Ráno poměrně brzo vstávání – chtěli jsme se podívat ještě do půjčovny, jestli nebude náhodou otevřeno.
Průšvih se skútrem
Nebylo – hlavně tam ale už před ní nebyl ani skůtr, což nás dost vyděsilo. Nedalo se nic dělat. Šli jsme za Čechama – tam jsme si pučili telefon a zkusili zavolat do půjčovny. Borec prej o skůtru nic neví. No tak to nás vyděsilo už maximálně. Mám tam pas a na druhej den letenku – trochu šílenost. Přijel pro nás Tuktukář na hodinu serfu a ještě s jednou Češkou, co už tam zůstává dýl, jsme se vypravili do půjčovny. Tam už bylo otevřeno. Skůtr jsem poznal – byl tam. Sice byly všechny stejný, ale v tomhle byly naše odpadky. Borec byl hodně naštvanej, nebo to aspoň dost dobře hrál. Začal na nás házet špínu, že se tady vůbec ten skůtr neměl nechávat, že ho moh někdo ukradnout, nebo rozbít. Přitom se tady vůbec nekrade. Navíc každej, kdo si ho pučí, ho musí mít venku, protože tu nikdo nemá hádám garáž. Každopádně si na nás vymyslel historku, že si skůtru všim jeho šéf, kterej mu volal a že si musel vzít tuktuka za 6000 rupií a uložit ho. Pak z nich bylo 600. Byl i trochu agresivní hádavej. I na holčinu, co byla s náma a snažila se nám pomoct. Pěkně nepříjemná situace. Naštěstí byl skůtr na světě a tady už šlo jen o nějaký drobný. Těch 600 rupii je na naše asi 90 kaček. Ačkoliv podle mě určitě pěkně kecal, tak jsme mu je dali ať si je sežere. Hlavně, že je pas na světě a jeho už nikdy nemusíme vidět. Jak jsem psal dřív, že lidi jsou hrozně milý a nápomocný,… tady na jihu se to už dost mění. Opravdu se snažej člověka stáhnout, co se dá… Předtím jsme se ho ptali i na taxíka na letiště, protože se zdál bejt celkem fajn. Dal nám docela vysokou cenu – teďka mu to Terka pěkně vpálila, že jsme si od něho chtěli ještě vzít taxi, ale že kvůli tkovýhlemu jednání teda ne. A on se rozzuřil a ještě volal, že s náma už nechce nic mít, a že u něj už nikdy žádnej biznis. No hezky nám rozprodil krev prevít.
Úleva a pasy zpět
Pas máme zpátky, skůtr vyřešenej a adrenalin na max. Je pravej čas jít vyzkoušet serfování. Za 10 minut jsme s tuktukem na pláži, kam po pár minutách přijíždí náš instruktor. Je to místní opálenej sympaťák, kterej dokonce chodí s Češkou. Jak jsme si všimli, tak jeho klientelu tvořej asi výhradně češi … Hodinka a půl nás vyšla každýho asi na 600Kč. Tak si řikám, to má spoustu peněz i na český poměry – o místních nemluvě. Otázka je kolik mu vůbec platěj češi, který nám to zprostředkovali.
Surfování
Jako instruktor se ukázal bejt super. I když tvrdil, že dneska jsou vlny naprosto naprd a že je hrozná zima, tak jsme se s Terkou na to oba postavili a svezli se. Na to, že to bylo poprvé, tak super. Kurz utek rychle a borec už tam měl přichystaný další lidi (čechy). My jsme si ještě pučili prkna a měli asi tak hodinku a půl času na to si to ještě párkrát sami zkusit. Pak už taxi a ádyjé …
Cesta na letiště
Taxi jsme měli domluvený se Sanjeewou. Nejdřív jsme se ho jen psali na cenu, aby jsme se nechali napálit no a on nám hned začal něco dohazovat a po pár nedorozuměních jsme pochopili, že pro nás chce přijet sám. Behem posledních dvou dnů nám pořád psal a volal, aby jsme si to nějak ujasnili – domluva hrozná. Pořád se nám snažil v nutit ať nejezdíme už v jednu, jak jsme chtěli, ale dýl – že jsme na letišti za 2 hodiny, a nemá cenu jet tak brzo. Snažili jsme se mu vysvětlit, že chceme mít radši velkou rezervu. Nakonec jsme ho udolali a že teda pojedem ne v jednu a ale ve 2. Je To asi 120 km a letí nám to v 8 večer. 6 hodin je docela dost na cestu, ale známe místní dopravu. Chcem tam radši bejt o 3 hodiny dřív.
Po Serfu jsme si dali ještě vynikající ovocnej koktejl v restošce na pláži a vyrazili vrátit prkna do českýho baráku. Poslali mě ještě je umejt od slaný vody pod sprchy, kam se mi moc nechtělo, protože jak jsme slyšeli, tak jim tam pobíhaj štíři a jednu holku minulej tejden jeden kousnul. Nějakej místní šaman ji vytáh jed a prej v pohodě – jen to bolí. Mě naštěstí nic nekouslo. Terka za nás vyřídila oficiality ohledně platby – málem si nevzali ani kontakt – stačil jim mail a ať jim to pošlem na účet z domova. Ok, proč ne. Teď už balení. Šlo to celkem rychle a něco po jedný jsme byli sbalený. Do toho nám zase volal Sunjee s tím, že má nějakej problém s autem na dálnici a že nám domluvil kamaráda. Moc jsme nechápali a nebyli si jistý, jestli nekecal a třeba se mu to jen nehodilo. Podle toho, jak se nás snažil ukecat do toho, aby jsme jeli dýl, tak bych se ani nedivil. No nevadí. Měli jsme ještě hoďku, tak jsme si šli dát poslední jídlo do místní restošky. Obědnávám a jako obvykle nedostávám, to co jsem si objednal a ještě k tomu dostávám tak půlku. Snažím se to řešit. Něco donesli, něco zase pomotali. Do toho volá novej řidič. V telefonu zní jako dítě, nebo člověk, kterej má potíže z hlasem. Tak jsme zvědavej, koho nám Sunjee zase dohodil. Cenu sjednal, tak jsme se o to už nemuseli starat. Když přijel, tak to byl normální chlap – volali jsme asi s někým jiným. Koktejl, kterej jsem si objednal jsem musel zrušit – stejně ho ještě po půl hodině ani nezačali dělat :).
Taxi na letiště
Řidič bohužel neuměl moc anglicky, takže domluva šílená. Nicméně letiště rozuměl, tak snad v klidu. Akorát si nám řek ještě o 4 stovky na dálniční poplatek, o kterým dřív nepadlo ani slovo. Ještě jsem psal Sunjeemu, jestli je to normální, ale ten už neodepsal (vůbec, ani pak na rozloučení). Na dálnici to bylo super. Žádný auta a povolená stovka. Náš řidič jel stejně jen 80. Asi proto aby se ta stará šunka, ze který koukaly všude dráty nerozsypala. Myslim, že kdyby jsme si to zařídili sami, tak jsme mohli mít lepší auto, u kterýho by aspoň fungovala klimoška. Dneska se totiž po dlouhý době ukázalo poprvé slunce, nám to sežehlo ksichty a v dlouhých kalhotech bylo v autě na padnutí. Asi 20 km před Colombem jsme sjeli z dálnice. Dvě hodiny už byly skoro za náma, tak jsme si řikali, že ten dvouhodinovej odhad nebyl moc odpovídající.
Nestíhačka
To jsme si řikali čím dál častějc, když jsme se dostali v Colombu do těžký zácpy. Popojížděli jsme krokem, nebo stáli úplně. Docela jsme pochybovali, jestli vůbec stihnem letadlo. Sice to bylo jen kousek, ale zácpa šílená. Asi je to tady takhle normální, protože řidič se tvářil v pohodě. Colombo je opravdu hrozný město. Zvlášť v tý zácpě byl hroznej vzduch od všech černě kouřících nákladáků a aut. Katalyzátor nebo seřízení motoru je tady asi sprostý slovo. Poslední úsek nám nakonec trval přes 2 hodiny, takže celková cesta 120 km byla asi 5 hodin. Na letiště jsme teda přijeli v čas ještě s drobnou rezervou na to aby jsme utratili poslední peníze. To jsme udělali, ještě koupili vodu a už spěchali do letadla. Všude tu píšou, že se musíte dostavit min půl hodiny před odletem ke vstupu do letadla, jinak smůla. To jsme stihali tak tak s 10ti min rezervou.
Kontroly na letišti
Vtipný byly docela kontroly. Tady i vás proženou nějakou kontrolou každých pár kroků – bágly a nás rentgenovali asi 4x + nespočet kontrol pasů a letenky. Vtipný na tom, je že moc nechápem k čemu. Nejřív jsme procházeli rámem a batohy rentgenem – nechali nás pronýst litr a půl vody (prostě nám to dovolili). Když jsme pípali v rámu, tak to nikoho nezajímalo – jen se mě polda ptal odkud jsme, že jsem tak vysokej a jestli je Terka moje žena. Trochu jsem zavtipkoval aby nebyli problémy a šli jsme dál. Tam bylo teprve odbavení. Tady další kontrola letenek a pasů. Zbavili jsme se báglů a dál. Kontrola nejřív letenky a pak pasů. Teď už cesta k letadlu, kde byl další rentgen příručáků a průchod rámem. Terka pípala, ale nikoho to nezajímalo. Já pípal taky, chvilku jsem čekal, jestli se něco bude dít a už jsem chtěl odcházet a borec se na mě náhodou otočil, ať si teda sundám boty a zkusim to ještě jednou. Už jsem nepípal, tak dobrý. Další kontrola letenky, prošli jsme a hned zase kontrola pasu. To už byla cesta k letadlu, kde následovala ještě jedna kontrola letenky aby nám letuška řekla ano, bežte tudy – jiná cesta ale stejně nebyla za předpokladu, že nejsme piloti…
Letadlo
Let proběh celkem v pohodě – dostali jsme dobrý místa, kde bylo hodně místa na nohy. Chvílí jsme se bavili o různých věcech, než jsme zjistili že slečna vedle je Češka podle její knížky. Sama to neřekla. Trochu trapas, protože jsme se bavili i o ní. .. no nevadí. V Doha jsme zase prošli kontrolou rentgenu hnedka po vystoupení z letedla a letištního autobusu. Plus mínus to samý.
Quatar Air si opět šplhly
Měli jsme asi 3 hodinky na přestup. Quatar airways maj super věc – dávaj na letišti jídlo, pokuď vám přestup trvá dýl jak 5 hodin. Konečně jsme to místo našli. Byli jsme straště vyprahlí, protože v letadle nám tentokrát moc jídla ani pití neservírovali – asi kvůli turbulencím. Šel jsem se tam zeptat, jestli nám něco daj, když nám to letí jen za 3 hodiny. Zeptala se mě, kdy jsme přiletěli. Došlo mi, že to nemá vlastně jak zkontrolovat, tak jsem řek, že asi před 2ma hodinama. Tak nám dala pokázku na jídlo a pití. K jídlu byla překvapivě rejže s kari. Hlavně ale to pití. To jsme vysrkli jak nic. Šli jsme se podávat ještě na místní obchody ale nečekaně bylo všechno dost drahý, tak jsme nekoupili ani Rolexky ani Masserati. Dal jsem si Kinedril, abych aspoň na chvilku usnul v letadle. Málem sem pak usnul už cestou k letadlu. Tam jsem sed a r ovnou zaříz. Neměl jsem ani tušení o zpoždění, o kterým mi řekla Terka až u snídaně. Chytili jsme asi hodinový.
Mnichov
V Mnichově jsme měli asi 3 hodiny času, ale je zapotřebí započítat 50 min přepravu vlakem na nádraží + čekání na zavazadla a další kontroly. Na zavazadla jsme čekali dost dlouho – dostali jsme je snad jako jedni z posledních – naštěstí ale dostali. Celkem rychle jsme se zorientovali a koupili si lístek na vlak. Už tu jsou trochu jiný lidi. Když jsme se u vlaku zeptali řidiče na to, jestli jede, kam potřebujem, tak se s náma ani nebavil, prostě odešel nezdvořák. Ve vlaku nám naštěstí jeden chlap poradil – resp. řek, že jede, kam potřebujem. Na nádraží jsme si ještě stihli naštěstí za 2 eura koupit vodu. Trochu rozdíl v cenách teda. Za poslední drobáky jsme si ještě koupili v automatu dvě musli tyčky. To nás zachrnilo jen na chvilku, protože po pár hodinách se do nás dal pěknej hlad. Koupili jsme si až v čechách kuřecí bagetu, která stála míň jak voda v Mnichově. Vagón neměl zásuvky, takže plánovaný dopsání deníku a promazávaní fotek se neuskutečnilo. České dráhy, co by jste chtěli – Jen pro zajímavost záchody byly docela srovnatelný s těma ve špinavým vlaku druhý třídy na Srí Lance.
Zpátky doma
Ještě přesednutí v Praze na hlaváku…. Měli jsme asi 20 min, tak jsme se rozdělili na koupiní lístů a jídla. Všude spousta lidí, takže jsem se z Billy mále ani nevymotal. Všechno jsme stihli a dokonce si i sedli. V HK už jen městská a dojít domů – dorazili jsme asi v 6 večer. Trocha čaje a konečně zaslouženej spánek. Po 32 hodinách cesty jsme si dali krásných 14 hodin trvající spánek.