Den XXXIV. 13.1.2015
Dnes odlétáme zpátky do Čech. letadlo nám ale letí až v deset večer. Proč si teda ještě neužít poslední den?
Ráno začínáme balením. Rovnou se checkoutujeme z hotelu a necháváme si u nich v úschově krosny. Mají co dohánět. Včera mě pěkně dožrali. O tom, že tu teče spíš vlahá voda než teplá už sem mluvil.
Inernet v hotelu Isabel – Mexico City
Ještě jsem ale nepsal o tom, že nám každý 2 minuty vypadává wifi. Ok, v Mexiku málokdy bejvá super připojení. Na to jsme si už zvykli. Teď jsme ale potřebovali udělat check-in na let z Mexika do Čech. Cestou do Mexika se nám málem stalo, že jsme neseděli spolu, protož jsme nechali check-in až na letiště. Tentokrát jsme chtěli provést on-line check in dopředu. Místní internet ale vypadával. Borec na recepci říkal, že na to už ráno volal opraváře – to je dobrej, když se nám to takhle kouše už od začátku (asi 4 dny?). U recepce mají ještě 3 počítače, na kterých se člověk může připojit. Prý je to spolehlivější. Tady si ale už účtujou peníze. Jako ajťáka mě nic nedokáže dožrat jako to, když si někdo nechá zaplatit za internet, ale na počítači se skoro nedá pracovat, jak je zaprasenej. Zaplatili jsme si asi 20 minut, ale 3/4 doby jsme se prali s tím, jak to prohlížeč a komp nedávali. Takže platba ne za internet, ale spíš za nervy…..Ty mi tekly skvostně….
Aspoň na ty bágly maj pořádný servis.
Museo Casa Estudio Diego Rivera y Frida Kahlo
Dneska bylo v plánu se podívat do dalšího muzea Fridy Kahlo a Diega Rivery. Tentokrát se jedná o jejich dům, kde společně žili. Byli vidět například ve filmu o nich. Nechali si navrhnout domy (každý mel jeden – spojené lávkou) kamarádem architektem, který pak bydlel u nich za plotem. Dům Diega Riery je velký červený, Frida Kahlo měla pak menší modrý. Dostat se do jejich obydlí nebylo tak jednoduchý, protože nebydleli úplně v centru Mexico City. Vzali jsme metro na zastávku Miguel ángel de Queveda a odtamtud taxíka za pade (aby jsme ušetřili čas). Ze zastávky metra tam jinak jezdí busy s popiskem Tapatlan (neověřeno).
V muzeu bylo celkem málo lidí. Expozice částečně nezajímavá díky tomu, že jsme neznali autory. Šlo tam ale hlavně o ten dům a ten jsme viděli. Cestou zpátky jsme se už rozhodli chytit bus přímo před domem Frídy Kahlo a Diega Rivery. Zastavili jsme si bus s popiskem „Capulin – La Era„. Řidič nám potvrdil, že jede na metro. V průběhu cesty jsme ale podle navigace zjistili, že na jinou zastávku. Vystoupili jsme u zastávky metra: Viveros / Derechos Humadidad. Stačila nám ale jakákoliv zastávka metra a byli jsme v pohodě.
Univerzita Mexico City
Byli jsme hodně na jihu města a rozhodli se podívat na blízký kampus místní Univerzity Mexico City. Spojili jsme to i s pozváním Césara, kterej nám posledně říkal, ať se stavíme, když zbude čas.
Dojeli jsme na konečnou metra Uniersidad, vystoupili a zjistili, že nejsme nikde. Kampus University Mexico City je obrovskej. Od metra jezděj další autobusy, aby se člověk vůbec někam dostal. Telefonem jsme se domluvili s Césarem a on nám napsal, kde má kancl. Nebylo to úplně jednoduchý, ale na několik pokusů jsme se doptali. Aby jsme se dostali na Biblioteca Nacionale v Centro Culturo, musíme vzít autobus, který jezdí růtu 3. Problém ale je v tom, že na nástupišti je značená jen routa 1. Nakonec to nebyl problém, protože tam prostě značení chybělo a my se doptali. Řidič nám pak řek, kde vystoupit a my mohli Césara překvapit přímo u něj v práci.
Vyzved nás před barákem, ukázal nám kancl a okolí. Kampus univerzity je opradu obrovskej – je to město ve městě. Představte si, že na University of Mexico City studuje 100 000 studentů. Zajímavé je, že to moc jako město nevypadá. Vždycky je k vidění pár budov v pustině. Nevím jak to nazvat – něco mezi džunglí, lesem a loukou. Všude jsou kaktusy, ještěrky a zeleň. Sem tam z porostu kouká nějaká skulptura nebo jiné umělecké dílo. Centro Culturo se téhle části říká, protože je tu divadlo, balet, knihovna atd… Prostě kulturní centrum kampusu. Některé umělecké díla jsou opravdu okázalá. Třeba obrovský přerušovaný kruh betonových částí vyplněný lávou ze sopečné činnosti okolních sopek. Kampus univerzity by byl ale na dlouho. Tohle bylo jen pár budov a kolem je zase jen pustina. Musím uznat, že interiér knihovny je ale parádní. Zajímavé je, že se tam nesmí fotit … težko říct proč… Je to škoda.
Secretaría de Educatión Pública
Z Univerzity jsme makali ještě rychle zpátky do centra, aby jsme stihli pokoukat po nástěnných malbách Diega Rivery v Secretaría de Educatión Pública. Dorazili jsme tam o půl šesté a v šest večer se zavírá. Byli na nás ale hodní a nechali nás jít ještě dovnitř. Musím uznat, že se jedná o nádhernou budovu, která stojí za to vidět. Je to opravdu nádhera. Jedná se v podstatě o celý blok ale zevnitř, kde jsou oblouky, sloupy, terasy schodiště a hlavně spousty maleb Diega Rivery… Za půl hodinky si to tak nějak oběhnem a už běžíme na hotel pro věci a ulevit svému trávícímu ústrojí, které nám poslední dny dává zabrat.
Taxík na letiště v Mexico City
Necháváme si zavolat taxíka od hotelu – inzerujou cenu na letiště za 180 pesos, což je snad polovina toho, co jsme platili z letiště. Přijíždí samozřejmě neoznačené auto. My ale spoléháme na to, že když je to od hotelu, je to v pohodě. Ještě se před recepčním ptáme řidiče, jestli je to opravdu za 180 na letiště (už máme neblahé zkušenosti) – on, že ano a vyrážíme.
Cestou porovnávám svoje pocity, které jsem měl při našem prvním příjezdu do Mexico City. Byli jsme ustrašený. Všude byla spousta policejních aut, majáčků, houkaček a sirén. Říkali jsme si že jsme přijeli asi do pěkně nebezpečný díry. Teď odjíždíme a spoustu policejních aut ani nevnímáme. Nevnímám ani ruch na ulicích ani větší skupiny policajtů s velkýma kvérama…. Zvykli jsme si. Navíc teď už víme, že Mexico City je bezpečné město. Policie tu je, aby chránila. Navíc jsou všude hodně vidět, protože majáky na autech prostě nevypínají. Jen na ty jejich samopaly, kulomety a brokovnice si jen tak člověk nezvykne. Vždycky si říkáme, co by se asi tak stalo, kdyby nějakýmu magoroj ruplo v palici….
Přijíždíme na letiště a řidič si samozřejmě říká o jinou cenu. Svojí nulovou španělštinou mu říkám, že jsme se na týhle ceně domluvili a on to potvrdil. On nám před očima zase mává nějakýma tarifama. Terka mu pak španělsky vysvětluje, že nejde o drobný, ale o princip. Angličtina samozřejmě žádná. Pěkně ji vytočil. Já si pak drze počkám až na poslední pesos. Vrátil nám přesně, i když nerad.
Letiště Mexico City
Odletová část letiště v Mexico City naštěstí vypadá mnohem líp než ta příletová. Stejně ale všude lidi sedí po zemi, protože tu prostě nemají ani židličku k sezení. Zkušeně se s Terkou vydáváme na obhlídku dál směrem k restauracím a tam zabíráme stoleček pro dva. Následuje klasické přebalování, dopíjení vody a nějaká ta sváča. Pak ještě musíme vyměnit poslední pesa, který nám zbyly. Borec za přepážkou má jen dvacky a tak nám apoň něco zbývá na vodu za rentgenem. Všechno se to protahuje. Dlouhý fronty, předbíhání spolucestujících a hlavně pomalá paní na přepážce nás dohání k šílenství. My počítáme minuty a ona tam řeší nějaký ptákoviny. Nakonec se nám vše povedlo a běžíme k rentgenům a na gejtu. Naštěstí to nemáme moc daleko a zjišťujeme, že u našeho letadla je ještě pořád fronta – ještě ani nejsme poslední. Je teda čas ještě na poslední kvalitní záchodění a zahození posledních drobáků. Konečně úleva-sedíme v letadle. Sice se do malýho prostoru skoro nevejdeme, nedali nás do uličky a ještě vedle nás seděj samý mimina, my jsme si ale přes všechno oddechli.
Cesta do Amsterodamu proběhla celkem v pohodě. Trápil mě snad jen odér z úst vedle-sedícího táty od mrňousů. Když sedí hned vedle, je to znát. Když je to ale deset hodin, člověka to už pak docela štve. Apeluju na všechny, ať si v podobných situacích na to dávají pozor. Ještě že si pak dal aspoň občas na hlavu deku a zíval přes deku. Terka zase cítila ponožky – myslím, že to tentokrát nebyly moje…bohužel v tomhle oboru zase umím kralovat občas já… Na moji obhajobu – radši jsem svoje boty nechal v Mexiku a přiletěl jen sandálech.
Den XXXV. 14.1.2015
Letiště Amsterodam
V Amsterdamu mají pěkné letiště – to už jsem psal. Internet zdarma by měl být standardem všude. Trávíme zde asi 6 hodin. Sedí se tu příjemně a čas rychle utíká při psaní Cestopisníka. Dáváme si k jídlu polívku v restošce a pomalu se aklimatizujeme na místní ceny.
Ve 20:50 chytneme letadlo do Prahy a přibližně v 22:20 bychom měli být na Letišti Václava Havla na Ruzyni. Tam pro nás přijede autem hodný strýček Fikopet. Kolem půlnoci bychom už mohli vyprďovat ve vlastních peřinách. No a zítra na osmičku do práce. Normální život opět začíná. Tak snad zase někdy …
PS: přidáváme pár posledních aktuálních fotek