Dnes mělo podle předpovědi celý den pršet, takže jsme vymysleli plán navštívit nejbližší atrakce – místní přehradu Salza-Stausee. Dopředu jsme tedy vůbec netušili, že se jedná o přehradu, prostě jsem jen viděl fotky a říkal, si že to bude pěkné.
Lord Kjůťák si ráno pěkně diktoval, takže to stálo zato. Při výjezdu z apartmánu nás trochu zaskočila značka zákaz vjezdu daná přímo před pozemek, kde bydlíme. Paní nám ale říkala, že vždycky bude přístup autem a že buď jednou stranou nebo druhou vždycky vyjedem, tak jsme si nelámali hlavu. Ze Bad Mitterndorf je Salzastausee opravdu jen kousíček. Po deseti minutách jsme byli u velkého parkoviště, kde jsme nechali auto. Později jsme zjistili, že jsme s klidem mohli jet ještě kilometr a půl na konec silnice. Na druhou stranu výhledy na rokli/kaňon byly parádní, takže nám to ani nevadilo. Voda krásně čistá, hluboká a odrážela jako zrcadlo. S turistickýma pěšinama je to tu na štíru, ale odhadli jsme to podle Google Maps. Došli jsme po asfaltu až na konec, kde byla závora. Odsud jsem chtěl pokračovat dál pěšky, ale byl tam i zákaz vstupu pánům v kvádru (chodcům). Chvíli jsme dumali, ale když jsme viděli procházet už druhou rodinu skrz, zeptali jsme se a borec nám řek, že se dá jít ještě hodinu. Zmiňovali jsme zákaz, ale ten ho netrápil. Řekli jsme si tedy, že to hodíme na kolektivní odpovědnost a i my jsme obešli zákazovou značku a závoru. Později nás napadlo, že to bylo asi kvůli padajícímu kamení. Nad cestou a všude kolem jsou totiž pěkně strmé kamenné stěny a občas se asi něco ulomí. My měli štěstí, ale silnice před námi asi ne. Narazili jsme asi na poměrně nedávný sesuv. Silnice tedy byla už perfektně uklizená, ale svodidla ještě levitovala nad utrženým svahem. Prošli jsme se ještě kousek, vyfotili si krásnou přírodu a pomalu zase zamířili k autu.
Bylo teprve půl jedné a my jsme ano nezmokli – to byl oproti plánu nečekaně pozitivní výsledek. Zamířili jsme tedy ještě do města nakoupit a uvařit si oběd.
Po pozdním obědě kolem půl čtvrté na mě padla poobědová demence a bolest hlavy. Kjůťák sice prospinkal krásně celou naši procházku, ale co se vzbudil, zase začal řádně úřadovat. Nedalo se nic dělat a museli jsme zase vyrazit ven, aby se zabavil. Volba padla na blízká jezera Grundlesee a Toplitzsee.
Opět vyrážíme samozřejmě totálně nepřipraveni a vůbec netušíme, co nás čeká. Prostě doufáme, že někde zaparkujeme auto a hezky se projdeme kolem jezera. Na místě to ale vypadá jako jedna velká kolonáda. Grundlesee je teda nádherné, ale kromě penzionů a restaurací tu jsou jen chodníčky k pláži a parkovišti. Jedem tedy až na konec jezera a celou cestu Kjůtoslav řve jak protrženej. Už se modlím abychom byli na konci a fotit nádherné scenérie mě ani nenapadne.
Na focení je to tu suprově vybavené. Všude podél cesty jsou tu parkoviště, kde si člověk může zastavit a pokuchat se pohledem. Ty parkoviště jsou tedy placené, ale mám zato, že stačí zaplatit kdekoliv a platí to kolem celého jezera. Hodina stojí euro. My dojeli až na konec. Kjůťák nevěděl, jak se co nejrychleji dostat k prsu a já k záchodu. Oba jsme si oddychli, když jsme dostali, co jsme potřebovali. Chvilku jsme pokoukali a vyrazili na prochajdu podél potoku k druhému a menšímu jezeru Toplitzsee. Kjůťák to opět zabalil. Dneska prospal všechnu parádu a hezky nám osladil všechno ostatní. Snad bude mít zítra lepší den. Cesta podél potoku je parádní. I druhé jezero je krásné, jen tu nejsou tolik vidět vysoké hory a je tu vlastně jen jedna nebo dvě chaty k pronájmu a restaurace s terasou na pobřeží. Dál se už s kočárem jít nedalo Procházka to byla ale fajn. Celou cestu se jde kolem obrovské kolmé skály. Jen jsem se divil, že tam nejsou žádní horolezci. Zpátky k autu jsme se dostali akorát na zlatou hodinku. Udělali jsme si dvě tři fotky na pobřeží a vyrazili ještě vyfotit místní kostel při západu slunce. Teda jsme si aspoň podle satelitu a fotek myslel, že je to kostel. Když jsme se ale po delší době konečně dostali až k vjezdu, zjistili jsme, že se jedná o soukromý pozemek a pravděpodobně asi hotel s tenisovým kurtem a dalším vybavením. Škoda no, ale vysvětluje to to, proč jsem cestou tam nikde neviděl cestu, jak se tam dostat.
Bohužel během lovu skončila zlatá hodinky a tak jsme se cestou zpět podél jezera zastavili už jen párkrát a zamířili směrem domů. Tam nás čekalo nemilé zjištění, když jsme našli oba vjezdy k apartmánu zablokované zákazy. Proběhli jsme se tedy po čerstvém asfaltu a paní domácí nám pak naštěstí ukázala aspoň, jak se prosmýknout přes cizí pozemky na parkoviště staré Billy, kde se dá nechat auto. Budiž tedy. Máme na podobné situace štěstí. Vloni na Broumovských skalách jsme chytli něco podobného, kdy jsme kilometrový úsek museli objíždět 40ti kilometrovou objížďkou. Někdy máme hold kliku. Naštěstí to šlo tentokrát snadno vyřešit a zaparkovali jsme jen 100 metrů od baráku.
Je devět večer, jsme utahaný jak koťata a tak jdeme uspat mrňouse a jdeme dát véču. Zjistili jsme, že chleba, který jsme koupili je jen předpečený, takže to taková rychlost nebude…
Dneska to byla paráda a nakonec i počasí se umoudřilo. Skoro jsme nezmokli a místní „kopečky“ měli aspoň díky mrakům zajímavou atmosféru.