Ráno pro mě bylo trochu kruté. Kromě toho, že mi celou noc byla zima a moc jsem toho nenaspal, tak první, co jsem po ránu zažil byla slušná pecka do hlavy. Podkrovní bydlení fakt není pro nás. Měli byste vidět, jak vypadáme při vaření 😊. Večer jsem zdokumentoval:P PS, já u toho vypadám ještě hůř, protože jsem větší…
Dnes jsme si výjimečně neudělali k snídani vejce, ale po dlouhé době jsme si užili ovesnou kaši. Teda aspoň já s maminkou. Děti tu frčí na všem, co doma nemají a odmítají cokoli, v čem není tuna cukru.
Vyrazit se nám podařilo až někdy kolem deváté hodiny, spíš půl desáté a vyrazili jsme k jedné z nejslavnějších levad na Madeiře. Levada 25 fontes je nenáročná a má blízko parkoviště – možná proto je tak populární. Parkoviště je ale vzdáleno 2 km asfaltové cesty od levady, což pro nás znamená dohromady 4km, aniž bychom ještě něco viděli. To dětem, teda spíš sobě nemůžeme udělat. Naštěstí je tam dodávka, která jezdí od parkoviště sem a tam a za 5e vás doveze jedním směrem a za 8e i zpátky. Je to teda pálka, ale rozhodli jsme se do toho jít, protože si tu prochajdu chceme užít. Takhle to pro nás bude jen cca 4 km místo 8mi a snad nebudeme muset děti před sebou tlačit silou vůle.
Vůle přišla na řadu už při oblékání na parkovišti, kdy jsme si dali 20 min breku kvůli bundě. Já dnes opět vstal levou nohou, takže jsem trpělivostí neoplýval. Jakž takž jsme to ale ustáli a brzo na nejhorší bundu na světě zapomněli. Na místě jsme zjistili jsme, že kyvadlová doprava začíná jezdit až za půl hodiny a rozhodli se tedy ty dva km nějak ujít. Během 5ti minut se nám ale i tak podařilo chytit mikrobus a jeli jsme. Asi si tu z otvíraček nic nedělají.
Mikrobus nás dovezl ke kavárně a ubytování Rabacal. Tam jsme zjistili, že WC mají za půl eura, což byl problém vzhledem k tomu, že drobáky nám velmi rychle došlo a hotovost prakticky žádnou nenosíme. Museli jsme to vyřešil, jak se dalo. Jak jsme ale později zjistili, nebyli jsme ani zdaleka sami – po cestě jsme sem tam našli nějaké překvapení v podobě podpapíráku nebo turistů se staženými kalhotami. Prostě nebylo kde a na jedné z nejturističtějších levad není moc kam se schovat. I já 2x musel čůrání přerušovat, když jsem nechtěl oslnit protijdoucí turisty „dálkovými“.
Na začátku to ještě docela šlo a chvílema jsme šli skoro sami, na cestě zpátky už šlo proti nám turistů spousta (nemluvě o přeplněném parkovišti po návratu). Levady jsou hodně úzké a pořád se vyhýbat je někdy docela náročné.
Cestou tam, si děti vymysleli, že dnes budou spát ve skříni a v podstatě celou cestu tohle téma rozvíjeli. Hrozně se těšili, že si udělají na ubytku pelíšek ve skříni. Možná jsme mohli ušetřit za ubytování :-D. Jako důsledek to mělo, že nechtěli být na výletě ani o chvilku navíc a představa, že po téhle krátké levadě se projdeme ještě jinde, nebo že pojedeme na pláž, byla hodně „kontroverzní“. Hodněkrát jsme museli vysvětlovat, že doma budeme spíš, když bude pršet (dalších několik dnů je v předpovědi déšť a dnes bylo jediné okno na turistiku). S pochopením jsme se ale nesetkali. Prostě to musí být dnes. (A bylo, večer jsem zdokumentoval)
Levada byla moc pěkná, i když jsem asi čekal trochu víc. Možná jsem měl přemrštěné očekáváná, nebo to pod mrakem prostě nebylo tak fotogenické. Zajímavé byly hlavně stromy, které kolem levady vytvářeli takový tunel a často jsme je museli přelézat nebo podlézat. Zlatým hřebem cesty byl vodopád Cascada das 25 fontes, kam jsme si zašli spíš omylem, protože nebyla přímo na našem okruhu. Byl to parádní a vysoký vodopád. Jen těch lidí se tady kumulovalo docela dost. Zajímavostí jsou místní ptáčkové, kteří tu číhají na každou příležitost na krmení a nechají se i vyfotit. Jinými slovy, jsou oprsklí jak holuby v Benátkách. Samozřejmě je zakázáno je krmit, ale když si naše rodina dá oběd s výhledem na vodopád, bezpečně velká část oběda zůstane na zemi.
Cestou zpět už dětem téma trochu vyprchávalo a čím víc jsme se blížili ke konci, tím víc se ozývalo naříkání. Ještě že jsme si tu kyvadlovou dopravu zaplatili. Nakonec jsme to došli tak tak a musím říct, že nebyly unavené jen děti. Terka měla taky plný kecky a ani já na tom nebyl o moc líp. Hlavně jsem po dvou týdnech závislosti ráno vynechal kafe a tak mi to tělo dává dnes trochu sežrat.
Na kyvadlovou dopravu jsme čekali tak 5 minut a na parkovišti jsme byli za dalších 5. Mohli jsme si konečně sednout do auta, někteří si tam odpočinout a vyrazit dál. Na základě počasí jsme přes veškeré protesty vyrazili do Seixalu, kde je přírodní černá písečná pláž. Za normálních okolností by děti pláž oslavovali, ale dnes si kladli podmínky, že tam budeme jen pár minut a podobně.
Cesta byla trochu delší, než jsem čekal, protože se nedalo napojit na hlavní cestu z Ribiera Brava do Sao Vincent a museli jsme jet přes Fanal a prakticky přes Porto Moniz. Vyjeli jsme na pobřeží u skalnatého útvaru, kde jsme byli před třemi dny.
Odtud už byla cesta pěkná s hezkými novými rovnými tunely. Za chvilku jsme už byli v Seixalu na pláži. Nejdřív jsme zamířili na kafe v kavárně nad přírodním bazénkem s mořskou vodou, protože Terka potřebovala trochu povzbudit. Taky jsem si trochu dal, ale zatím jsem byl v poho. Děti ale chtěli na písečnou pláž a hned, takže kafe jsme museli vzít sebou. Pláž si děti docela užily. Když svítí sluníčko, musí to tu být nádherné. Za pláží se totiž tyčí obrovské zelené hory s vršky až v mracích a jsou přímo na nich vidět 3 vodopády.
Já si vyrazil ještě prohlédnout nejbližší okolí. O to nikdo nestál, tak jsem šel aspoň sám. Pak jsme si ještě chvilku užili pláže, kreslení do písku, stopování, utíkání před vlnama atd. Zůstali jsme až do začínajícího deště. Pak už jsme museli vyrazit ke sprše, kde přišla krize s navlékáním ponožek. Bylo to intenzivní, ale nakonec jsme to zvládli, přestože se požadavky nepodařilo naplnit a většina, co nechtěla zmoknout vyhrála nad menšinou, co si odmítala obléct ponožky na mokré nohy. Za 5 min bylo vše zapomenuto a konec světa, jako by nikdy neexistoval.
Domů jsme jeli už rychlejší cestou, ale o tolik to zas nebylo. Každopádně při průjezdu ostrova jsme měli krásné výhledy. Domů jsme dorazili už všichni pořádně unavení.
Moje podezření, že něco u auta drhne, se potvrdilo při kontrole auta po dojezdu. Pravá přední kotoučová brzda zůstala secvaknutá a neotvírala se. Napsal jsem teda do půjčovny, co s tím. Ozvali se mi relativně rychle, že se to u tohohle auta stává a že to nemá vliv na jízdu, ale jestli chci vyměnit auto, můžu to udělat v jedné z jejich tří kanceláří. Tak na to asi nebudeme pospíchat, ale uděláme to. Přeci jen tu jsou brzdy docela potřeba.
Terka nám udělala k večeři kuřecí prsa s bramborem a já zatím psal deník, řešil autopůjčovnu a škemral o další topení. Jeden radiátor na stometrovej byt je hold málo. Děti si stihli pohrát ve skříni dostatečně, aby se po zralé úvaze rozhodli, že dnes ve skříni spát nebudou. Musíme nějak vymyslet, jak v noci zase nemrznout. Třeba teď tu zrovna sedím na gauči v zimním bundě a je mi jakž takž ok. Ptal jsem se i na krb, jestli nám poskytnou dřevo, ale prý je jen dekorativní. Podle mě tam v něm ale už někdo topil, protože popel a ohořelé polena rozhodně nejsou atrapy. V tuhle chvíli bych ale klidně podpálil i atrapu, abychom se ráno nevzbudili zase skřehlí jak sněhuláci.
Terka teď uspává a já zažívám ibáč na bolavou hlavu. Moje tělo si extrémně rychle tvoří závislosti a dnes ráno jsem byl po dvou týdnech poprvé bez kafe. Budu to muset zase omezit. Možná ale až doma. Tady zatím asi raději zabezpečím trvalý přísun :P. Taky bude lepší Terku a děti ušetřit odvykací fáze. Dnes to zaspím a zítra zas pofrčím na tripu 😊.
Dobrou noc.
Tak změna. Někdo ťukal a než Terka uspala, máme tu další radiátor. Kdo si o nic neřekne, nic nedostane. Paní sehnala další snad během hodiny a ještě se mi omlouvala. Je úplně novej, takže jsem ho musel ještě smontovat, což s bolestí hlavy nebylo nic moc. Ale zvládnul jsem to a dnešní noc by mohla být zase o trochu lepší.