Den 14.
Ráno jsme si celkem pospali. Měli jsme čas – chtěli jsme se totiž ještě jedniou za světla podívat na stříkající díry a palačinkový skály a příliv měl být až ve 2 odpoledne. Ještě rozespalý Pétě jsme zaspívali všechno nejlepší a pořáli k narozeninám. Hned po snídani jsme se sebrali a šli se náhodně podívat na trek, kterej ved rovnou od parkoviště. Vůbec jsme ho neplánovali, ale na pakovišti jsme si všimli cedule ukazující na trek kolem řeky a tak jsme se rozhodli, že ho zkusíme aspoň na kousek. Hned na začátku byla cedule, že je trek uzavřen kvůli výměně mostu asi po jednom kilometru. Tak jsme si prošli aspoň kousek. Byla to zase taková procházka botanickou zahradou podél řeky. Všude kolem stromy porostlý mechama a lijánama. Postupně vycházelo sluníčko a rozehřejvalo z noci vymrzlý cestovatele. V noci jsme nějak funěli – Bertík byl zadejchanej tak, že bylo všude mokro. Zamlžený objektivy jsme sušili skoro půl hodiny.
Palačinkové skály podruhé
Po treku jsme vyrazili 2km k palačinkám. Byli jsme tam ještě celkem brzo. Holky vytáhli kýbel a začali si před Bertíkem na parkovišti prát. Za chvilku jsme vypadali, kakože přijel cirkus. Jediný dva stoly v okolí jsme obsadili mokrým prádlem a sváčou. S Matějem jsme vyrazili si udělat pár fotek za světla. Cice ještě nebyl příliv a díry nestříkaly, ale i tak to byla nádhera. Fotili jsme přes půl hodinky. Po návratu jsme si dali narozeninovej dortík a sváču. Všichni šli okupvat krámky se suterénama. To jsem si nechal rád ujít. Pak následovalo ještě jedno kolo focení s těma, kdo tam ještě nebyli. Teď už voda stříkala dost na to, aby jsme si udělali fotky. Další půlhoďka focení a po návratu na parkoviště byl objeven další krámek, kterej zabral další dlouhou dobu. Následovalo vyplňování pohledů.
Hokitika
Konečně jsme vyrazili. Bylo po poledni a my měli před sebou ještě přes 200km. Zastavili jsme až městečku Hokitika. Tam jsme si dali k pozdnímu obědu Fish and chips (rybí řízek s hranolkama). Porce byla tak obrovská, že ji snad nikdo z nás nedal najednou. Jídlo bylo do ruky, tak jsme ho vzali a šli si sednout ke venkovním stolům přes silnici. Donesli jsme si tam vlastní sůl, koření, kečup, sladkou čiliomáčku a samozřejmě pivko. Udělali jsme si tam regulérní restošku pod širým nebem. Na chvilku jsme si ještě prošli městečko – zajímavá tam byla brusírna nefritu a starobýlý věžový hodiny na kruháči.
Betonová loď v Hokitice
Po jídle jsme vyjeli ještě za město na vyhlídku na řeku. Byla tam na trávníku loď, která se po bližším prozkoumání ukázala jako betonová se stolama uvnitř. Po jídle nám bylo dost těžko, tak jsme se horko těžko nasoukali zpátky do Bertíka. Měli jsme před sebou ještě kus cesty. Několikrát jsme zastavili na výhlídku – Buď pobřeží, nebo pak ledovcová řeka. Na poslední vyhlídku jsme zajeli na vedlejší silničku k nějakýmu pensionu. Zastavili jsme karavan a šli se juknout k vodě. Všude kolem Bertíka bylo spoustu místa na to, aby nás někdo objel. Tady se ukázala nátura místntňáků (kiwáků). Bůbec na silnicích nepředjížděj a vůbec jsou takový trochu nepřizpůsobivý se nám zdá. Za Bertíka přijelo auto a zastavilo. Blikakalo, jako že zahejbá na naším směrem. Bohužel nám ale tak zablokovalo cestu, aby jsme si covuli na zadní cestu a snadno se otočili. Řekli jsme si, že se jdou podívat taky na řeku, ale nevylejzali z auta. Když jsme chtěli odjket, řekli jsme si, že dáme zpátečku a oni až uviděj, že chceme couvat a uhnou. Nestalo se a jen na nás začali troubit. Tak když neuhli, otočili jsme se nějak na místě a odjeli. Až pak projeli kiwáci dál po silnici k pensionu. Vůbec by nás nenapadlo, že nás nebudou schopný předjet a budou čekat až vypadneme. To nás dostali.
Ledovec Franc Josef
Od řeky byl vydět už ledovec France Josefa. Bylo ještě světlo, tak jsme se rozhodli, že k němu ty 4km zajedeme i když jsme to neměli v plánu. Z parkoviště jsme si vybrali jeden z nejkratších treků na půl hodinky a vyrazili. Našli jsme tam malý jezírko, který svojí klidnou hladinou nádherně zrdcadlolo ledovec. Bohužel bylo už dost šero, takže fotky nic moc. Pohled to byl ale nádhernej. Řekli jsme si, že se projdem ještě malinko dál. Došli jsme až na provazovej žebřík přes ledovcovou řeku. Dál už se jít nedalo. Byla to zase parádní procházka botanickou zahradou. Byl to celkem zajímavej pocit bejt těsně pod ledovcem a zároveň se procházet tropickou zahradou – všude palmy a kapradiny porostlý mechama.
Focení noční oblohy
Po návratu k Bertíkovi už byla celkem tma. Začali vycházet hvězdy. To byl impulz pro vytáhnutí stativu. Matěj udělal parádní fotku s ledovcem, vycházejícíma hvězdama (souhvězdí hižního kříže) a Bertíkem. To asi bude taková ikona naší cesty. Snad se nám podaří brzo ji dát na blog. Teď už jenom najít místo na spaní. Naštěstí nebylo daleko – asi do 10km. Matěj vychází dělat nějaký fotky oblohy a všichni slavíme Pétiny narozeniny. Otevíráme flašku vína a Péťa rozbaluje dárky. Dostala dvoje náušnice. Ještě dáme nějaký to pivko a půjdeme spát. Zítra nás čeká řádný seznámení s Francem Josefem. Snad tam neumrzneme.
