Další mrazivá noc je za náma. Tentokrát to odnesla hlavně Terka, která se už večer vůbec nemohla zahřát. Mě zas tak zima nebyla, ale u mě v pokoji se topilo přes den. Taky to nebyla ale žádná hitparáda a ani jeden jsme toho moc nenaspali. Děti byly úplně v klidu a před šestou ráno vstávali se svýma běžnýma požadavkama. Udělal jsem jim snídani, aby se Terka mohla dospat a já si taky šel ještě na chvilku lehnout. Nemělo to ale dlouhé trvání, protože na nás moc ohledy nikdo nebere 😊 Stejně jsem ale nemohl spát a tak jsem vstal a šel začít s přípravou na dnešní den odmýváním nádobí ze včera. Taková zajímavá zajímavost je, že tady na Madeiře asi nejsou myčky nádobí úplně standard, protože uzatím na všech myčku neměli a museli jsme mít ručně. Jak to ale člověk domá normálně nemá každý den, tak mi to ani nevadilo.
Děti už dlouho, dlouho žadonily o nějakou pohajdu a hru na počítači. Samozřejmě se nemůžou nikdy dohodnout na tom, co budou dělat spolu. Teď ale byl čas a dobrá příležitost. Barče jsem teda zapnul kočičí simulátor a Honzík si pustil pohádky dle svého výběru. Já u toho myl nádobí a snažil se, aby mi nepukla hlava u Dou různých písniček naráz současně s chechtajícím Honzíkem a Barčou, která mi pořád něco vysvětlovala. Asi mám malou hlavu, ale většinou se mi tam vejde v jednu chvíli jen jedna věc. Když jich tam je víc, tak má moje hlava tendenci se nafukovat dokud nevybuchne. Pak do toho přišla ještě maminka. Vzhledem k tomu, že byla po noci ještě víc rozbitá než já, tak mi hlava zase splaskla, protože v tuhle chvíli nebyli příhodné podmínky k výbuchu 😊
Nějak jsme to rychle spacifikovali, uvařeno bylo už od včera a vyrazili na výlet. Dnes ráno už tolik nefoukalo – domovní varhany skoro mlčely. Jen déšť a občasné kroupy občas bušily na střechu. Vítr ale dle meteorologů vane stále ze severu a to se nám už osvědčilo jezdit do závětří na jižní pobřeží. To už ale máme skoro celé sjeté a nejbližší město, kde jsme ještě nebyli je hlavní město Funchal. Teploměr ukazuje krásných 12°C a dole u pobřeží 15. Cestou ještě prší.
Když jsme ale dojeli k parádní vyhlídce na Funchal Pico dos Barcelos, už pršelo jen přehánkovitě a udělala se parádní duha. Je to zase jedna z parádních 360° vyhlídek s parkovištěm, záchody, kavárnou a dětským hřištěm. Jenže bylo mokro a my měli jídlo vlastní. Sedli jsme si na jedinou lavičku, kterou neokupovala kavárna a vytáhli si svoje maso s bramborama. Samozřejmě nechutnalo všem, ale nějak jsme se nakonec domluvili. Děti si dokonce užili houpajdy na hřišti a vůbec jim nevadilo, že byly mokré po dešti. My si dali zatím kávičku a už se mohlo vyrazit dál na exkurzi Funchalu.
Nejdřív bylo zapotřebí zajistit parkování. Vrzli jsme nákupák do podzemního parkoviště obchoďáku Pingo Doce, který je nedaleko staré čtvrti a pobřeží a vyrazili do parku a na hřiště. Park byl nádherný a hřiště taky. Děti si hezky uživali a my si zase užívali změnu počasí, která konečně nastala. Svítilo sluníčko a hezky hřálo. Dokonce tak, že jsme si přišli, jako bychom právě přijeli z hor. Vrstvu po vrstvě jsme ze sebe poschazovali veškeré postradatelné oblečení. Bohužel se nám nevešlo už do báglu a byli bychom celí ověšení, tak jsem se proběhnul k autu a všechny svršky tam nechal. Konečně se cítíme zase jako na dovolené u moře.
Děti, ale hřiště už přestalo bavit, tak jsme vyrazili po pobřeží kolem místní poutě (atrakce, autíčka atd…) až na pláž, kde byly děti zase úplně v rauši. Sice to byla oblázková kamenná pláž, ale bavilo je balancovat na kamenech ve vlnách. Jasně, že se nakonec namočili, ale nikomu to nijak nevadilo. Už se připozdívalo a bylo nám úplně líto je už stahovat z vody, už se ale nedalo nic dělat. Sami si rozhodli, co s namočenýma spodkama a nesli si následky. Jak byli dopředu upozorněni, náhradní oblečení jsme neměli.
Cestou k autu jsme si prošli částečně starou čtvrť Funchalu plnou kavárniček a různých obvyklých turistických obchůdku a pastí. Zajímavé jsou místní dveře a vrata, které jsou často moc hezky pomalované. Taky jsme narazili na katedrálů, která pro změnu nebyla zamčená. Zrovna se tam konala mše. Byla úplně narvaná – ne jako u nás doma. Pak jsme už pomalu směřovali k autu přes další kavárny a pouliční zpěváky. Zajímavé bylo, že ze všech nejhonosnější budova překvapivě patřila portugalské bance.
Vrazili jsme do obchoďáku a došlo nám, že už je fakt docela pozdě a že na večeři až domů asi nepřežijeme nebo spíš by se hrozně protáhlo uspávání. Řekli jsme si, že teda ulovíme nějaké jídlo. Náš oblíbenej obchoďák Pingo Doce tu má dokonce vlastní restošku, nebo spíš pár stolů, kde se dá na místě sníst hotové jídlo, které prodávají. Rozhodli jsme se toho využít. Nakonec stejně ale vyhrálo grilovaný kuře. Vzali jsme tašku s celým rozporcovaným teplým kuřetem a už si to mířili do auto. Došlo nám, žen by to byl ale takovej svinčík, že by nám to auto zpátky nevzali ani s plnou pojistkou. Tak jsme si šli dát to kuřátko do foodcourtu. Byli jsme tam trochu jako bezďáci, ale tak co. Pořád to ještě nebyla konzerva s májkou a vlastní chleba. Za těch pár let jsme se jako Češi už někam posunuli :-D.
Pak už byl čas zaplatit parkovné. Mají tu prazvláštní systém. 3h jsou zadarmo a pak je nějaký chaotický ceník. Nám to za nějakých 5 nebo 6 hodin napočítalo 2e. Drobný jsme neměli, ale automat bere bankovky. Dokonce jsme před pár minutama vybrali i z bankomatu, abychom nebyli pořád bez hotovosti. Ukázalo se, že bere bankovky, jen ne ty naše. Místní pár nám pak vysvětlil zvláštní místní pravidlo, že pokud máte útratu do 5 eur, tak vám automat nevezme 10 eurovku. My ale 5 eurovou papírovku taky neměli. Paní se nad náma slitovala a rozměnila nám 10 euro na drobné. Docela dost tlačila na to, ať si to přepočítám a já zase trval na tom, že jí věřím. Později v rámci cvičení Honzík mince přepočítal a fakt jsme byli krátký o 50 centů. Za pomoc bych jí ale v tu chvíli dal i víc 😊. S rozměněnýma mincema jsme to už zvládli hravě. Teda až na to, že parchant automat nám za těch pár vteřin zdražil o 10 centů. Teď už ale máme na rozhazování v drobných, takže pohoda.
Dokonce i auto jsme v obrovské a zakouřené garáži našli. Konečně jsme vyrazili do „hor – do země věčného ledu“ domů. Už dávno se setmělo a tak jsme měli konečně možnost vidět rozsvícenou vánoční výzdobu měst, které jsme objížděli. Zeleně nasvícené palmy, imitace vánočních stromků, všudypřítomní Santové – super. Mimochodem živého Santu jsme potkali i v obchoďáku. Děti si mu ale na klín sednout odmítli. Baruška to komentovala tím, že se nesmí bavit s cizími lidmi. Je to chytrá holka, co jen tak někomu na klín nesedne 😊. Mám z ní radost. Nakonec jsem se tam chtěl jít se Santou vyfotit hlavně já, ale s rukama umaštěnýma od kuřete jsem to pak vzdal.
Když jsme dojeli k domu, ukázalo se jako předvídavé, že si Terka už rovnou do auta oblékla kamaše a vzala bundu. I když vítr už nefoukal a teploměr ukazoval krásných 15,5°C. Venku bylo snad teplejc než vevnitř. Je to hodně znát. Snad už je tahle bouře (má vlastní jméno Emilia) definitivně pryč. My už se těšíme až zase změníme ubytko a snad vtom posledním bude už hezky teplo.
Na ubytku proběhlo uspání, napsání Cestopindíka a pak jsme se konečně vrhli na ty olivy, dorty a zbytek madeirekého vína (asi tak panák). Teď už je čas na poslední spaní v chladničce. Dobrou
