Dnes teda stála noc zas zato. V noci se pořádně rozfoukal vítr a celej dům kvílel jak splašený varhany. Domy tady nejsou dělaný na chladné počasí. Zateplení prakticky neexistuje a škvíry jsou asi žádoucí jev. Když Vás ale lízne cyklona, tak to stojí zato. Ještěže jsme si včera vyžebrali druhé topení. V každé ložnici jsme měli jedno a večer to docela šlo. Ložnice jsme vytopili na relativně OK teplotu. Jak ale v noci začalo foukat, tak k ránu už topení nezvládly vyhřát ani ty dvě místnosti. Děti se budily a nikdo toho moc nenaspal.
Ráno proběhlo vstávání do zimy a přesouvání topení do kuchyně a obýváku. Děti vstaly první a daly si snídošku. My vylezli zmlácený až pár desítek minut potom. Venku se ženili všichni čerti a střídal se totální marast s duhou a sluníčkem.
Proběhla snídaně a rozhodování co se dnem. Špatné počasí se ještě horší. Předpověď hlásí déšť na celém ostrově, na další 3 dny je opět vyhlášeno oranžové varování meteorologů, stezky jsou zavřené a vítr má být až 15m/s, což je víc než v den, kdy jsme raději zůstali zavření doma. Letiště hlásí zrušené přílety i odlety na další tři dny.
Dopoledne ale má být polojasno s deštěm a my už tu pár dní pobýváme a pochytili jsme, že hodně závisí na tom, odkud kam fouká vítr. Dnes má foukat ze severu. A tak si říkáme, že to riskneme a vyrazíme na jih do Calhety alespoň nakoupit a když to půjde, tak na pláž nebo zajedeme ještě víc na jiho východ do Ribiera Brava. Plán padnul a my konečně zase začali mít směr, což bylo fajn. Děti se totiž doma už nudily. Když ale padlo slovo výlet, chtěly zase být doma, protože výlet je nuda :-D.
Vyrazili jsme nejdřív na nákup. Dnes jsme vzali děti sebou a tak se to tak trochu zvrhlo v ochutnávku madeirského pekařsko cukrářského kulinářského uměni. Nakoupili jsme nějaké sladké pečivo, dort a něco, co připomínalo vánočku utopenou v karamelu. Zbaštit jsme to vyrazili na pláž. Sluníčko sice zrovna svítilo, ale písek byl mokrý a zrovna na pláži docela foukalo, takže tak až tak příjemně nebylo. Ochutnali jsme tedy výborné jablečné košíčky a brownie a rozhodli se vyrazit dál na východ, kde jsme ještě nebyli – do Ribiera Brava. Pokud to tam taky nebude k ok, tak se zase vrátíme. Aspoň budeme mít trochu program na dopoledne a nebudeme celý den zavření.
Cesta pobřežní „rychlodráhou“ (tunel-kruháč) proběhla relativně rychle a my to zaparkovali nejdřív na dětském hřišti s kavárnou. Ta byla bohužel zavřená. Svítilo ale sluníčko a výhledy na okolní hory byly nádherné a tak jsme na chvilku zůstali. Děti se pohoupaly a my měli chvilku pro sebe dokud nás nevyhnala přeháňka. Byla jen krátká a hlavně tu v závětří hor vůbec nefoukalo, tak jsme vyrazili dál do centra Ribiera Brava.
Nejdřív jsme objevovali místní veřejné WC a tržiště, které poskytlo přístřeší před další překážkou. Já zatím zaparkoval auto. Po setkání jsme seznali, že chceme pauzu a máme hlad. Náhodně jsme vybrali pizzerii na promenádě. Měla dobré hodnocení na Google. Vrchní byl vyloženě sympaťák. V menu byla malá a velká pizza. Tak nějak jsme odhadovali, že to bude jako u nás a objednali si velkou pizzu. Za 25e by to tak odpovídalo. Přidali jsme zeleninovou polívčičku a kávičku. Meníčko na pití nám nedali, ale riskli jsme to. Pizzu nakonec přinesli normální běžné velikosti. Na sváču si s tím ale snad nějak vystačíme. Polívka byla fajn a já byl tak rozněžnělej z toho, že měla být meteoroligcká pohroma a my si tu místo toho sedíme v závětří na slunci a užíváme si pláže, že jsem se rozhodl ochutnat ještě místní alkoholické pití Poncha. Dostal jsem většího panáka (džus prý třtinovou pálenkou). Má to asi 15-25% a byl to za mě přeslazenej a příliš ostrej kedr. Moc mi to teda nechutnalo. O to víc jsem byl překvapenej, když jsme za jedno jídlo, polívku, kafe a panáka platili 40e – skoro stejně jako 3 jídla ve Fish factory přímo u moře s vyhlídkou na surfaře. Ta poncha musela stát snad 10e, přitom normálně stojí mezi 2 a 4e. No, někdy se hold nepoštěstí. Kromě ponči ale bylo všechno výborné, takže v pořádku.
Děti už zase žebrali o sladký desert a nevnímaly v podstatě nic jiného. Nějak se nám ten cukr tady zvrhl. Došlo nám, že děti kolikrát kromě sladkého za celý den nic jiného nesnědí. Ráno si dají müsli s kočoládou, pak odmítají další jídlo, protože jim nechutná. Jakmile nasednou do auta na výlet, začnou s tím, že mají hlad. Tak to většinou pořešíme nějakou sůšou. Oběd odbydou nebo ofrňují nos, ale pak chtějí nanuka nebo nějakou dobrotu a večeři už zase skoro nejedí. Došlo nám, že výkyvy nálad můžou být klidně způsobeny výkyvy rychlých cukrů v krvi. Měli jsme tendenci jim na dovolené dopřávat a popustit uzdu, ale nějak se nám to zvrhlo. Takže jsem odteď zase stanovil striktní pravidla – jednu sladkost za den. Uvidíme, jestli zase začnou jíst normální jídlo.
Následoval výlet na maják vedle pláže a na koupací písečnou pláž, kde si děti chvilku hráli ve vlnách. V klidu jsme si seděli a pozorovali, jak v dálce prší. Tak nějak se zdálo, že to míří i na nás, ale furt jsme byli v klidu. Už sem vstával, že půjdu raději stáhnout děti, když se ozval hrom, všichni okolo nějak rychle zdrhli a to už padaly první kapky a začali jsme zdrhat i my. Spustila se totální průtrž mračen s kroupama. Než jsme doběhli 30 metrů na dámský záchody a převlíkárny u pláže, kde už se tísnilo snad 15 lidí, tak jsme to slušně schytali. Naštěstí se bylo kam schovat. Oblékli jsme dětem tepláky a boty, které měli na pláži dole, chvilku počkali a během 10ti minut bylo zase jasno a mohli jsme jít.
Bylo už po třetí hodině a děti si už zas přáli „raději se nudit doma než na výletě“, a tak jsme vyrazili směrem k autu. Cestou jsme šli kolem policejní stanice a já konečně mohl hrdě vyfotit místní policejní octávky. Ještě jsme vyrazili na jednu parádní vyhlídku nad městem (což děti ocenili nevysednutím z auta) a pak už konečně na cestu domů.
Po cestě podél jižního pobřeží bylo počasí až na pár kapek relativně ok. Jakmile jsme ale začali vyjíždět na naše současné ubytování v Loreto na Calhetou do oněch 550m.n.m, začalo se okolo odehrávat peklo. Dole je závětří, ale tady nahoře vítr ještě zesílil. Vůbec se nedivím, že v tomhle letadla nechtějí lítat. My vystoupili z auta a hned nás obklopil silný zvuk svištícího větru, který vydávali různé předměty v okolí. Rychle jsme pobrali věci z kufru a běželi k domu. Bydlíme v podkroví a jde se k němu přes terasu sousedního domu, která je úplně nekrytá. Tam se do mě a do všech bund, které jsem nesl vítr opřel v plné síle a málem jsem ulít jako papírový drak. Chvíli jsem s ním bojoval o jednu mikinu, ale naštěstí vyhrál. Pak ale přišel oříšek, jak v tomhle vychru odemknout dveře – teda jak se trefit do zámku. I to se povedlo a my s úlevou mohli vydechnout v našem studeném velkém podkrovním bytě. Ještě že teď nemusíme stavět stan. Splašené varhany zase řádily, ale štěstí, že nemusíme být někde venku a že tu nefouká – teda když člověk není zrovna u střešního okna 😊.
V rychosti jsem zkontroloval předpověď a vítr má stále sílit až na krásných 21 m/s tj. cca 75 km/h. Snad tu neuletíme. Terka nám ohřála večeři, nadlábli jsme se a pak měli děti slíbené dlouhé čtení, sprchu a sladký spánek. Já zatím píšu deník, poslouchám vítr a kroupy a je mi u topení hezky teplo. Mám radost, že dnes nesedíme v letadle na Madeiru a nepřistáváme někde na Kanárech nebo v Lisabonu. Sem vděčnej za druhé topení, které jsme nafasovali a jsem vděčnej za hlasité zvuky, které se ozývají jen zvenčí. Taky jsem vděčnej, že i za současných povětrnostních podmínek jsme si zvládli dnešní den užít venku na slunci a že to zítra zkusíme zase.
Dobrou