Dnes ráno se vstávalo příjemně. Trochu jsem si pospal a vylezl až kolem osmé. Děti si ráno hráli na schovávanou, což mělo za příčinu krásně klidné ráno. Celý svět se po klidném ránu tváří mnohem přívětivěji 😊. Východ slunce nad přistávací dráhou letiště dnes nebyl vidět, ale když slunce u kafe vylézalo z pozamraků, byla to pecka.
Pobalili jsme se a rychle ještě dosušili fenem nedoschlé prádlo, abychom mohli vyrazit na cestu. Na dnešek jsme naplánovali celkem neznámou levadu – trasi spíš tak na blind podle toho, aby byla dobře dostupná autem a ideálně okružní a ne moc dlouhá. Jako výchoz bod jsem si zvolil vesničku Curral dos Romeiros. Z Čůralu jsem plánoval jít kus po levadě k vodopádu Babosas a odtud po schodech na vyhlídku panny Marie odkud bychom sešli do Monte a zpátrky do Čůralu dos Romákos. Tam jsem si říkal, že bude kousek trasy možná trochu težší, ale že to možná zvládneme. To jsem ještě vůbec netušil, jak jsem moc vedle 😊.
Cestou jsme zvládli ještě nákup v Pingo Doce. Nakoupili jsme jen na dnešek na oběd a večeři, kterou si dáme asi večer na hřišti s provozovateli našeho ubytka Scirocco a jejich dětmi. Naplánovali jsme si setkání, aby měly děti nějaké povyražení. Nákup proběhl v pohodě, ale výjezd garáží byl celkem adrenalin. Měli tu zase jiný systém a tentokrát jsme ho nepochopili správně a zůstali trčet před závorou s neplatným žetonem v ruce a frontou aut za námi. Terka vyběhla z auta, omluvila se lidem za námi, nechala si poradit a šla shánět, kde zaplatit parkování zdarma o dvě patra výš. Asi tak 30s po tom, co odběhla nás závora pustila. Vzhledem k tomu, že si Terka nevzala mobil, tak jsem pak kroužil v okolí a snažil se zaparkovat tak, abychom se ještě někdy našli. Naštěstí se povedlo. Taky si užila dobrý dobrodružství, kdy ji cestou pomáhali asi 3 lidi a snažili se jí vysvětlit, jak zdejší systém funguje.
Pak už jsme jeli přímo do Čuralu, kde jsme nechali auto hned u levady. Těsně před ní nás zastavila stará paní a snažila se nám říct, ať tam nechodíme, že je to tam nebezpečné, že tam jsou velké srázy a hodně vody a že tam nikdo nechodí. Už jsme to chtěli, otočit, ale říkal jsem si, že se kousek podívám a uvidíme. Zašel jsem tak so metrů a všechno mi přišlo v pohodě, tak jsme si řekli, že to zkusíme a kdyžtak se vrátíme.
Levada byla pěkná a pěšinka vedle ní prošlapaná – vypadalo to, že se tu chodí. Je pravda, že srázy vedle pěšinky byly brutální, ale nic, co by mi přišlo neschůdné. Postupně se ale vyostřovalo. Šli jsme dál, jako když se žába pomalu ohřívá, dokud se neuvaří. Pěšinka se zužovala a občas jsme šli i po 20cm římse nad pořádným sešupem. Nejhorší část byla právě taková – 20 cm široká betonová cesta, pod námi stometrová díra a zeshora na nás padá voda ze stěny – nebylo se kudy vodě vyhnout. Chtělo to pevné nervy a děti a Terka se ukázali, jako parťáci, co nezklamou a mají nervy ze železa. Naštěstí tyhle úseky byly vždy jen hodně krátké a tak jsme je vždycky v pohodě za ruku překonali. Taky jsme měli vidinu, že jsme už před koncem a že brzo tahle levada končí a půjdeme po schodech nahoru.
Došli jsme k parádnímu vodopádu, skrz který vedl tunel – prostě jsme prošli rovnou skrz vodopád. Uvítali jsme trochu víc místa a dali si tady oběd s výhledem na vodopád. Překvapivě jsme tu byli úplně sami. Průchod pod vodopádem jsme pořádně prozkoumali a já si vylezl i nad vodopád. Vodopády jsou ale nejhezčí zespodu. Shora není vidět víc než konec potoka.
Následně jsme pokračovali dál – posledních pár metrů levady po rovině před makačkou do schodů. Tam jsme ale zjistili, že se nejedná o schody, ale o tunel. Mělo mě napadnout, že takhle rovné schody by stavěli snad jedině v Číně.
O tunelech pro levady jsem četl, ale ještě jsme žádný neprocházeli. Podle mapy měly schody vést tak 400m. Když jsem ale teď na mapu koukal z jiné perspektivy, najednou mi přišlo, že z tunelu nevylezeme na vyhlídce za 400 m, ale může vést mnohem dál – až 1,7km. Skonzultovali jsme to s Terkou a řekli si, že se přes levadu určitě nevracíme a že tunel bude mít určitě výlez. Koukli jsme dovnitř a viděli světlo na konci. Kdyby byl tunel v jednom kuse, podle mapy nebyl rovnej a nemohli bychom vidět konec.
Zase jsme se spletli – my i mapa. Tunel by rovnej jako pravítko a vzdálenost ve tmě pěkně mate. Skutečně měl tenhle tunel 1,7 km a kdybychom to věděli dopředu, asi bychom do něj nelezli. Jedná se o tunel, kterým teče potok v betonovém korytu vedle kterého je pěšina na šířku právě pro jednoho člověka o výšce 1,5m. Vyhýbat se může být trochu náročné. Děti se ohýbat nemuseli, zato my jsme šli většinu tunelu v předklonu. Naštěstí občas byly strop i výš a i já se mohl na chvíli narovnat. Průběžně jsme dělali pauzy. Šli jsme rychle (rychleji než pod kdy chodíme pod širým nebem), ale i tak to trvá než ujedete 2 km. Mimochodem tahle myší díra má super vlastnost v tom, že není osvětlená. Jdete s baterkou (naštěstí máme svítilnu na mobilu) a občas procházíte místama, kde ze stropu teče voda – nic pro klaustrofobiky. My ještě dlouho nevěděli, že půjdeme tak daleko Když jsme šli ale deset minut a světýlko před náma se pořád nezvětšovalo a to zanáma se zmenšovalo jen pomalu, došlo nám, že to asi opravdu nebude jen 400m. Zpátky jsme se ale už vracet nechtěli. Děti i Terka měly stále nervy ze železa, a tak jsme pokračovali. Určitě jsme to šli víc než půl hodiny než jsme s velkou slávou skrze padající vodu vyšli na druhé straně tunelu. Tu vyhlídku s pannou Marii jsme prostě podešli pod zemí a vyšli na druhé straně hory přímo před dalším vodopádem.
Ta bílá tečka na konci je východ z tunelu 1,7 km daleko 
Museli jsme trochu zaimprovizovat a změnit trasu. To jsem už ale věděli i před tunele, že i kdyby to byla dlouhá varianta, tak tam cesta dolů do města vede. Vedla a dokonce mnohem širší a pohodlnější než samotná levada. Všude tu byly stejně jako na levadě ještě zbytky po nedávné bouři Emilii. Sem tam kámen, sem tam kmen přes cestu a podobně. Pořád jsem se uklidňoval tím, že tohle tam všechno napadalo v době velkého deště a i tak by byla jen malá pravděpodobnost, že bychom byli ve špatný čas na špatném místě. U jednoho sesutého svahu se utrhl asi nějaký větší kámen a udělal si hezkou uličku veškerým porostem až dolů do údolí. Nic ho nezastavilo.
pěšinka vytvořená padajícím kamenem 
Nás taky ne a už jsme přišli k nejbližší asfalte, odkud jsme si to namířili do nedalekého městečka Monte. Trochu nedobrovolně jsme si udělali exkurzi přes madeirský venkov. Všichni tu mají krásný výhled, ale často tu lidi žijí v domech o velikosti naší garáže. Všude kolem štěkají psi a válejí se kočky – to je s českým venkovem asi dost podobné.
Děti už začínají být unavené a tak se snažíme to uspíšit autobusem. Ten nakonec ale podle rozvrhu nejede a borci popíjející před sámoškou naproti na nás gestikulují, ať jdeme pěšky, že to máme jen 5 minut. A opravdu. Šli jsme teda pěšky, za 2 minuty nás předjel bus, co měl jet před 7mi minutama a o pět minut později jsme zjistili, že se otočil na parkovišti a jel zase zpátky. Moc by nás teda nepřiblížil. Podle mapy jsme doufali, že dětem ušetříme aspoň kilometr a půl.
Na parkovišti bylo ale malé dětské hřiště a my uvítali i lavičku, kde jsme doplnili energií nějakou tou klobajdou a čerstvým chlebem. Děti dostaly sůšu za statečnost v tunelu a mohli se ještě hezky pohoupat. Následně jsme vyrazili k místnímu parku vedle botanické zahradě. Plán byl takoví, že se tu Terka s dětmi projdou a já zatím doběhnu pro auto. Musím přes levadu a nějakou neofikocestu. Nakonec to byla za dnešek ta možná nejluxusnější cesta dlážděná kameny a oblázky. Vedla kolem turisticé atrakce, kde lidi sáňkují na asfaltové silnici (asi za 30 eur si sednete na velké sáně a dva chlapy vás cca 2km z kopce pošupují, abyste někomu nenarazili do baráku – cesty jsou tu tak prudké, že není problém sáňkovat na asfaltu) a horních stanic lanovek z Funchalu pod námi a zavedla mě postupně k levadě, kde jsme ráno startovali a pak k autu. Bál jsem se, že to bude na hodinu, ale nakonec jsem ty dva kilometry běhu a pár set metrů funění do schodů zvládnul za 15 minut.
Úplně splavenej jsem v autě zjistil, že to co jsem teď dal pěšky za 15 minut budu muset autem objíždět 25 km přes vršky hor a všechny vyhlídky včetně té s pannou Marií, pod kterou jsme procházeli tunelem.
Udělal jsem si tedy vyhlídkovou jízdu serpentýnama a zaparkoval na parkovišti s dětským hřištěm, odkud jsem doběhl k Terce a dětem. Procházeli se v parku pod krásným klenutým mostem – moc hezké místo. Jako vánoční výzdobu tu mají stromky z recyklovaných materiálů. Na místě jsem zjistil, že děti jsou už úplně KO a tak jsem zase běžel těch 400metrů zpátky k autu (tentokrát do kopce), že pro ně přijedu. Přijel jsem pro ně, naskákali do auta a už jsme mohli vyrazit na naší dnešní poslední zastávku – dětské hřiště.
Setkali jsme se tam s rodinou, která už asi cca 6 let žije na Madeiře, pronajímá tu pár apartmánů a postupem času se vypracovali až na 100 lůžek. Mají super recenze a hezky se u nich bydlí (Scirocco – můžu doporučit). Mají tři děti, které umí česky, anglicky a portugalsky – klobouk dolů. Děti se s jejich nejstarším po standardní odstyďovací době docela sčuchli a hezky si hřiště užili. Jsou tu parádní skluzavky. Jen teda po občasně přepršce ty skluzavky děti vytřely zadkama do sucha. Takže jsme nakonec náhradní suché oblečení využili. Ani se jim nechtělo končit, ale přetáhli jsme večerku a únava byla už znát.
Bylo to trochu o nervy, ale zvládli jsme dojet domů, projít očistou a uspáním. Pak se teprve tatínek s maminkou mohli dojíst. Maminka šla přeprat všechny ty čerstvě špinavé oblečení a tatínek napsat deník. Teď už padám na hubu, takže dobrou.