Cestopisník

Den XIX.

Ráno jsme vstali už před sedmou, abychom mohli být na ruinách Coby už na otvíračku v 8 a vyhnuli se tak turistům. Sice jsme šli včera brzo spát, ale moc platný to nebylo, protože u nás v hotelu Sac Be mají hned pod oknama stádo dravých slepic a jednoho uřvanýho kohouta. Včera bylo sice roztomilý pozorovat artistický výkony slepice ve dvou metrech na bydle nebo fandit krocanoj, kterej celej načepejřenej honil kohouta po dvorku. V noci to už tak roztomilý nebylo. Ten parchant kohout si asi přivstal a už někdy od 3 ráno neustále křičel jak praštěnej. Přestal až po sedmý, když my už byli na odchodu. V polospánku jsem už osnoval jeho vraždu. Jestli to zkusí zejtra znova, možná už nezůstane jen u plánování …  Na druhou stranu to byla možná odplata za jeho kuřátka, který jsme mu tady už v restauraci sežrali. Každopádně jestli nebude dodržovat noční klid, tak si obědnám kohouta na víně….

Rujny  v Cobá

Za deset osm jsme už stepovali na prázdným parkovišti před kasou na prodej lístků. Do areálu jsme vpadli jako jedni z prvních. Náš plán byl najít nejvyšší pyramidu a dát si na ni snídani. Hned kousek od vstupu jsme si pronajali kola za 40 pesos jedno a vyrazili k pyramidě, která měla být asi 4km vzdálená. Bohužel jsme se nepodívali do průvodce na názvy pyramid a spoléhali na mapu areálu u v chodu, která se ukázala být zcestná. Silnici k největší pyramidě ukazuje úplně rovnou. Když jsme jeli ale pořád rovně, dostali jsme se k úplně jiný skupině pyramid. Museli jsme se kus vrátit. U další pyramidky byla taky mapa, ale pozice nedávaly smysl. S mojí španělštinou (nulovou) jsem se zeptal na cestu místního zaměstnance. Když viděl, že španělsky to se mnou asi nepůjde, polo anglicky, polo španělsky a z velký části ručně ukázal správnej směr. Pyramidu jsme pak už snadno našli. Bohužel jsme tam ale už nebyli první. Pár lidí nás už předběhlo bohužel. Nicméně to bylo pořád ještě relativně ok. Mezi ostatníma turistama jsme si tam teda rozdělali tuňáška a začali baštit po česku. Lidí přibejvalo víc a víc. Z areálu jsme vycházeli kolem jedenáctý a to teda už nával turistů byl hodně znát. Všude kolem byli slyšet průvodci, vidět bylo spousta vyžranejch lidí, co se těch pár metrů nechávali dovézt na cargo kole – místní varianta rikši.  Byli jsme rádi, že jsme mohli vypadnout. Místní ruiny v Cobě jsou moc pěkný – hlavně ta nejvyšší pyramida, která měří asi 40 metrů, kam si člověk může vylézt a pozorovat místní lesy se shora. Je vidět i špička jedný pyramidy mezi korunama stromů, jezero v  Cobě a vysoká věž u jezera, ze který se jezdí po drátě přes jezero.

Zašli jsme si na jídlo do restaurace s výhledem na jezero na severní straně jezera. Trochu vyšší ceny než na hotelu a jídlo taky nebylo tak dobrý. Už sem nepůjdeme. Zíval jsem celý dopoledne, ale po jídle jsem totálně odpad. Na hotelu jsem si chrupnul až do dvou hodin odpolko – původní plán byl na půl hoďky.

Cenoty v Cobá

Další plán byl naštívit cenoty, který jsou asi 6 km za Cobou. Půjčili jsme si kola přímo na hotelu Sac Be. Sice byli asi o 30 pesos dražší než konkurence, ale zase jsme je mohli mít půjčený dýl, než do pěti do večera. To pro nás bylo rozhodující kritérium.

Cenoty měly být 6 km vzdálený, značka 6km byla ale až za městem. Těch 6km by pěšky bylo hodně daleko. Na kolech to bylo fajn i přesto, že vejškově byly spíš na nevyvinutý děti trpaslíků. Tak hrozný to nebylo, ale se dvěma metrama je to hold vždycky trochu náročnější. Dojeli jsme k prvnímu roozcestníku. 2 jeskyně doleva 600m, jedna rovně 300mestrů. Mysleli jsme, že máme čas tak na jednu cenotu. Podle obrázků na Google se mi nejvíc líbila cenota Multún-Ha. Zvolili jsme tedy možnost dalších 300 metrů rovně. Po tří stech metrech  nás překvapil další ukazatel říkající 1700 metrů doprava – snad už to bude finání vzdálenost. Naštěstí byla.

Dorazili jsme na místo cenoty Multún-Ha. V podstatě tam byly jen hajzlíky, sprchy, převlíkárny a díra do země. Zaplatili jsme vstupný 50 pesos, použili všechno vybavení a sestoupili do díry. Po točitých schůdkách jsme sestoupili do jeskyně zaplavený průzračnou vodou. Prostě nádhera. Skoro do prostředku jeskyně se táhlo dřevěný molo a z něj na strany žlutý lana, na kterých moh člověk ve vodě odpočívat. Jeskyně byla obrovská. Lidí tu moc nebylo. Přesto víc než normálně díky svátkům. Za chvilku jsme na místě byli ale skoro sami – paráda. Pěkně jsme si v průzračný vodě zablbnuli. Voda byla tak čistá, že bylo i přes hladinu vidět několik metrů na dno. Těžko říct, kolik metrů vody tam bylo. Líbilo se nám tam tolik, že jsme si řekli, že by bylo fajn vidět i další cenoty u Coby. Vyfárali jsme teda na povrch, nasedli na kola a vrátili se 2 kilometry zpátky k rozcestníku, koupili lístky  na zbývající 2 cenoty za 100 pesos (podražili asi kvůli svátkům)  a vyrazili oněch posledních 600 metrů k dalším 2ma cenotám.

První z nich byla Choo-Ha, která se mi podle obrázků na netu taky moc líbila. Okolí cenoty na povrchu vypadalo stejně jako v prvním případě, jen tu stálo víc aut. Vlezli jsme do díry  zemi a ocitli jsme se v jiným světě. Byla to obrovská krápníková jeskyně, kde se taky dalo koupat. Krápníky byli často dost poničený -není se ale čemu divit. V Čechách si na to člověk nesmí ani sáhnout a tady na tom lidi seděli jako na sedátku, dávali si na to tašky a normálně po tom chodili.  Představte si, že by jste se mohli koupat  Bozkovských jeskyních. Byla to paráda. Jen tu bylo bohužel už hodně lidí jako důsledek vánočních svátků. Děcka byly hlučný a to v uzavřeným prostoru nebylo úplně příjemný. Asi i díky tolika lidem voda už nebyla tak čistá jako v cenotě Multún-Ha.

Zaplavali jsme si a asi po půl hodince vyrazili na poslední cenotu Tamcach-Ha. Tu nám doporučoval hlídač u první cenoty. Prý tam jsou trampolíny, či co. To se ukázalo jako nedorozumění, protože se jednalo o skokanský můstky.

Sestoupili jsme po točitým schodišti do cenoty Tamcach-Ha. šlo to obtížně díky velkýmu množství lidí a pomálu prostoru na točitých schodech. Přímo z točitýho schodiště vyly vysunutý 2 skokánky. Jeden asi z 4 metrů a druhej asi z 8mi (odhaduju to tak, protože k němu vedlo 40 schodů po odhadem 20ti cm).  Vešli jsme do obrovský jeskyně podobný spíš Multún-Ha než Choo-Ha. Poslední 2 schůdky schodiště byli zaplavený. Asi je tu víc vody než obvykle, protože i jedna lavička byla celá pod vodou. Taky tu bylo hodně lidí a hluk se pěkně rozléhal. Zvláště při skákání z vejšky do vody si většinou lidi neodpustili různý skřeky. Voda byla opět nádherně průzračná a dokonce v ní plavaly sem tam nějaký rybky. Po okrajích jeskyně a ze stropu vyseli krápníky. Ze stropu i kořeny rostlin z povrchu a  všude kapala voda. Terce se tu moc nelíbilo, protože tu bylo hodně hluku a taky kvůli tomu, že když čekala, než si vyfotím skokany, potkala někde ve vodě bobíno. Asi nějaká neukázněný děcko, nebo co. Tohle vážně nepovzbudí. Vrátila se teda nahoru a já si ještě natočil celou jeskyni. Odvážil jsem se i do vody a zmíněný bobíno jsem naštěstí nikde nepotkal (snad). Pak jsem se ještě odhodlal a skočil si i z nejvyššího skokánku (asi 8m). Byla to paráda. Byl už čas vyfárat na povrch. V podzemí to nebylo znát, ale nahoře se už stmívalo.

Zpátky do Cobá

Rychlá sprcha,  částečný převlečení, pozorování Mexičana s českou vlajkou na triku a už jsme seděli na kolech směrem do Coby. Jako vždy jsme to domů do setmění nestihli. Ještě že tu Terka má mini blikačku a jsme tak na silnici aspoň trochu vidět. I když místní to neřeší vůbec a jezdí na kolech neosvětlení. Na chodce pískají, aby se nesrazili a u aut asi spoléhají na světlomety a rychlý reakce řidičů. Divoký psi ani nepískají. Na ty se musí troubit, aby svoje lenivý zadky odvalili ze silnice, kde si tak často libují a koledují o kompresi svých tělíček pneumatikou náklaďáku.

Jediná nepříjemná věc na cestě zpátky byl ta, že se za nás pověsila motorka a hrozně dlouho za náma jela stejnou pomalostí jako my na kole. Bylo to dost divný a už mě zase napadali ty nejhorší scénáře. Po chvilce už za náma vyseli 2 motorky a nakonec se přidalo ještě auto. To to nevydrželo jako první a předjelo. Motorky to vzdali až po dalších pěti minutách. To my už byli ze snahy jim ujet úplně sedřený:-D.  Nakonec nás motorky předjeli a z nich nás zdravili hládači od cenot, který tam už asi skončili. Dost se se mi ulevilo. Napadlo nás jen to, že se nás snažili víc osvětlovat, aby jsme byli vidět na silnici.  Jinak to nemá asi racionální vysvětlení. Dál jsme pokračovali do Coby sami. Prokličkovali jsme ještě mezi několika divokýma psama na silnici a už jsme byli v Cobě. Zajeli jsme ještě koupit repelent do lékárny. Zajímavý je, že tady jsou všechny léky volně dostupný. Paní v lékárně očividně nebyla žádnej odborník a věděla úplnej prd o tom, co prodává. Něco nám našla jako že to je asi repelent – to už jsme ale díky skleněný vitríně věděli taky. Kromě léků, repelentů a malovátek tam ještě prodávala nějaký jídlo, plastový kytky, žehličky, míče, šperky a spousta další zajímavý veteše. Na lékárnu teda musím říct, že to byl hodně zajímavej obchod. Následně jsme vrátili kola, ještě se asi už po 4. zeptali na autobus na zítřek a zašli do hotelu. Terka si přeprala pár věcí (díky bábě v Tulumský prádelně máme všechno špinavý a smradlavý). Já si dal pohov a pár buráků. Pak jsme spolu zašli na véču.

teď už máme konečně volno. Musím říct, že jsme se si říkali, že je zbytečný v Cobě trávit dvě noci, ale teď už mi to příjde jako fajn. Celej den jsme nemuseli nikam spěchat a zvládli jsme v pohodě vidět všechno, co Cobá nabízí. Máme za sebou další parádní den v Mexiku.

PS k ubytovánív Cobě:

Vtipný je, že cizinci se tu opravdu asi jinde neubytovávaj. Vždycky když odpálkováváme nějakýho taxikáře, nebo se ptáme na bus a vysvětlujeme, že jsme v Cobě ubytovaný (což asi není úplně obvyklý), všichni se nás hned ptají, jestli spíme v hotelu Sac Be. V Cobě asi jiná možnost není – nebo aspoň ne obvyklá pro cizince. Těžko říct.