Ráno jsme se probudili do slušnýho čurbesu. Jestli včera šlo o splašený varhany, tak dnes se k tomu přidala celá Zoo, ale puštěná pozpátku. Hluk byl chvílemi tak silný, že jsme se skoro neslyšeli. Nejvíc mě dostalo, když jsem nemohl průvanem pomalu otevřít dveře uvnitř domu, aniž by bylo otevřený jakýkoli okno a ručníky na sušáku normálně plápolali i vevnitř. Venku bylo 10 stupňů, což vysvětlovalo, proč nám bylo k ránu chladnou i s 1,5KW radiátorem na plný koule v zavřené místnostni. Pod obojema vstupníma dveřma jsme našli potopu. Vodu jsme vytřeli a pokusili se škvíru pod dveřma utěsnit, aby na nás v podkroví nepřišla povodeň.
Jinak takový normální ráno – snídoška, občas odskočení k oknu na nějaké to focení duhy a mytí vlasů chladničce – teda v koupelně, a příprava jídla na cestu. Sice jsme tu před větrem chráněni, ale ten hluk nám dlouhodobě brnká na nervy a tak je potřeba někam vypadnout. Dnes má být počasí nejhorší, ale snad budeme mít zase štěstí někde u pobřeží v závětří hor.
Báli jsme se, že nás to při cestě do auta odfoukne, ale nakonec to docela šlo. Asi jsme si vybrali lepší chvilku – dokonce s parádní duhou. Ještě návrat pro kabel a po sedmý vyčůrat a už jsme mohli vyrazit dolů k moři do závětří.
Dnes je v plánu Camara de Lobos (zase o vesničku dál na východ). Máme to čím dál, tím dál, ale hlavu si tím nelámeme. Dnes začínáme v papouščí ZOO Ilha das Aves nedaleko Camara de Lobos. Je to taková mini ZOO zaměřená na papouchy a mají tam i tukany. Bylo teda dost deštivo, ale tak nějak jsme kličkovali mezi mraky, sem tam se schovali a jakž takž zvládali i zimu. Papoušci jsou tady úplně super. Tolik druhů a barev jsem asi nikdy na jednom místě neviděl. Bavilo nás hodně pozorovat tukany a nejvíc asi krmit kapry. Koupili jsme si pro ně za euro krmení a pak jsme je ládovali, co to šlo. Ozdobní kapři na oplátku dělali divadlo ve formě soubojů o jídlo, při kterých to chvílema vypadalo, že se vaří voda.
Na konci jsme pak vešli do velké voliéry, kde jsme se volně procházeli mezi papouškama, různýma dalšíma slepicoidama a zlatým hřebem místní ZOO – Opravdové labutě a husy domácí. Nakonec se nám povedlo se i spřátelit s jedním papouchem. Nejdřív poskákal Terku a pak i mě. Chvilku mě hryzal do prstu, ožíral mi bundu, ale jinak byl moc fajn. Stál mi na ruce, ale hladit se moc nenechal. Každopádně to byl super zážitek.
Po mini ZOO jsme se vydali na vyhlídku na Pico da Torre – vyhlídka na Camara de Lobos. Jde o jednu z nejhezčích vyhlídek za poslední dobu. Výhled je v podstatě 360° a duha to jen vylepšila. Kolem vyhlídky je v podstatě kruháč, kterej jsem si musel projet aspoň 2x. Děti si teda ani z auta nevylezli, ale byl jsem rád, že Barča alespoň při odjezdu zpozorněla a po půl hodině mého obdivování výhledu a duhy pronesla slova uznání „hele duha“. Do Camara de Lobos jsme se vydali ještě přes jednu vyhlídku, která byla na cestě k vyhlédnutému parkovišti. Mapy.cz mají super vlastnost, že jsou na nich vidět všechny vyhlídky. Ne vždycky teda dopředu víte, do čeho jdete. Tohle měla být vyhlídka dostupná přímo z auta. Při cestě k ní se ale ulice pořád zužovala, zužovala a svažovala a svažovala. Šlo to až do toho extrému, že jsme měli mezi kolama schůdky a před náma se objevilo zaparkované auto – jak už to tady bývá v kopci a v nejnevhodnějším a nejužším místě.
Zastavil jsem auto s tím, že tady se to projet nedá. Zkusil jsem to vycouvat, ale svah byl už moc prudký a nákupák už to nedával. Varianty byly buď malinko sjet dolů a zkusit to rozjet na zpátečku do kopce ve vyšších otáčkách nebo zkusit projet myší dírou. Vystoupili jsme (teda jen dospěláci), přeměřili si to a zdálo se, že by to mohlo jít. Při nejhorším budeme tlačit auto do kopce z trochu těsnější pozice. Sklopili jsme zrcátka a povedlo se. Ještě, že máme pučeného takového drobečka. Výhled tam byl fajn, dokonce bych doplnil „dobrodružný“.
Po parkování jsme schody sešli dolů, do historické části městečka, která už byla vánočně nazdobená různými Santy, Betlémy, stromky umělými i banánovníky v květináčích a dalšími ozdobami.
Bohužel, kde se vzal, tu se vzal, byl tu hlad. Krize byla na světě a bylo zapotřebí jí řešit okamžitě. Zašli jsme do jednoho bistra na hlavní třídě (jinde jsme nic nepotkali) a dali jsme si domácí burgry s hrancelma a kafe. 2 pořádný jídla a kafe nás vyšli n polovinu, co pizza včera a najedli jsme se líp.
Když byl démon ukojen, mohli jsme beze strachu o svůj život vyrazit na prohlídku přístaviště, pobřeží místního skaliska, na jehož vršku bylo dětské hřiště, socha námořníka v lodi a venkovní posilovna. Celou dobu jsme šli s deštníkama a střídavě je rozbalovali. Nahoře ale začalo pršet už docela stabilně. Děti si sice ještě hráli na hřišti ve tvaru majáku, ale mě už taky blikal maják s výstražnou kontrolkou.
Tak jsme se sbalili a vyrazili směrem k autu. Pršelo pořád víc a víc a nevypadalo to na zlepšení. Seběhli jsme ze skaliska a hledali místo, kde se schová Terka s dětma, zatímco já s deštníkem doběhnu pro auto. Hned první zastřešená oblast vypadala docela suše, jen byla okupovaná bezďákama (asi teda). Terka vypadala docela statečně a dohodlaně, když jsem chtěl jít hledat dál. To se ale rychle změnilo, když v tu chvíli jeden ze sedících rezidentů přístřešku pod sebe hodil brutální šavli tak, že v ní vlastně musel i sedět. Šli jsme dál. Přístřešek se Santou Klauzem byl taky okupován, ale už to vypadalo líp. Já šel ještě dál a mířil jsem k přístřešku před restaurací, kterej mi přišel nejbezpečnější, co se týče existencí kolem. Madeira je sice super bezpečná lokalita – lidi si tu ani nezamykají domy, ale občas i tady nějaké divné existence jsou. Terka vypadala ale odhodlaně dopřát dětem Santu, a tak jsem vyrazil k autu. Nejdřív jsem se teda musel vypořádat s Barčou, která mě jako obvykle nechtěla pustit, protože by se jí stýskalo.
Když jsem pro rodinu přijel, naskákali rychle do auta a bylo to už ve slušným dešti. Načasování perfektní a den využitej na maximum. Ještě jsem si vyposlech příhodu, jak je u Santy obtěžoval na mol opilej pán, kterej jim za každou cenu chtěl půjčit deštník nebo aspoň dát dětem nějakej tenisák. Co dodat. Domorodci jsou na Madeiře skutečně velmi ochotní a vždy nápomocní.
Pak už jsme upalovali rovnou domů. Vyjeli jsme nahoru k nám na kopec. Teplota od moře cestou nahoru zase klesla o pár stupňů a pořád pršelo. Naštěstí se tedy na přechod z auta trochu umoudřelo a přes kaluže jsme prohopkali až domů. Tam jsme objevili menší záplavu, kdy pod dveřma natekla voda do chodby, ale žádná hrůza. Terka a mop to vyřešily raz dva. I meluzína se trochu uklidnila a tak byl večer poklidnější. Zarazila nás jen voda odkapávající z digestoře, ale tady to asi není žádná výjimka. Provozovatelé ubytování tvrdí, že bouře, která tu teď je, je opravdu nezvykle příšerná. Pro nás to ale nic nemění a tak topíme radiátory naplno a přitápíme si i troubou. Stěny, někde i stropy a světlíky jsou mokré kondenzovanou vodou a nám je pořád trochu zima – teda když vyrazíme kamkoli, kde není radiátor a to je prakticky všude 😊. No a vlastně ani v ložnicích to není žádná hitparáda. Na druhou stranu to ale máme lepší než cestující, kteří sem chtěli přiletět nebo odletět během posledních 3 dnů. Lety byly rušeny a odkláněny. No a spát 3 dny na letišti a čekat na náhradní let, by se mi fakt nechtělo. To radši trochu té zimy. To zvládneme a zítra se už má trochu umoudřovat. Ale vlastně ani dneska to nebyla zas až taková katastrofa. Vytěžili jsme z toho maximum a prokličkovali jsme mezi mraky a větrem, jak se dalo. Celkem vzato úspěch.
Děti jsou už vykrmený, načištěný a uspaný. Terce jsem v rychlovarce ohřál vodu do lahve, aby se v posteli trochu zahřála a u otevřené trouby dopisuju deník.
Teď už ale jdu taky na kutě. Je půl 12. a mám dost.
Dobrou