Včera byl náročný den a tak jsme dnes na dnešek naplánovali odpočinkovější program. Stejně nám ale ambice nedaly a do programu jsme zařadili krátkou a lehkou procházku Verada dos Baloce. Je to asi kilometr po rovině na vyhlídku a kilometr zpátky. Jedná se o jednu z nejvíce doporučovaných míst na celé Madeiře podobně jako Levada das 25 fontes, kde už jsme byli.
Problémy na sebe samozřejmě nenechali dlouho trvat. Začalo to ranníma sporama ještě před snídaní, ale to ještě bylo dobré, alespoň jsem měl tichou snídani. Dali jsme si židličky na terasu a snědli si snídošku a kafe při pozorování východu slunce (z mraků) a vzlétávání letadel.
Pak už přišly výzvy s oblékáním a první histerák byl na světě. Nějak se nám nakonec podařilo nasednout do auta, ale bylo to peklo. Totální vzdor vůči všemu. Všechno je špatně. Prostě bez existence jakéhokoli řešení. Jakýkoli návrh okamžitě smeten ze stolu. No nepovedlo se nám obléct, ale aspoň dostat do auta a to zatím musí stačit.
Během dvou minut Baruška přišla s tím, že by chtěla někam na levadu jako jsme byli včera. Tak to jsme si mohli tu estrádu ušetřit, protože přesně tam jedeme. Nicméně i to bylo okamžitě smeteno ze stolu jako špatné řešení. Po cestě jsme se stavili na jednu krásnou vyhlídku – děti samozřejmě z auta nevystrčily ani nos. Táhlo už na desátou a já měl strach, abychom na našem parkovišti vůbec zaparkovali. Po deváté začínají najíždět turisti a pak už to může být problém. Raději jsme tedy cestou už další vyhlídky vynechal a jeli jsme rovnou.
Na místě nás přivítali lesní policisté. Nevíme proč tam byli, ale asi se snažili řídit nezřízené parkování turistů nemajících, kde zaparkovat. My naštěstí místo našli – jedno z posledních. Hned jsme jsme se začali hrnout k záchodům, ale přišlo pokračování krize s oblečením a další histerák. Tohle nějak nedávám a i když se snažím si uchovat chladnou hlavu, iracionální vzteklej a bezmocnej řev mi nedělá dobře a tady jsem se už dost zlobil. Hlavně proto, že jsem si zapomněl vzít vlastní bundu při tom, jak jsem vynášel všechno dětské odmítnuté oblečení z ubytka. Chtěl jsem to vzít aspoň sebou, když už se nám nepodařilo obléct na místě. No a mě se tím pádem nepodaří obléct už vůbec. Naštěstí dnes nebyla tak hrozná zima a ani v mikině jsem až tak netrpěl.
Trasa je vyhlášená, ale mě přišla vlastně dost nudná a o ničem. Vlastně je to chodníček obyčejným lesem, který teda ale vede na krásnou vyhlídku. Těch je tady ale kolem spousta i vedle silnice a lesní stráž tam nevybírá 3 eura za osobu. Už jsme pochopili, že věhlas a doporučení těch nej tras se nevztahuje na přírodní krásy, ale na dostupné parkování, suterén šopy, záchody a obžérstvéní. Odpovídá tomu i skladba turistů. Pozoroval jsem je cestou zpátky, kdy už se jich valila veliká spousta. Spojovací znamení jsou čisté boty. Tyhle lidi potkali první bláto tady a na rovince. Buď mají na sobě čísté reprezentativní oblečené vhodné do města (jako my – jen ne čisté 😀 ), nebo mají super hyper moderní a módní trekové vybavení – samozřejmě čisté a bez flíčku.
Přijeli jsme na desátou a bylo to tak tak. Ještě jsme měli možnost být na vyhlídce chviličku jenom sami. Pří návratu zpět jsme už nechápali, jak se tam všichni tihle lidi chtějí na tu vyhlídku vejít.
Abych to jen nehanil, vyhlídka na hory byla krásná a vyšlo nám i hezky počasí tak, že špičky hor lízaly mraky. Všude spousta zeleně a dokonce sem tam i sluníčko. Nejzajímavější ale na téhle vyhlídce byli ptáci. Všude tady kolem poletují takové malé sýkorky. Je zakázáno je krmit, ale když jsme přišli, měli tam všude nasypáno zrní. Místní správa se asi snaží, aby je lidi nekrmili něčím, co by ptákům nedělalo dobře, ale zároveň si tu chtějí udržet turistický ruch. Stačí si vzít trochu toho zrní do ruky, natáhnout ruku a ptáci vám budou klidně zobat z ruky.
Tenhle experiment jsme udělali v rámci focení jednou z Barčou a za dvacet minut, když jsme odcházeli, tak už ptáky ládovali úplně všichni :-D. Až přijdou ty davy, co sem míří, tak ptáci buď prasknou nebo budou mít brzy problémy s morbidní obezitou.
Cesta zpět vedla stejnou cestou, jen proti davům lidí. Vyčůrat se někde vedle cesty byla Mission Impossible ve který by si ani Tom Cruise nezahrál. Nějak jsme se dotrmáceli k autu a rychle vypadli z parkovací kalamity pryč.
Cestou zpět jsem se zastavil ještě na pár vyhlídek, které jsem cestou sem vynechal a už jsme mířili přímo do obchodu.
Doma nebylo už co jíst a ani tady jsme už neměli co jíst. Byli jsme hladoví a tak jsme se v obchoďáku rovnou najedli. Jídlo se tedy váží na kila a my 4 jsme se dobře najedli kuřete a chilli noc carne za 15 eur. Následující velkej nákup byl opět celkem očistec, ale zvládli jsme i to a pak už jsme rychle jeli uložit nákup domů a vyzvednout věci na pláž. Ačkoli byla prochajda jen na hodinku a půl, než jsme se dostali na pláž už byly 4 hodiny.
Vyhodil jsem děti přímo u pláže a já jel vyměnit náš nákupák za jiné vozítko do půjčovny. Přední brzda zůstala kousnutá a já měl pocit že ručička spotřeby benzínu se mi hýbe před očima. Půjčovnu jsem po chvíli pátrání našel. Nikde žádné stání a tak jsem musel stát na vyhrazeném stání pro taxi. V kanceláři byl jeden chlap, jeden stůl s PC, 3 šanony a jedna malá skříňka. Takový docela holobyt. Nic nebylo ale problém. Byli jsme už domluveni dopředu. Sedli jsme do auta, pán mě odvez do podzemních garáží, kde mě neznásilnil, ale dal mi nové auto. Mají celé jedno patro v podzemní garáži pod obchoďákem. Bylo tam spousta aut a tak to chlapovi chvilku trvalo než našel vhodné auto. Podle mě nevěděl, a tak mi dal nějakej záložák – Mitsubishi Space Star.
Nejdřív jsem si říkal, že si polepšíme, velikostně to vypadalo skoro jako Fábie. Vevnitř ale místa míň a hlavně ten pocit, když sednete do auta – úplně jinej. Asi jsem moc zvyklej na koncernový auta. WV byl v podstatě Škodovka. Tady jsem měl pocit, že mi každou chvíli upadne vejfuk. Něco v tom rachotí, brzdy kousnou kola i na jemnější brždění a zvuky to dělá, jako by každou chvilku mělo něco na podvozku upadnout. Tak snad je to jen pocit a chvilku s náma to auto ještě přežije. Každopádně mám pocit, že jsme si moc nepolepšili. Hlavně jsme přišli o držák na navigaci. Ten máme ale pro jistotu vlastní sebou z Čech.
Zaparkoval jsem na kraji Machico a šel pěšky za rodinou na pláž. Ty už měli za sebou hřiště a vesele si skotačili u vody v písku. Byl jsem rád, že můžu vydechnout a mám klid. Došlo mi, že jsem skoro celý den nepil a že cítím hlavu. Bodejť bych si nepřišel tak napruženě, když nejím, nepiju a jen řeším krize a spory. Tady jsem si lehl na deku a Terka mě začala jemně masírovat. To byla slast. Děti zabavený, kolem pláž moře, startující letadla a čokoládová sušenka s kafem, kterou pro mě připravila moje úžasná žena.
Když se děti vyblbli, chvilku si s nima šla hrát Terka, já si užíval poslední zbytky sluníčka a nakonec jsme si šli všichni kreslit do písku. Byla to zábava pro všechny. Pak už byl čas jít k autu i přes všeobecnou nevoli.
Dneska se musí jít spát brzo, což si říkáme vždycky, ale nikdy se to nepodaří stejně jako dneska. Chtěli jsme v 6, ale do postele jsme děti po jídle a sprše dostali stejně až v 7. Terka uspávala a já dodělával včerejší deník a začal ten dnešní. Je 8 a už se chrupe – sláva. Terka se vrhla na práci a já tak můžu dopsat i dnešek.
Pak si snad dáme ještě na terase decku vína, co jsme dnes v obchodě překvapivě koupili. Brzká večerka ale platí i pro nás. Musíme mít energii další den čelit katastrofám, koncům světa, módnímu šílenství, svým vlastním démonům a ještě u toho zůstat laskaví, nad věcí, pozitivní a užívající si krás kolem aspoň tak, abychom ze sebe nemuseli mít pocit, že totálně selháváme a ničíme dětem životy svýma vlastníma mindrákama.