Na dnešek připadlo stěhování. Opět měníme místo našeho spočinutí. I tentokrát mi přijde, že už je na čase. Je tu sice hezky, ale zima a protékající záchod mi taky na pohodlí moc nepřidal. Protékal tolik, že jsme museli vypínat přívodní ventil, abychom nepřivedli majitelé na buben. Ráno jsme si trochu přispali. Pak už to ale začalo odsejpat. Odbourávali jsme jeden požadavek za druhým, uvařili vajca, urovnali spoustu sporů, nakrmili hladovějící, napojili žíznivé a pomazlili strádající. Do toho sem tam nějaké to balení, dojídání zbytků a odstaňování stop po naší rodině.
No, ubytko jsme dokázali opustit až v 11 právě na nejzazší check-out. Dnes naštěstí neprší a máme tak relativně pohodové a suché nakládání. Podle směru větru ze severu na jih, jsme se rozhodli, že dnešek strávíme na jihu ostrova – očekáváme tam závětří a lepší počasí. To se ukázalo jako dobrá volba.
Dětem jsem odmítl sdělit, kam se chystáme na výlet a ušetřil jsem si tak obhajování svého plánu a vyhnul se vlně nevole, která by přišla bez ohledu na skvostnost mých skvělých plánů 😊.
Nejdřív jsme se jeli podívat do Paul do Mar. Cestou jsme všude na silnici viděli stopy včerejších dešťů. Jak jsou tu silnice většinou pod srázem, často se na ně spadne nějaký menší sesuv. Asi dobře, že jsme vyrazili později a většina je už odklizená. I takhle všude vidíme kameny. Dobře že jsme včera nikam nevyrazili a zůstali doma.
V Pal do Mar nás zajímalo, jestli tam jsou zase surfaři. Ty tam ale nebyli. Vlny byly asi moc velké i na ně. Chviličku jsme pokoukali a pokračovali dál přes Calhetu, kde dnes budeme bydlet (ale check in máme až v 16 hod) k vodopádu Dos Anjos. To je další vodopád, který padá přímo na silnici. Tenhle je ale o poznání turističtější. Projíždí se k němu přes dva starší tunely, ve kterých krápe voda a zaparkovali auto až na konci cesty, kam se dalo jet. Dál jsme vyrazili pěšky. Silnice je tu už zavřená – asi kvůli turistům, kteří stejně nenechávali auta v klidu projet. Vodopád byl fajn, ale pro nás už žádná novinka, kterou bychom už dřív neviděli. Navíc jsme měli štěstím, že jsme u něj byli sami, ale jen na chviličku. Takovéhle věci ztrácí své kouzlo, když se vám před objektivem pořád někdo motá a nenechá vám klid. Při cestě zpátky jsme už narazili na dopravní kalamitu – lidí a aut, skoro jako na Václaváku – teda koncentrace, protože tady byla jen jedna malá silnička. Kvůli parkujícím autům u krajnice se tu ale dvě auta nevyhnuly a s množstvím chodců, byla neřešitelná dopravní situace na světě.
Po chvíli se to uklidnilo a i my mohli vzít do zaječích. Následovala cesta do Ponta do Sol. Je to pěkné městečko ještě víc na východ od Calhety. Zaparkovali jsme auto v centru z nouze v podstatě na křižovatce a vyrazili k pláži. Už jsme byli všichni hladoví a potřebovali se najíst, abychom obrousili hrany. Pláž byla oblázková, ale se slámovýma slunečníkama a hrozně hezká. Udělali jsme si piknik přímo pod slunečníkem a nacpali do sebe, co se dalo – nebo spíš, co kdo byl ochoten do sebe nacpat. Následoval polední klid, kdy si Honzík našel klacek a přemýšlel si s ním někde na pláži v okolí a Baruška předstírala, že je pes a úkolovala maminku s tím, jak se o ni má starat. Já měl chvilku oraz a užil si chvilku klidu. Pak jsem šel taky prozkoumat pláž a uviděl za rohem vodopád ústící do moře. Tam někde u něj byli vyhlídky, kam jsem chtěl po obědě pokračovat.
Samozřejmě mi to dlouho nedalo a začal jsem buzerovat ostatní, abychom už „pomalu“ vyrazili dál. Po několikerém čůrání, pití a svačinách se to dokonce i podařilo. Cesta vedla skrze 300 metrovej tunel, kde parkovala auta a kapalo ze stropu. Mohli jsme tam jet autem, ale nevěděl jsem, jestli bychom u vyhlídky zaparkovali a taky bych musel pro auto. Dali jsme to tedy pěšky, i když to nebyla zrovna nejpříjemnější cesta. Ani ty vyhlídky se nevyznamenaly. Ani z jedné nebylo vidět na vodopád, cesta byla úzká blízko srázu na první vyhlídce jsme našli jen kupu podpapíráků. Hold ne každý den je posvícení. Já si krkolomnou stezku užil, ale děti ani maminka v téhle eskapádě neviděli přílišný význam.
Pak už byla potřeba zase nějaká pauza nebo spíš psychická vzpruha, a tak jsme zamířili do restaurace na pláži. Generátor otázek, kritiky a nespokojenosti jsme vypnuli zmrzlinou a generátory únavy a přemrštěné odpovědnosti velkým kafem.
Vymysleli jsme tu teorii (a uvedli do praxe), že zmrzlina vlastně vyjde levněji než chůva, když by člověk potřeboval na chvíli pohlídat, aby si mohl vydechout. Asi to k radosti dětí někdy uvedeme do praxe i doma.
Po vylízání zmrzliny jsme děti poslali hrát si na pláž a sami si užívali kafíčko přímo na pláží. Nakonec jsme si k němu dali na zapřenou taky zmrzlinu. Myslím, že jsme si to užili my i děti. Teda asi 10 minut, než přiběhla Barča, že si s ní Honzík nechce hrát…
Zaplatili jsme a vyrazili na vyhlídku na blízký útes na úplně druhou stranu pláže. Moc pěkné místo. Dokonce tam skoro nikdo nebyl. Říkám skoro, protože jedna paní se tam nekonečně dlouho natáčela. Měla telefon na stativu a do nekonečna se před ním natřásala. Nebýt ní, tak máme hezkou fotku bez živáčka. Byla tam ale tak dlouho, že jsme to vzdali a šli zase zpátky do města. Pokud si nevyčesala lysinu, tak se tam před svojí kamerou češe dodnes 😊.
Městečko Ponta do Sol je opravdu parádní. Hlavně, když zasvítí sluníčko. Člověk jde od pláže, vidí kostel a další hezké stavby a kolem útesy s terasami a zelenou travičkou – taková skoro idylka. Teď před Vánoci je navíc všude výzdoba a dokonce začínají i trhy. Prohlédli jsme si teda pár Betlémů a s nějakou tou výzdobou se i vyfotili. Kombinace Betlémů, Santa Clause a palem mě nepřestává fascinovat.
K autu jsme se vydali skrze centrum městečka – zase jinou cestou. Tentokrát jsme šli přes výhled pod místním kostelem. Byl odsud parádní výhled na střechy domů, zahrady a oceán. Jen děti se už nemohli dočkat do auta a tak jsme si pospíšili pryč.
To bych ale nebyl já, abych jim ještě nehodil pár polen pod nohy. Těsně u auta byla vysoká věž, na které byla lávka na útes. Byla dobře vidět i z pláže a celou dobu jsem si říkal, co tam je. Teď z blízka to vypadalo jako výtah. Po prozkoumání podrobněji – asi k hotelu. Rozhodli jsme se být oprsklí a zmatení turisté. Nastoupili jsme do výtahu a zmáčkli 4. (nejvyšší) patro k hotelu. Tam jsme přešli lávku, ze které byl parádní výhled na město a pokračovali dál. Nenápadně jsme se vyhli recepci a obešli jí na hotelovou zahradní restauraci na útesu. Odsud byl zatím ten úplně nejlepší výhled na město i na pláž a útesy – naprosto fenomenální. Chápu ale, že tohle nemůže být v mapách zaznamenáno jako vyhlídla. Vědět to ale dopředu, určitě bych sem zašel na kafe.
Teď už ale bylo pozdě, a tak jsme vyrazili zpátky k autu a nakoupit do Pingo Doce (místní řetězec supermarketů) v Calhetě. Už to tam známe skoro po slepu. Tentokrát jsme ale vzali sebou i děti a to byla výzva. Hlavně u pultu s chlazeným masem, když máte vysvětlit, co chcete, aniž byste věděli jaké maso je které, portugalsky neumíte vůbec a do toho zodpovídáte dětem tak tři otázky za deset vteřin. Všechno je wow a super důležité a o všem je hlavně důležité informovat tatínka 😊 Asi bych si to měl užívat, ale někdy toho je až moc.
S plnýma taškama hlavně oliv, vlčího bobu a dalších nezbytností jsme zamířili k autu a následně k našemu novému ubytování. Cestou k němu jsme projeli kolem našeho prvního ubytka na Madeiře a vystoupali jsme ještě aspoň sto výškových metrů nad něj. Rozdíl je hlavně v teplotě, která je tady o poznání nižší než u moře. Výškový rozdíl od moře tu máme přesně 550m.
Do ubytování jsme museli překonat takový stoupák, až jsme se báli, že to náš nákupák vzdá i na jedničku. Nakonec ale statečně dojel až k domu i když to bylo víc než dobrodružné. Mohli jsme tak díky tomu v klidu vychutnat nádherný západ slunce nad mořem i pohled na Calhetu z výšky.
Děti se nejdřív vrhli na průzkum nového ubytka a bylo věru co prozkoumávat. Máme tu cca 100 metrový podkrovní apartmán s balkónkem s výhledem na moře. Západ byl fenomenální i když jsem ho málem propásl, když jsem bloudil bludištěm v domě.
Nanosili jsme pak věci do domu a udělali k večeři krevety s toustama. Bylo už hodně pozdě a tak se večerní uspávání neobešlo bez konfliktů a slziček. Každý prostě chtěl jiný pokoj, jiné jídlo a kdo ví co ještě. Mě nejvíc šokoval sprcháč, který má strop asi ve výšce mých prsou. Ono i u vaření v podkroví musím být sehnutý jako 100 letý stařík. Podkroví pro dvoumetrovce hold není.
Nakonec Terka uspala a já napsal deník. Chtělo to k tomu ale velkou skleničku na madeirské víno. Spíš ale kvůli únavě a přehlcení. Jinak myslím, že jsme si to dneska všichni docela užili, i když to tak možná nevyznělo. Každý si chvílema našel to svoje a společně jsme strávili celý den – což je nakonec to, co se počítá. Momentální výkyvy tu slouží jen k tomu, aby si bylo z čeho dělat srandu.
Zatímco tu dopisuju, tak Terka zjišťuje další výstrahy na počasí a zjistila, že předevčírem v Paul de Mar (kde jsme byli dnes a nedávno pozorovali surfaře) velká vlna spláchla do moře asi 5 lidí. Navíc se na nás zase něco valí. Za tři dny mají být nějaké větry na severu a obecně teď asi bude deštivěji.
Naštěstí nikam nespěcháme.