Vstávání přichází překvapivě opět předčasně – dnes teda až o půl 6tý, takže šest hodin spánku. To by ještě šlo, kdyby se Honzík nerozhod mě každých deset minut kopat do ledvin. Nakonec jsem to nevydržel a stáhnul ho z polštáře. Asi na něj byl polštář moc vysokej a tak se pořád dokola přetáčel. Takhle jsem ho dal mezi nás a tak většinu kopanců chytnul za mě.
Překvapivě se ráno ale cítím celkem ok a velký kafe to ještě vylepšilo. Dětem Terka udělala musli a po jejich snídani jsme jim pustili pohádky, abychom se trohu spravili. Já si dal pohodovou snídani na balkóně a Terka šla něco pracovat. Máme balkón do areálu hotelu a tak jsem koukal, na ještě nenapuštěnej bazén a na to, jak je tu prázdno. Přijde mi, že v celým šestipatrovým baráku spíme snad sami. Tak nevím, jestli za to může jen předsezóna, covid nebo blízkost války na Ukrajině. Každopádně je tu liduprázdno a klid. Pohodová snídaně bodla. Terka na tom byla trochu hůř. Dávala jí zabrat dvoustupňová autorizace na mailu. Nějak jí dnes technologie neposlouchají, a tak obyčejná odpověď na email byla totálně nervově vyčerpávající zábava na víc jak hodinu. Nakonec se povedlo, ale bude to chtít pár týdnů úplného klidu, abychom nahromaděný stress a vyčerpání opět zatlačili do pozadí. Po konzultaci s dětma jsme stanovili termín 2 měsíčního nerušeného odpočinku na léto roku 2052. Aby měla Terka klid na virtuální emailovou vraždu, šli jsme s dětma raději napřed prohlídnout si vypuštěný bazén. Naštěstí jsme tam našli i houpajdu a kolotoč, tak bylo o zábavu postaráno. Když na to měla Terka klid, mohla nás už za chviličku vyzvednout a vyrazili jsme na pláž a do restaurace. Chtěli jsme se najíst v dobře hodnocený plážový restauraci asi kilometr po poláži. Cestou jsme museli přebrodit mlou říčku vlévající se do moře a užívali si ťapání ve vlnkách. Oproti včerejšku je dnes tepleji a ani voda se nám nezdá tak studená jako včera. Asi nejsme sami, protože dnes je na pláži mnohem víc lidí a dokonce se i koupou.
Našli jsme si na pláži sedačku pro pobřežní hlídku, kde jsme se posadili všichni 4 a dali si sváču. Po sváče jsme s dětma šli postavit hrad z písku, což děti úplně pohltilo. Postavili jsme hned několik hradů s hradbami, tunely a bazénkem, který se začal se stoupající hladinou opakovaně plnit. Nakonec i hrady smetla voda, bylo to zajímavé pozorovat.
Restaurace, kam jsme chtěli jít, byla před sezónou ještě překvapivě zavřená. V okolí jich bylo víc, ale rozhodli jsme se raději vyrazit k ubytování a dát si jídlo tam, abychom zabránili histerii z únavy na cestě domů. Takhle jsme ještě při síle došli skoro domů, dali si jídlo pod barákem a histerii celkem potlačili. Jako klasický Češi jsme si objednali pro 4 lidi jen jednu polívku, dvě jídla, jedno pivo a jeden džusík pro děti. Číšník, který vypadal nadšeně, když nás poprvé uviděl a když si myslel, že v celé prázdné restauraci bude mít konečně ZÁKAZNÍKA, rychle pochopil, že z tohohle návštěvníka moc nebude a tvářil se na nás trochu kysele. Jídlo bylo ok a vedle restaurace bylo i malé dětské hřiště a bazén. Hřiště super, ale děti kolem bazénu, kam jsem pořádně neviděl, mě trochu děsily. Užili jsme si klasickou obědovou scénu, kdy naše děti nechtěli nic jíst, protože je všechno fuj, polili ubrus džusem rozházeli rozďoubanou hranolku pod stolem a rozkousaný citróny lítali vzduchem. Zaplatili jsme 40 LEVů a Terka s Honzíkem museli vyrazit napřed kakat. Já s Barčou ještě musel na hřiště, než jsme mohli taky opustit restauraci, jít se umýt od písku a schrupnout si. Zvládli jsme to dokonce i jen s minimálnám řevem a ani jsme tentokrát nemuseli jít do šestého patra po schodech. Nemám to já kliku? Na pokoji jsme objevili, že skoro všichni máme na nohách skvrny od oleje, které nejdou umít – nevíme kde jsme je nabrali. Dali jsme čůračku, kakačku a konečně i spinkačku. Barča s Terkou už spí a my s Honzíkem posloucháme pohádky a odpočíváme. Já využívám chvilku k psaní cestopisníka. Teď už jdu ale taky chrupat. Bude se to hodit až toho v noci zase moc nenaspíme …
Chvilku jsme si schrupli a už je čas zase vyrazit něco dělat. Tentokrát vyrazíme k bazénu. Jsme v areálu třech hotelových komplexů Rainbow 1 – 3. U nás na trojce je bazén vypuštěnej, na jedničce taky ale na dvojce už vodu mají a tak míříme tam. Normálně bychom tam nemohli, ale protože u nás ještě není voda, tak máme svolení. Klíče nemáme, abychom se tam dostali, ale dá se tam jít přes restauraci, kde jsme byli na obědě. Procházíme teda s kruhem a křidýlkama kolem nakvašeně tvářícího se servíra a jdeme rovnou do stínu na lehátka. Pořádně ty naše zviřátka zmažeme opalovákem a už míříme k bazénku. Honzík už se těší, jak se naučí plavat, ale nám je z předchozích zkušeností jasný, že budem rádi, když si smočí aspoň kotníky. No překvapil nás. Na to, že voda v čerstvě napuštěným bazénu byla jak žiletky, tak na 23. pokus vlez do vody až po pupík a sám běhal po dětským bazénku, kde větší hloubka nebyla. I Barča to takhle zvládla a pak jsme se všichni bavili tím, že sem je z hrany bazénu házel do vody. … no házel – spíš jemně pokládal. Ale z otočky a se pořádným stříkáním. Byla to legrace. Překvapivě jsme byli na bazéně úplně sami. Možná proto, že tu žádný hosti ještě nejsou a možná taky proto, že do tý ledárny by nikdo rozumnej nelez. Po chvíli si k nám přisedla nějaká starší paní s koktejlem. Koukala na nás jako na vrahy a asi po deseti minutách šla demonstrativně vyzkoušet teplotu vody rukou a pak odešla. Trochu jsem čekal, že za chvilku na nás přijede sociálka, ale naštěstí ne. Děti byly úplně nadšený a byl problém je dostat spíš z vody. To jsme nakonec museli, aby si nevyblátili zuby drkotáním. Utřeli jsme je, dali jim triko, nechali je 10x oběhnout bazén a už škemrali, že chtěj zase do vody. Už neměli tak ledový ruce a tak jsme se nechali obměkčit. Hlavně, já, protože jsem tam v tý ledový vodě byl s nima :-D. Druhý kolo už nebylo tak dlouhý, protože se brzo přihlásila zubní zbíječka. Zase jsme je osušili, oblíkli a poslali zaběhnout patnáctistovku. Tu vzdali po 150 metrech a šli si hrát na hřiště. Docela se zabavili i spolu a tak jsme měli s maminkou celkem klid. Dneska to byl obecně takovej klidovej den docela.
Po chvilce na hřišti se už přihlásil Honzík, že chce zase jíst a musíme jít na večeři. Bylo celkem brzo, ale tak proč ne. Aspoň se dnes půjde spát v čas. Doma jsme ohřáli zbytky klobás s rejží a užili si klasickou přetahovanou: „chci jíst, nechci jíst, tohle nechci, chci něco jinýho, už nemám hlad, chci jíst, nechci jíst, chci jíst, už nechci“ a tak pořád dokola dokud se nenajedli. To s nima absolvovala Terka a já zatím oloupal a uvařil brambory na zítra. Budeme to mít aspoň snazší a já jsem se za odměnu moh najíst potom v klidu na balkónu. Dětem jsme na chvilku pustili audiopohádky a celkem to zabralo. Je sice brzo, ale Barča už asi hodinu hlásila, že chce spát. No proč ne. Vyčistit zuby, převlíct atd, atd a hurá do pelechu. Honzík odpad hned. Barče to trvá dýl, protože v poledne spala snad dvě hodiny. Já ale tak aspoň můžu dopsat blog a pak budeme mít se ženou chvilku čas, abychom si taky konečně po třech dnech i něco řekli. To je taky bohužel realita dovolené s malýma dětma. Jsme spolu nonstop už tři dny a v podstatě jsme neměli příležitost se vůbec pobavit. Tak snad to dnes dopadne a neodpadneme dřív my. O tom ale až později a nebo vůbec :).