní místo v kavárně. Terka, ani děti už na další vyhlídku nechtěli. Terka koupila kafe a dortíka já si vyrazil ještě poklusem na další vyhlídku, odkud bylo hezky vidět až na moře – to ale nikoho krom mě už nezajímalo a já to raději nikomu netlačit – ok, tak Terce jsem to tlačil, ale nenásilně 😊.
Po mém návratu jsme si dali ještě čaj na zahřátí a když bylo jasné, že žádosti, připomínky a stížnosti ještě nekončí, ba naopak, ucpali jsme děti na pár vteřin banánem a dali si ještě ponchu. Madeirské pití Poncha jsme už jednou měli v jedné pizzerii a byla pěkně nechutná. Tady jsme se rozhodli ji dát ještě jednu šanci – možná jen kvůli obsaženému alkoholu. Dali jsme si tu z marakuji. Byla mnohem lepší než ta minulá, ale stále na mě příliš sladká. Tohle pití jsem si moc neoblíbil.
Už to vypadalo, že západ bude do 5ti minut, když vyběhla z kavárny servírka a všechny hosty na terase s výhledem celkem neurvale vyhodila s tím, že má v 6 zavíračku a nazdar. To je poprvé, co jsme tady zažili takový „prozákaznický“ přístup. Do toho přišel požadavek „čůrat,kakat,blinkat“. Takže jsme rovnou vyrazili na záchod, dokud nás paní nevyžene i odtud. Spodní veřejné záchody totiž byly už hodinu zavřené. Stihli jsme to až na Terku, která se zasnila při západu a trochu na to pozapomněla.
Naštěstí jsme ale západ stihli v čas. Jen jsme teda na terase už neseděli u stolečku. Ten i židličky nám paní sebrala. Museli jsme teda klepat kosu ve stoje. Se zapadajícím sluncem se pěkně ochladilo. Západ byl ale magický a zahřál nás u srdce – teda jen mě a Terku. Zbytek naší výpravy reptal nevhodné poznámky na náš úkor :-D.
Zajímavé je, že náš pobyt na Madeiře už pomalu končí a zrovna tady koukáme na západ slunce. Na začátku našeho pobytu jsme totiž právě na tyhle hory koukali jen z opačné strany při východu slunce, když jsem dával Terce prstýnek a po deseti letech ji znovu požádal o ruku. Tak trochu se nám ta dovča takhle hezky uzavírá.
Hned po západu jsem odevzdal svoji bundu dětem a vyběhl na spodní parkoviště pro auto, se kterým jsem se pak pro ně otočil.
Cesta dolů serpentýnama začínala magicky, ale rychle se setmělo a pak už to taková sranda nebyla. Zastavili jsme se na chvilku na záchodění a strach z tmavého lesa zavládl v autě. Hned jsme ale vyrazili dál a dojeli už bez zastávky až na ubytko. Tam už proběhla jen očista a uspání. S Terkou jsme ještě dojedli chobotnatce, já napsal Cestopisníka a už je čas jít do pelechu.
Dobrou