Na dnešek jsem se konečně vyspal. I když mě Honzík probudil už o půl sedmý, byl celkem tolerantní a nechal mě ještě půlhodinku v kómatu a pak ještě další půlhodinku za úplatek audiopohádek. Pak už vstala Barča a přiběhla na pohádky k nám. Ještě jsem se v klidu vyvaloval. Byla to paráda. Výjimečně mě nikdo neskákal po hlavě. Abych si to ale neužíval dlouho, tak mi při nevinném protažení luplo v rameni a bylo mi jasný, že si s tím ještě užiju. Naštěstí jsem mohl fungovat celkem ok.
Udělali jsme si snídani a já během toho napsal cestopisníka za včerejšek. Takhle ráno aspoň nemusím ťukat na záchodě 😊. Celkem to uteklo a děti si chvíli i hezky „kreslily“ se slintacíma fixkama. Když jsem dopsal, hodil jsem do sebe brutální kopec ovesné kaše a mohlo se začít balit. Krásnej čas cca 10 dopoledne. Vrazil jsem do navigace náš dnešní cíl: zábavní park Märchenalm. Zjistil jsem nejen, že otevírá v 10 a tak nemusíme mít špatné svědomí z pozdního startu, ale taky že je trochu dál než jsem čekal. Začínáme se těšit na 50 km tam a další skoro hodinku zpátky. Děti vypadají unavené už od rána a než se vydáváme k autě, baští už třetí nebo čtvrté jídlo. Je neskutečné, jak se dokáží ládovat celý den. Málo kdy teda něco dojedí. Vždycky tvrdí, že už je bolí bříško nebo že už to prostě nechtěj. Za 15 min je už zase krize a křik po jídle. No, hold jsme si je asi špatně naučili.
Cesta oproti předpokladu probíhá úplně v pohodě a děti si docela fajn povídají. Křiku je minimum, což je až neuvěřitelné. Cestou jsme snědli taky jen dva chody v podobě rýžových chlebíků a čokoládové housky a mrkme? Nevím, už se mi to stírá…
Dorazili jsme na místo a vytáhli konečně oběd. Teď už mám hlad i já. Podává se mleté maso s cizrnou od včera. Tentokrát je kvůli polním podmínkám (baštíme na kameni vedle silnice před branami parku) krmím já. Zlomyslně je láduju cizrnou, co to jde, aniž by to postřehli. Až když všechno zbaštěj, tak je chválím, jak tu cizrnu všechnu hezky spapali. Včera to odmítli dát do pusy a dnes si na tom hezky mlaskali. Honzík mi tohle vítězství nechtěl darovat, tak alespoň prohlásil svoje: „Bylo to hnusný“. Ještě nám zbylo trochu místa a nějakého masa se sweet and sour omajdou, tak jsme ve třech zbaštili ještě dalších 300g masa s pečivem. Tyjo, myslel jsem, že já toho sežeru hodně, ale co sněděj naše děti, to je nad moje chápání. Za 15 min budou mít zase určitě hlad. Tak to chodí, když si kobylky udělaj svoje vlastní malý kobylky, který sežerou ještě víc než oni. Snad nedopadnem jak s Otesánkem.
Po obědě konečně vyrážíme do parku. Zaplatíme 2,50 za hlavu už můžeme jít prozkoumávat tenhle úžasnej svět. Jako psali, že je to pro nejmenší děti, středně malý prďoly a hravé rodiče. Že se tam ale zabavíme víc než děti, to jsem nečekal. Děti si oblíbily trampošku, kde v souhrnu za celý den naskákaly snad 3 hodiny. Dali nám docela hodně prostoru a tak jsme mohli s Terkou oprášit naší, nebo spíš moji, soutěživost. Nejvíc jsme se zasekali na házecích hrách. Určitě pamatujete ty hry z dětských dní, kde bylo za úkol prohodit tenisák klaunovi okem nebo pusou (ne živýmu). Tak my jsme si řekli, že budem házet tak dlouho, dokud netrefíme všech 5 míčků do díry. No, trvalo nám to snad půl hodiny a docela slušně jsme se u toho nasmáli svojí neschopnosti. Naštěstí u toho děti nebyly atak jsme neztratili image úžasnosti 😊
Užili jsme si veškerý houpačky, línej tenis, chůdy, házení na plechovky, horolezení, skluzavky, pohladili králika a asi tisíc dalších blbin. Všude bylo mraky, asi vtipných, nápisů. My z toho ale měli prd, páč jsme byli líný se naučit pořádně šprechtit. Tak jsme to alespoň nenápadně zdůrazňovali před dětma, jak je důležitý umět jazyky. Po pár hodinách neustálého objevování (my) a skákání na trampošce (děti), jsme si šli udělat radost do kiosku a dali si pořádnej zmrzlinovej pohár s ledovým kafem. Bylo docela vtipný sledovat, jak si tu zmrzlinu rvou děti do zamrzlý pusy (hlavně Honzík), hlavně aby ten druhej náhodou neměl víc. Ani jim to nemohlo chutnat, jak měly přemrzlý jazyky. Jim to bylo ale jedno. Asi jsme jim to měli rozdělit na dvě porce. Protože to měli snědený dřív než my, tak vyrazily zpátky na hřiště a trampošku a nás nechali za sebou.
Konečně nás už nemusí mít pořád za sebou avě věku 3 a 5 let nám začínávají nechávat i nějaký čas pro sebe. V klidu jsme si tam teda tak seděli a srkali kafe – NIRVÁNA…
A náhle se to stalo. Dohnala mě ovesná kaše a bylo zapotřebí si odložit. Když jsem se vrátil, NIKDE NIKDO. V celém areálu jsem neviděl ani děti ani Terku. Divné bylo, že jsem je ani neslyšel. Dloho, dlouho nic, až jsem se začínal bát, jestli mě tam nenechali. Ale klíče od auta jsem měl já. Taky kdo by mě tam chtěl nechat, že? … No, když jsme se opět setkali, rozuzlení spočívalo v tom, že obě děti měly ovesné vločky načasované stejně jako já. Svým únikem z reality jsem se nevědomky vyhnul řešení onoho odvěkého problému: obsazený záchod, jen 2 ruce a současně 2 zadky na rychlou vykládku a sanitaci. Terka si s tím ale poradila bravurně a děti mohly zase utíkat na trampošku.
Po troše času stráveném ve sluneční lázni jsme je už museli nahnat z trampolíny zpátky do auta. Vyžadují ještě večerní koupání a my budeme mít co dělat, abychom to stihli. Cestou máme taky co dělat, abychom totálně vyskákanou a vláčnou Barču udrželi při životě. Nakonec se podařilo i za cenu nucené čůrací zastávky v poli.
Po příjezdu následovala organizovaná rychlovka. Terka rychle pro věci, já s dětma vyzvednout klíče od sauny a svléknout je do plavek. Honzík byl tentokrát vyskákanej asi už moc. Po jednom kole ledový vody a chvilky v sauně řekl, že do bazénu ani do sauny už nechce. I on měl dost. Barče pomohl asi mikrospánek v autě a tak i mě donutila vlézt do toho ledového bazénu 2x. Pak už jsem musel autoritativně zakročit a vymyslet si záminku s večeří (jako by nejedli nonstop celý den).
Únava byla už tak velká, že jsme je museli pacifikovat s maximální efektivností, abychom si ušetřili co největší šrámy na těle i duši. Když je dravá zvěř unavená a podrážděná, není radno si s ní zahrávat. Všechno musí jít jako hodinky. Ani tak jsme to bez slziček nezvládli, ale jinak musím říct, že jsme dobrý tým a vše dobře dopadlo. Už zase spinkají, kjůťáci.
My jsme pak do sebe ještě naházeli nějaké zbytky masa s pixlou cizrny a šli taky do pelechu. Mě bolí ještě to rameno od rána, a tak ho potřebuju co nejvíc do rána dát do kupy.
To se bohužel moc nepodařilo a bolest mě nedala zaslouženého odpočinku ☹. Ve tři ráno do mě Terka narvala tygří mast a ibáč a aspoň trochu to pomohlo. Když na mě ale v 6 ráno začaly skákat ty zrůdičky (už ne kjůťáci), tak jsem radost neměl. Z postele mě stejně ale nedokázali vytáhnout až do 9ti.