Ráno vstáváme s dětma klasiciky sebevražedně před šestou. Aspoň máme ale čas všechno dořešit. Městská na vlak nám jede 20 min po osmý ráno. Vlak jede v 9:08 – kupujeme výstavní produkt ČD – Vlak + letiště. Cesta z HK a zpět za 8 stovek pro dva. Zas tak levný to není, ale ušetříme asi stovku oproti tomu, kdybychom si kupovali každej lístek zvlášť. Jediný, co nesmíme zapomenout, si po návratu na letiště nechat potvrdit lístky na letišti. Jinak by totiž nebyly platný – no to za to kilo stojí, ne? Abych jim nekřivdil – kilo by to bylo za předpokladu, že zpáteční jízdenka by platila i po návratu z dovči a ne jen 24 h, ale … no coment, ČD.
Musím ale uznat že ČD i mestská AE na letiště jedou na čas a tak jsme v 11:30 na letišti. Pro jistotu jsme si nechali větší sekeru, ale protože všechno klaplo, máme na letišti spoustu času. Letí nám to až v 15:15 a odbavení začíná ve 13:15. Stíháme projít celej terminál 1, vylít velký kafe Laté po mramorový podlaze a sníst většinu jídla, co jsme měli na cestě. Děti opakovali, že se nuděj už po pěti minutách ve vlaku, představte si, jak to asi vypadalo po cestě do Prahy a po dvou hodinách na letiština letišti, když jsme se postavili do hodinový fronty na odbavení kufru. Naštěstí si tam našli nějaký bulharský mamarády, se kterýma tam začaly devastovat vybavení letiště. Svým způsobem to byla úleva, protože aspoň na chvíli polevili v úsilí vytřít vlastním tělem celou podlahu letiště a olízat všechny zábradlí, pásky a sloupy ve výšce jejich očí. Musím uznat, že byly celkem důsledný a skoro se jim to povedlo. Nebýt toho rozlitýho kafe, tak bych možná zažádal na letišti Praha, aby jim vyplatili úklidovou odměnu.
Kontroly jsme celkem prolétly a dostali se až k letadlu. Tam nás tentokrát zavezli autobusem. To jsem zažil v Praze asi poprvé. I let proběh celkem v pohodě. Můj pokus o naučení se cyrilice se nezdařil. V Bulharsku si toho moc nepřečteme. Let trval ale jen dvě hodiny, takže jsem na to měl asi tak 5 minut, tak na sebe nemůžu bejt tak tvrdej. I během dvou hodin jsme ale jednoznačně vyhráli soutěž o největší bordel pod sedačkama. Nikdy jsem nechápal, jak někdo během krátkýho letu dokáže takhle zaprasit svoje místa a podlahu v okruhu dvou metrů. Co ale cestujeme s dětma, musím říct, že mám větší pochopení. Už to umíme taky. Bohužel v letadle Vám nikdo ale nedá smetáček, prostě to tam potupně musíte nechat.
Po příletu jsme opět prošli kontrolou. Bulharsko není v Schengenu, takže trochu náročnější, ale žádná hrůza. Naposledy jsme si užili společné čůrání na letištních záchodech, vyzvedli kufr a šli vyzvednout auto.
Pánoj za přepážkou jsem skoro nerozumněl, tak se mi pak Terka smálam že jsem mu málem prostrčil hlavu pod ochraný plexisklo až do tý jeho kukaně. Musel jsem vypadat asi jako osmdesátník se dvěma naslouchátkama. No, nějak jsme se ale domluvili. Dostali Hunday i20 s najetýma asi jen 5ti set kilometrama – zbrusu nový auto. Pán nám ještě navalil pojištění – nechal jsem se ukecat a připlatili jsme 10 eur denně za full cover. Jsem zvědavej, co všechno se do toho nebude počítat, až budeme auto vracet… Dostali jsme dvě dětský autosedačky, který zažili už první světovou a možná v nich někdo i skapal. Nějak se nám je ale podařilo namontovat do auta a i to auto se nám vlastně podařilo najít. Celý jsme ho vyfotili a nenašli ani ten jeden škrábanec, kterej měli uvedenej dokumentech. Konečně jsme mohli vyrazit. Už je 8 večer. Vyrážíme směr Neseber.
S autem jsme se celkem rychle seznámili. Je to takovej kozí dech, kterej kopce fakt teda nedává. Přejížděli jsme nějaký menší pohoří, takže nás asi 2 auta pěkně cestou vyblikaly. NAvigace nás celkem v pohodě s běžnýma zmatkama (kdy vást točí uprostřed silnice do kola nebo vás táhne objíždět různý remízky) až do Neseberu. Tám nás navigace protáhla po největších polňačkách. Je to až neuvěřitený, že můžete objíždět pětihvězdičkový hotely prašnou cestou jak na tankodromu. To se stane asi jen na Balkáně. I přes úpěnlivou snahu navigace jsme nakonec naše ubytko našli. Bydlíme v Rainbow 3. Klíče máme ale vyzvedávat v Rainbow 1, protože tam je jediná funkční recepce. Je to bývalej hotelovej komplec rozprodanej na apartmány. Už když jsme se to snažili najít, ukázal se pravej duch Balkánu. Střešní neonovoj nápis Rainbow nás lákal svýma asi jen 4ma písmenama, což v noci vypadalo docela děsivě. Děti na zadních sedačkách už dávno usnuli, ale Honzík se vzbudil, když šla Terka na recepci zařizovat klíče. Dneska to bude ještě veselí, jestli si dal Honzík svůj powernap a teď nebude spát do půlnoci… Terka to celkem rychle zvládla a po pár projetých jednosměrkách v protisměru jsme konečně našli náš šestipatrovej barák, pod kterým jsme našli kupodivu i parkování (na 6 pater hotelovýho komplexu je tu 8 parkovacích míst přímo pod domem). Terka vyběhla nahoru zjistit stav a připravit vše na uspání dětí. Naštěstí bylo na apartmánu všechno ok a tak jsme mohli děti přenést. Barča se vzbudila a tak jsme to bylo jednodužší. Přenesli jsme děti, Terka je dala v polovičním bezvědomí vyčůrat a hodila na ně pýža, já zatím vynosiil věci a rovnou jsme je šli uspat. Uff… Konečně spěj a my si mohli odfrknout. Z Domu jsme vyráželi v 8 ráno a na ubytování dorazili v půl 22:30 domácího času. Tady je ještě o hodinu víc, takže skoro v půlnoci. Máme s Terkou dost a tak jdem rovnou spát taky. Byla to náročná cesta. Při plánování se zdál dvouhodinovej let v pohodě, ale i tak je to cesta na celej den.
