Dnes jsme zkusili dětem maximálně vstříc. Už od noci to totiž stálo zato. Ráno Terka pracovala, takže byl prostor si pohrát a dovyživit děti. Hráli jsme na schovku už ani nevím kolikrát, všechny všichni už byli přemazlení a jako bonus si děti řekli o pohádky, takže měly i docela dost pohádek. Soustředili jsme se i na to, aby nikdo neměl hlad. Bohužel, co včera chutnalo, dnes už neplatí. I tak jsme ale našli řešení, a každej měl dvě snídaně – já asi 4. Co se týče programu, nechali jsme je vybrat. Na otázku, co byste dnes chtěli dělat, jsme dostali nevím. Nakonec jsme vypáčili hřiště a pláž. Celý program se tomu tedy přizpůsobil.
Jakmile jsme ale začali s oblíkání, stejně nastal problém a histerák. Bych si nikdy nedokázal představit, jaký problém může být si obléct ponožky a co pravidel – často si odporujících, se v rámci toho musí dodržet. Řev, pláč, křik, smutek zmar…
Dali jsme nohy do bot a za 2 minuty bylo po problému. I když jsme to takhle dopředu říkali, že to tak bude, stejně byl konec světa a my ostatní z toho už ráno měli baterky tak na 7% capacity a to jsme ještě nevyrazili. Oblékání bundy jsme vzdali rovnou a ani se o to už nepokoušeli. Podařilo se nám vyjet až před jedenáctou.
Vyrazili jsme směr Faial, kde jsem viděl dětské hřiště u pláže. Bohužel bylo na zimu sklizené. To byl první problém. A další byl totální zmar, že tu není žádný klacek. Na celé pláži a v okolí není žádný vhodný klacek na hraní – všechny, co se tu válí, jsou špatné. Jeden spruzelej, druhej uřvanej. Jsme totiž na kamenné pláži podle ranního zadání, ale není tu písek. Smutek, brek, křik, žal, smutek, zmar …
Sebrali jsme se teda a vyrazili na vyhlídku nad pláž, protože tam byly nějaké stromy a tím pádem i větší šance na klacek. Bylo to tam ale stejně strašné jako dole – možná o trochu lepší… Byly tam skleněné vyhlídky s průhlednou podlahou. Přímo pod námi byla díra tak 30m, kde bouřil oceán. Chtěl jsem se ještě projít po okolí, ale Barča kategoricky odmítla a my ji raději vyhověli – měla audiopohádku v autě. My ostatní jsme se šli projít ještě asi 50 m na vedlejší vyhlídku a pak jsme usoudili, že nemá smysl nikam jezdit na oběd, když tady je to hezky vybavené, máme kde parkovat, kde sedět, kam koukat a kde čůrat.
Vybalili jsme si tu tedy oběd a baštili jsme s výhledem na pláž, oceán a severovýchodní pobřeží. Pak už děti řekli, že ven z auta nejdou a jsou ok s tím, když pojedeme na nějaké vyhlídky, kde si jen vylezu z auta – hlavně, že oni nemusí. A to se hodně těšili na Madeiru.
Vyrazili jsme na jih do kopců nad Faial. Je tak takový okruh ze silniček, kde je značeno plno vyhlídek – Estrada da Corujeira de Cima. Prostředkem tohohle okruhu ze silnic vede neoficiální pěší stezka a tu jsme se po projetí asi 3 vyhlídek rozhodli projít. Vzdušnou čarou je to asi 500m tam a stejně zase zpět. Nic hrozného a děti se nechali ukecat. V autě panoval teda skoro celou cestu brek a držel se nás ještě další hodinu minimálně. Přišlo mi, že to byla taková situce, kdy se člověk nemůže vyhrabat ze svého splínu, opustit svoje vyfabulované nereálné a světabolné téma. Prostě si hledá důvody, proč být nešťastný a nejde to změnit. Noc stálo to zato. Mezi tím jsme prošli vesničkou, kde podle mě turistu ještě neviděli. Takový český venkov, jen mezi vysokými kopci, na terasách a místo třešní tu rostou pomeranče a plody, o kterých jsem nikdy neslyšel. Trochu jsme blouduli.
Narazili jsme na jednu levadu a ta nás svedla z cesty, kterou jsme chtěli jít. Dali jsme se tedy do kopce k vyhlídce Forte da Boa Vontade. Mimochodem, tohle až úplně neznámá, je asi hezčí vyhlídka než Balcoes, kde jsme byli včera zavaleni turisty. Tady jsme byli sami, a dokonce tu bylo i ohniště, dřez s tekoucí vodou a závětří „rozhledny“. Rozhled byl nejen do hor kde je i Balcoes, ale i k moři na Faial. Já si to užil moc, ale mládež byla kyselá jak citrony, které tu kolem rostou.
Zpátky jsme vyrazili k autu po cestě, kterou jsme původně chtěli přijít, ale ztratili jsme ji. Světe div se, ale ztratili jsme ji znovu. skončili jsme v zanedbaném terasovitém sadu s pomrdanči, mrdalinkami a dalším cizokrajným ovocem. Prostě to nešlo dál, bylo by to v tom strmém svahu o život. Museli jsme se vrátit zase zpět po silnici. Tady Mapy.cz zklamaly. Vůbec neodpovídaly vrstevnice a značená cesta neexistovala. Depresivní nálada nepolevovala. Situace, která nemá řešení, protože žádné nechcete, se nedá vyřešit. Přes krásnou levadu, cestu obrovským rákosím, přes vodopádky, brody, výhledy a vesnické domečky, jsme se dostali zpět k autu. Tady už se naštěstí děti konečně chytly a začali rozvíjet téma, co jim přinese Ježíšek a že to snad bude to, co si přáli.
Já toho využil a cestou na jinou písečnou pláž jsem si sjel ještě na jednu vyhlídku. Opět Mapy.cz úplně nepodrželi – nebo to možná bylo nepřesné určení polohy, ale auto jsme parkovali asi 20m ve schodech. Ono to ale nebyl zas takový rozdíl, protože silnička, kterou jsme k vyhlídce dorazili se svažovala neskutečně strmě. Ani bych se nedivil, kdyby to bylo něco mezi 30 a 45°. Brzdy to naštěstí daly. Problém ale nastal v opačném směru, kdy jsme ten kopec měli zpátky vyjet. Nejprudší kopec byl totiž v serpentýně, kde člověk chtě nechtě ztratil rychlost. Navíc cesta tak úzká, že bychom se nevyhli ani s cyklistou.
Nákupák2 nás ale podržel. Musím říct, že si myslím, že WV by to nedal a vůbec netuším, jak bychom se dostali zpět na silnici. Mitsubishi to dalo na jedničku tak tak. Podle mě je na tom motorově o dost líp než starej nákupak. Líp dosahujeme vyšších rychlostí a dokonce zvládáme i předjíždět.
Následovala cesta na pláž Praia. Je to snad poslední písečná pláž na ostrově, kde jsme ještě nebyli. Parkuje se na silnici nad útesem a musí se sejít dolů takových 50 výškových metrů po schodech. Pláž je ale nádherná. Navíc jsme tam byli sami a netknutý písek byla jen třešnička na dortu. Tady jsme si to fakt užilli. Běhali jsme po pláži, honili se, skákali ve vlnách a různě blbli. Byla to fakt paráda a dneska snad poprvé jsme se všichni naráz cítili radostně. Pár vln nás slušně vymáchalo, ale nikomu to nevadilo. Byla to prostě pecka, i když postupně přišly další jednotky lidí a už jsme tu nebyli sami. Navíc nám nad hlavami už začínali přistávat letadla. Právě tudy se přibližují zrovna těď k místnímu letišti. Otočil se totiž vítr a i z okna vidíme, že letadla momentálně startují i přistávají směrem od nás.
S postupujícím časem jsme museli pláž opustit a vrátili se na ubytko, kde si děti vyžádali krevety s citrónem, který jsme dnes ulovili v sadu. Původně jsme si je s Terkou chtěli dát pak sami jako rande, ale rádi jsme se s dětma rozdělili. Rychlé krmení a uspání. Terka se právě vrátila, ohřála krevety a já se loučím a běžím na rande. Na víno včera nedošlo, tak si ho dáme dnes.
Dobrou.