Dnes je zase stěhovací den. Opouštíme třetí ubytování na Madeiře a přesouváme se na naše poslední, které se nachází mezi Santa Cruz a Machiko přesně nad letištěm. Nemůžeme říct, že by se nám loučilo těžce. Z podkrovního bytu mám hlavu omlácenou tisíci údery a močák ze zimy v horším stavu než stoletý eskymák.
Ráno jsme chtěli vstát brzo, abychom pobalili a vypadli. Snad ani nemusím psát, že se to nepovedlo. Vypotáceli jsme se z postelí až někdy kolem osmé. Vyrazili jsme mimo místnosti s topením a jedno rychle přesunuli do kuchyně, kde jsme ještě zapnuli troubu, abychom tam nějak zvládli snídani. Já byl v Zombie módu a Honzík měl po ránu kecavou. Udělal jsem mu k snídani vejce, ale moc ho to neutišilio. Do toho jsem se snažil zaplatit následující ubytování a převést si nějaké eura a pak do toho přišla ještě Barča, která měla ještě horší náladu po ránu než já a netrvalo ani 2 minuty, než jsem spustil první bouři emocí. Prostě jsem jí osolil její bílkovou omeletu. A to byla chyba – chtěla si jí osolit sama. Už toho na mě bylo trochu moc. Moc vzruchů, moc hluku, moc emocí, moc dětí, co mi chtějí pomáhat se snídaní a pletou se mi pod nohami, zatímco jsem nonstop ve 45° předklonu, abych se dnes už po desáté nebouchl do hlavy. V tomhle předklonu tu takhle chodím vlastně už stabilně a stejně se bouchám. No prostě ráno za všechny prachy. Nevím proč, ale tak už to většinou bývá, když je nejvíc práce – třeba právě se stěhováním…
Zkusil jsem to zpravit pořádným kafem a dortíkem. Nejdřív jsme ale dětem pustili pohajdy, abychom měli klid a prostor na balení. První čtvrthodinku jsme ale věnovali regeneraci během klidné chvilky. Pak už to začalo lítat. Do těch 11ti jsme to stihli tak tak. Nevím, jak je to možné, protože sebou nevozíme skoro nic. Nejvíc času prostě zabere kuchyň, dát nábytek do původní podoby a úklid. Nejvíc práce mi dal pokus o zprůchodnění ucpaného záchodu. Hodina snahy ale vedla k tomu, že to bylo jen horší.
Konečně jsme vypadli. Dům byl sice hezkej a velkej, ale v podstatě jsme využívali jen kuchyň, protože se tam dalo topit troubou. Být to 1KK, tak se to alespoň vytopí snáz než těchhle zamrzlých 100m2. S domácími jsme se rozloučili milou zprávou s díky za vyžebraný přídavný radiátor, bez kterého bychom to odstonali a upozorněním na ucpaný záchod. Brali to sportovně stejně jako my 😊
Konečně jsme vyrazili na cestu do nového ubytka. Všichni doufáme, že bude lepší než všechny, které jsme tu zatím zkusili. Cestou se po 40ti minutách jízdy stavujeme na vyhlídce Cristo Rei da Ponta do Garajau neboli Socha Krista v Garajau. Je to parádní vyhlídka kus východně od Funchalu. Je znát, že už tu není převaha turistů, ale lidí nastrojených a nažehlených, co možná právě vystoupili z výletní lodě kotvící ve Funchalu. Moc sem úplně nezapadáme, ale nám to neva.
Parkujeme hned vedle horní stanice kabinkové lanové dráhy, která sváží turisty, kteří nechtějí šlapat dolů z útesu na pláž. My si vystačíme s pohledem zeshora a pokražujeme k soše Krista. Je trochu menší než ta v Riu, ale taky ujde. Pod ním jsou ještě schody na útes, kde je parádní vyhlídka na Krista i na Funchal a na pobřeží na druhé straně. Celkem jsme si to tady užili.
Následovala cesta na ubytování. Check-in jsme měli od 14ti hodin a domluvili jsme se, že dnes se ubytujeme, co nejdřív. Dokonce jsme tam byli ještě asi o 10 minut dřív. Těch deset minut jsme strávili na 1 minutu vzdálené vyhlídce na Machico, kde jsme z výšky vyhlíželi písečnou pláž. Bohužel nejen pláž, ale i blížící se mraky. Už začalo krápat a my tak tak dojeli na ubytko a šli se podívat dovnitř.
Děti objevovali každé zákoutí a my se kochali výhledem na vnitřní teploměr s teplotou 21°C. Topení tu sice taky není, ale alespoň jsme blíž k moři, což znamená vyšší teplotu. Oceán tu funguje jako jedno velké topení. Má stabilně kolem 19 nebo 20ti stupňů a i když je hnusně a ochladí se, sálá do okolí tuhle teplotu. Taky výhled na oceán s terasou máme krásný. Máme výhled přímo na přistávající runway místního letiště a můžeme pozorovat vzlétávající letadla, jak doslova odlétají do duhy. Ubytování je hezké, jen lednici jsme si museli umýt, protože asi z ní něco hrozně smrdělo.
Než jsme tohle všechno objevili, venku začalo pořádně pršet tak, že se mi fakt nechtělo jít do auta pro věci. Chvilku jsem odolával, ale pak jsem šel alespoň pro nedoschlé prádlo. Zmok jsem u toho ale tak, že jsem byl víc mokrej než to prádlo. Travalo to další minimálně půl hodiny, než mě hlad donutil jít ještě pro jídlo. Tentokrát jsem si vzal deštník, ale bylo s ním víc sr*ní než užitku a když jsem ho nejdřív propáčil skrz dveře a pak mi ještě ulít ve větru, tak jsem ho málem vzteky rozšlapal. Nj, hlad je mrcha 😊.
Dojedli jsme zbytek brambor s vepřem udělali špagety. Bylo okolo toho víc řečí, než by zvládl Polreich v hodinovým pořadu o vaření a emocí tak podobně. Nakonec se ale zadařilo a všechny krky se naplnily. Některé možná až moc …
Následně jsme se zkontaktovali s domácími (český pár se třemi dětmi) a půjčili si nějaký hračky na pláž a plážové deky. Dokonce nám nabídli, jestli by si děti někdy nechtěli společně pohrát. Ten návrh jsem pak přetlumočil doma a dohodli jsme se, že to domluvíme na zítřek. Naše děti si taky zaslouží být chvilku s někým jiným než s protivnýma gerontama.
Konečně jsme vyrazili na pláž. Bylo 5 hodin večer a zbývalo tak hodinka světla. Přes den bylo teplo a tak jsme vyrazili relativně na lehko. Bohužel po dešti ale pěkně foukalo a tak jsme zase trochu vymrzli. Koupat se nešel nikdo, ale děti si krásně vyhráli s půjčenýma lopatkama. My se prošli po pláži a chvilku plánovali zítřek v závětří plážových záchodků při pozorování vzlétajících letadel.
Pak už i děti usoudily, že stačí a vyrazili jsme zpět k autu kolem už rozsvícené vánoční výzdoby a na ubytko.
Tam už byl rychloproces. Vyčistili jsme a Terka šla děti uspat. Já tu zatím poslouchám sousedy za stěnou, vzlétající letadla a klapání kláves při psaní Cestopisníka. Každé ubytování má něco a tady to vypadá na blízké sousedy 😊. Letadla slyšet jsou, ale není to žádná hrůza. Od sousedů nás zase odděluje chodbička, takže v ložnicích bude snad klid. Hlavně aby bylo dost teplo. Deky jsou trochu slabé, ale prý teplé. Tak snad to bude stačit. Hlavně tu je klasické české povlečení, a to je největší výhra. Spát pod prostěradlem na kterém jsou nakupené neprané deky na jižanský způsob mě nikdy nepřišlo úplně fajn. Jo a zapomněl jsem, že jsme tu zase dostali jako pozornost Madeirské víno. Zrovna na něj du. Dneska si ho zasloužím. Snad se domů nevrátím jako notor :-D.
