Den 2. – Zabydlujeme se v Neseberu

      |   

Večer jsme šli spát s Terkou o půlnoci, takže není nic, co by vás potěšilo víc, než záchvat kašle ve 3 ráno a Honzík, kterej se probudí ve 4 a je úplně čerstvej. To prostě nevymyslíte. Terka s Barčou spali vedle v místnosti a já tak nějak odmítnul vzít realitu v potaz a snažil jsem se dál střídavě předstírat spánek a ukecávat Honzíka aby ještě spal. Nakonec jsme vydrželi v posteli snad až do půl 7mý (Takže 5:30 domácího času). První, co děti po ránu zaujalo krom histerie, že ještě není hotová snídaně, byla kolonie mravenců, která se jala objevovat náš apartmán. Děti běžně vychováváme skoro k pacifismu, ale tohle se zvrhlo v masakr neviných civilistů. Doma je broukům ubližovat nenecháváme, tak si to tady pořádně užili a z podlahy se za chvíli stalo pohřebiště. Další mravenci si to naštěstí rychle uvědomili a po krátký chvíli jejich zástupy podedveřma začali ubývat až škoro k nule. Uvidíme, co bude zítra, ale věřím, že naši dva malí terminátoři je vyděsili natolik, že si už netroufnou.


K jídlu toho moc nebylo, takže ovesnou kaši za odměnu museli terminátoři jíst ať chtěli nebo ne. Byl to řev, ale to je taková naše tradiční ranní procedura, takže žádný překvápko.


Po snídani jsme vyrazili na pláž. Přijeli jsme sem ještě před začátkem sezóny, ale i tak nás překvapilo, jak je tu všechno úplně vylidněný. Je pravda, že v 17ti stupních se asi na sluenčné pobřeží moc nejezdí – to jen my jsme takoví dobrodruzi. Snad je to ale jen včerejším deštěm… Na pláži jsme byli svědkem toho jak traktory rozváží obrovský květináče s palama. Přišlo nám to úsměvný – tak trochu, jako když se člověk vybaluje po stěhování. Prostě se na sezónu teď teprve vššechno připravuje. Naštěstí moře a pláž není zapotřebí nijak připravovat a tak se děti v mžiku zabavili. S Terkou jsme si sedli an ručník a měli nečekaně aspoň 5 minut, na to, abychom si něco řekli, než pro mě přiběhla Barča, že musí se mnou do vody. Voda teda byla ledová jak … takže jsme si koupali jen nohy a já byl rád, že máme mikiny. Lidem kolem to ale asi nevadilo, skoro všichni se opalovali, jen do vody v podstatě nikdo nelez.


Užili jsme si svojí první půlhodinku na pláži a vyrazili jsme do obchodu. Nemáme nic k jídlu a děti za chvilku už začnou kousat, tak musíme být výkonný. Jedem do Lidlu, kterej je asi 4 km daleko. To je výhoda toho mít auto – člověk nemusí nakupovat mezi hotelovejma komplexama v mikroprodejnách. Děti samozřejmě musí do obchoďáku s námi. Životně důležitě si potřebují koupit nějakou sladkost – ideálně nanuka. Prvních deset minut, jakž takž zvládají, během druhých deseti minut, už sem tam přichází bouračka s dětským vozíkem, během třetích deseti minut nás všichni v obchodě už nesnášejí, během dalších deseti minut na děti už řvu, křičící Barču si raději beru k sobě do náruče a jsem protivnej i na Terku, kterou do toho chudáka bolí krutopřísně hlava. Dopadá to tak, že Terka bere děti raději rovnou do auta a na mě tam v dětským vozejku a košíku čeká nákup na tejden a 2 11L balení vody a vůbec nevím, jak to dotáhnu všechno k pokladně natožpak do auta. Naštěstí na mě už do toho nekřičej děti a tak se každej problém najednou zdá být řešitelnej. Dokupuju posledních pár věcí (hlavně chlast), na půlku zapomínám a nějak to postupně doházím na pás pokladny. Paní za pokladnou vypadá, že mě nenávidí už na první pohled, což se po chvíli strávené se mnou jen potvrzuje. Neměli jsme ani minci na to, abychom si vzali velkej vozejk a tak mám všechno rozházený v košíku na kolečkách a na pokladně se to snažím ládovat do dvou batohů, kam se to ale nemůže vejít. Pán za mnou je už nervozní, paní na pokladně na mě kouká jak na marťana a já láduju a láduju. Ideální situace nastává, když mám platit a mě se sekne telefon (platím telefonem). Znáte ten pocit, když na vás všichni čekají a vy hypnotizujete to posraté točící se kolečko na telefonu? Je to fakt paráda. První platba neproběhla, takže další pokus a další čekání. Pán za mnou ve frontě už vypadá, jakoby měl mrtvičku. No, naštěstí se to už povedlo a já z pokladny vše postupně přenáším na polici za pokladnama, kterou mají v Lidlu pro retardy jako já, který neuměj všechno naházet do tašek už na pokladně. Uff. Další krize zažehnána. Tak dobaluju zbytek a mířím k autu. Už ve vchodě mě ale zastavuje sekuriťák a vysvětluje, že s tímhle košíkem nesmím ven z obchodu. Snažím se mu vysvětlit, že odkud ho asi tak mám… Moc si nerozumíme, ale mě dochází, že nám ty košíky pípaly v bezpečnostních rámech už když jsme přicházeli do obchodu (asi venku byly za jiným účelem). Snažím se mu vysvětlit, že nemám ani minci na vozejk a že v rukách ten nákup asi těžko nějak přenesu. Do toho přichází Terka a aspoň jeden batoh a vodu mi bere k autu. Půjčuju si teda vozejk, kterým tam blokujou jednu vypnutou pokladnu a překládám do něj. S tím jsem se už do auta dostal a naštěstí vše vyložil do kufru. Děti zajímá jen to, jestli se jim nerozteče nanuk. Posílám je někam a výchovně na ně křičím, že před obědem teda nanuk nebude ani náhodou a že na mě si nic nevykřičí. Vím, že to nemá smysl, ale už je mi to asi jedno :-D. Když vracím vozík zpátky, vidím, že si tam sekuriťák už hodil jinej a říká mi, ať ho vrátím normálně venku. OK, vrátil jsem ho venku a ukradnul si žeton. Veliké zadostiučinení. Nevím teda za co, ale příště už budu mít konečně vozík jako normální dospělej člověk, kterej nakupuje jídlo na týden… Uff. Konečně můžeme jet domů. To byla story, co? A to byl jen blbej nákup s dětma – hold dovolená je dovolená :-D. Asi bych měl psát blog i normálně, to byste teprve koukali…
Celkem rychle jsme se zorientovali v okolí a tak už navigaci domů nepotřebujeme. Asi i díky tomu nebloudíme a na první pokus trefujeme k ubytování a aní nemusíme jet tím tankodromem, co jsme jeli v noci. Netuším, proč nás to táhlo tudy, protože tu mají i pěkně hlavní cesty. Ty ale navigace z nějakého důvodu neuznává a neustále se je snaží objíždět, takže děkujeme, ale budeme se navigovat sami.


Na apartmánu jsme děti hned naložili do postelí. Barča byla tuhá skoro okamžitě, Honzík tak za hodinku a spali jsme snad skoro dvě hodiny. Asi jsme to všichni potřebovali… Udělali jsme si rychlej oběd z čerstvý bagetky, buřtových nití a vytouženýho nanuka (jíst zdravě je základ) a vyrazili do historického centra Nesebru. Dnes je poměrně zima, tak toho využíváme a na pláž půjdem zítra – podle předpovědi má být tepleji. Auto jsme nechali na placeném parkovišti až u úplného centra. Každej krok s dětma navíc se prodraží a my si chtěli užít historické město bez stížností na bolest nožiček. Dětem se u historických památek docela líbilo. Nejvíc konzervativní bulharský přístup k jejich ochraně – děti si tam mohly lézt, kde chtěly, tahat kameny z čeho chtěli a některé děti tam po sobě těma kamenama dokonce házeli. To naše děti zajímalo úplně nejvíc a fascinovaně to pozorovaly. Skoro jsme je nemohli ani odtrhnout. Hned druhá věc, která děti fascinovala nejvíc, byly všudypřítomné obchůdky s tísíce pí***inama lákající podobně smýšlející děti. Člověk je pak postavenej mezi rozhodnutí být ukrutnej rodič před svýma dětma a říct jim ne nebo odcházet s plnýma batohama kravin, který už nikdy nikoho nebudou zajímat a budou se jen plést pod nohy. Naše děti si totiž s hračkama zásadně nehrají – jen je poházejí po místnosti a říkají, že staví domeček. Naštěstí jsem byl zvyklej být za lotra už od ranního nákupu a tak ani moc neprotestovali a vzali to jako hotovou věc.


Docela jsme si to pak i užili. Došli jsme na plážičku, lezli na vlnolam, prošli se po pobřeží a užili si i dětské hřišně. Nakonec to byl super výlet. Obešli jsme polostrov, nasedli do auta a vrátili se zpátky. V rychlosti jsme upekli klobásy s rýží (opět zdravě a rychle), nakrmili hladovou zvěř a trochu si oddychly. Plné žaludky udělali svoje a děti si dokonce začali samostatně hrát. Barča s kostičkama a Honzík s mrtvejma mravencema… Abych to uved na pravou míru, hrál si na uklizeče. Stíral podlahu papírem a mýdlen. Docela mu to šlo šikulovi. Chvílema mu asistovala i Barča se svojí mazlící dekou. To v Terce vyvolalo pochopení, proč mají v posteli tolik mrtvých mravenců…


Všichni jsou nakrmení a spokojení, takže je tu jedinečná příležitost pro mě začít psát blog. Napsal jsem aspoň kousek a Terka zatím odbavila děti předspankovýma procedurama. Uspání celkem trvalo, ale zdařilo se. Terka odpadla rovnou s dětma a já jdu ještě psát a dávám si k tomu panáka, na kterého jsem se zase pro změnu těšil celý den já – stejně jako děti na nanuka. Teď si tady jen tak sedím, píšu a říkám si, jak jsem ftipnej, ale asi to bude spíš ten panák. Raději to už číst nebudu. Jdeme online. Fotky tentokrát nebudou. Zavádím úsporné opatření, abych se vyspal a místo chvilkou s Terkou netrávil čas s blogem. Budou až časem. Dobrou.





Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče. Umožňuje webu zaznamenat informace o vaší návštěvě, například preferovaný jazyk a další nastavení. Bližší informace o použití souborů cookies společností Google je možné nalézt například na stránkách společnosti Google.

Zavřít