Ráno jsme si trochu přispali. Bylo to zapotřebí. Ještě večer jsem se pořádně dopoval vodou, abych si rychlejc zregeneroval krk, takže jediný, co mě dneska budilo bylo čůrání – žádný šváby ani podobná verbeš.
Podivný masér
Rano jsme se vybatolili a šli si koupit snídani. Cestou jsme potkali nějakýho borce, kterej do nás začal valit, že je doktor, že má nějakej biznis v barcelóně, že je francouz původem z Indie a sem, že jezdí na zimu(chápu). Nabíd nám zajímavou cenu na Ajuverdskou masáž, že nás zve přímo on, tak nebudeme platit provizi tuktukovi. Rovnou nám změřil puls a začal nám o nás říkat různý věci, jak kdyby čet náš horoskop. Docela se trefoval. Vzali jsme si vizitku, že večer možná zavoláme a pokračovali dál na snídani. Docela jsme začali holdovat velkejm snídaním. Terka si dala regulérní jídlo a já ochutnal asi 4 věci z výkladní skříně. No, většina z toho byla nic moc a málem jsem to nebyl chopnej ani sníst. Jedno byly nějaký rybí odřezky uplácaný do koule, obalený strouhankou a usmažený. Druhý – netroufám si hádat a do třetice jsem si dal pro jistotu kousek pizzy – K tomu ananasovej koktejl – moc dobrá snídaně.
Botanická zahrada v Kandy
Po snídani vyrážíme do botanický zahrady místním autobusem. Trocha hledání mezi autobusama, ale nakonec jsme našli celkem v pohodě. Řidič zase slíbil, že na nás houkne, až tam budem. U vstupu si fotíme ceník vstupnýho, kdy nás vstup stojí 1100 rupií a místní 50. Peknej poměr – ukecal jsem aspoň studentskou slevu a šel za 850 :-P.
V zahradě to bylo moc krásný – spousta neobvyklých a vzácných palem, stromů rostlin všeho druhu a hravně parádní trávník, na kterým se nádherně leželo. Dneska je zrovna místní den nezávislosti, takže v městě chodily hrající kapely a tady v zahradě bylo spousta lidí a vypadalo to že i školy. Děcka v uniformách si hráli na vláčky …. je to trochu divný, ale hráli na to skoro všichni – teda aspoň z tý školy. Byla to asi povinná zábava. Všechno jsme si to prošli a vyrazili zpátky. Už nás trochu začíná dostihovat faraonova kletba, takže jsme se ještě pro jistotu stavili na hajzlících. Byly jsme v parku na dost zlých záchodech bez vody na ruce, ale tyhel byly hezký. Zajímavý bylo, že podrždveřebába tam nepouštěla místňáky. Kdyby věděla, co bude následovat, tak tam nepustí ani mě. … No ale nebylo to tak zlý.
Omyl v navigaci na autobusové nádraží
Pak jsme už hned chytli bus, ale omylem jsme si koupili vstupenky na autobusový nádraží, který bylo trochu jinde. No nevadí – dali jsme si tak popsi u stánku za asi 5Kč a Tuktuka. Nerozuměl nám moc, kam chceme, tak jsme museli říct, že chceme do „zubního“ chrámu a na to už slyšel. Tak jsme si kousek odtuď na jídlo. Je zajímavý, že tu mají často v přízemí takovej bufet pro mísňáky a nahoře luxusní restošku pro turisty. Daobjednali jsme si tam jídla jak pro krále – teda spíš já – Terka šetřila žalodek – já byl ještě v klidu. Bylo to moc dobrý a moc pálivý … jako všechno tady. Zavolali jsme a rezervovali si Ajuverskou masáž. Jen ten borec neměl moc času, tak jsme museli jít už od 6ti. To nám dávalo asi ¾ hodiny na to aby jsme si koupili vodu, dostali se na hostel opět se vyprázdnili a osprchovali. Tak tak jsme to stihli … Tady už Faraon panoval pevnou rukou.
Ajuverdská masáž – drama
Byli jsme domluvený, že pro nás přiede tuktuk k hotelu, před kterým jsme se potkali s tím doktorem. Představovali jsme si masážní salón jako jmse viděli v Thaisku – spousta zaměstnanců a lůžek a už se moc těšili. Překvapilo nás, že pro nás přijel doktor osobně i s tuktukem. Jeli jsme asi 5 minut z centra někam úplně mimo. To už nás tak trochu začalo děsit. Když jsme přijeli na místo, uviděli jsme dveře kolem kterých byla jen reklama na nějaký kopírovací centrum. Nikde nebyla ani zmínka o masážích a bylo to opravdu v místě, kam by jsme sami asi v životě nešli. Dotáhli nás do prvního patra a tam teda už vyseli nějaký diplomy – že teda ten indofrank opravdu něco studoval.
Podivné místo pro masáž
Nikdo tam ale nebyl – fakt to nevypadalo na masážní sálón – byly tam teda 2 místnosti s lehátkama a takovou parní rakví. No byl jsem z toho nervózní jak pes. Zvlášť když nás rozdělili. Terku masíroval ten „doktor“ v jedný místnosti a mě ten tuktukář v druhý. Prej to není teda tuktukář, ale když je potřeba, tak někoho na masáž doveze.
Těžce stressová masáž
Svlíkli nás donaha (teda aspoň mě) a posadili na lehátka, který rozhodně nebyly higienicky nezávadný s prostřením na jedno použití, jak by člověk předpokládal. Ručníky taky voněli jako chlupatý řidič náklaďáku. To zase přehánim, ale o jejich čistotě jsme měli pochybnosti. Musim říct, že jsem byl nervózní jak pes, protože jsem nevěděl, co se děje vedle s Terkou … jen občas jsem něco zaslech. Byli jsme domluvený, že kdyžtak bude křičet (výhoda toho, že nám nerozuměj – můžem se domlouvat před nima). Nekřičela, ale každopádně se mi v hlavě přehrávali ty nejhrůzostrašnější scénáře. Rači nebud ani řikat jaký. Pak mi zvonil telefon – u Terky v místnosti, tak jsem to využil jako záminku pro kontrolu. Přišel jsem tam a všechno se zdálo být ok, tak jsem se trochu uklidnil.
Ajuverdský masér se toho nebojí
Masᡞ probíhala dál. Kdyby mě nemasíroval chlap, tak bych skoro řek, že to byla skoro erotická masáž. Šahal skoro až tam, kam se odváží jen celníci a kam by opravdu teda neměl nikdo bez povolení. Bylo to tak na rozhraní a hranici nepřekročil, takže v poho.
Ajuverdská parní lázeň
Za chvilku přišla Terka s „doktorem“ a že už ji stčej do parní lázně. To byla taková dřevěná rakev – ve spodní části byl vařič s hrncem plným bylinkovýho vývaru, nad tím bylo žbrdlení, na to si Terka lehla a pak se zaklopilo víko tak, že ji z tý rakve koukala jen hlava. Mě zatím přinesli hrozně dobrej čistící čaj z nějakýho dřeva (to tak vypadalo), kterej jsme si pak i koupili. Bylo to z někaký bylinky, o který jsme nikdy dřív neslyšeli. Snad to není nějaká nepovolená látka a nechytnou nás s tím na letišti.
Pak jsem šel do rakve já. Ze začátku žádný velký teplo, ale hezky to vonělo a bylo to fajn. Vydržel jsem tam asi celkem dlouho, protože se na mě tuktukář chodil pořád dívat a ptal se mě, jestli v poho. Já jsem si lebedil, tak mě tam ještě ucpal díry ručníkem, aby to mělo větší efekt….Pak Terka už chtěla jít. Když mě pustili z rakve, tak ze mě úplně chcalo….Všude mokro, to jsem ani nečekal. Vypil jsem radši rovnou asi litr vody, abych se zavodnil a šel do sprchy. Tu měli na balkóně – normálně i v tom horku se ze mě kouřilo. Sprcha na balkóně byla docela zajímavá. Aspoň jsem ze sebe aspoň částečně smyl tu tunu oleje, kterou na mě napatlali. Hlavu sem si teda nemyl. Vypadám, jak kdybych měl pomádu. Ten olej nám totiž normálně (opravdu to není silný slovo) lili na hlavu. Nejdřív teda s masáží a potom, jak člověku koukala hlava z rakve, tak dali na oči tučník a takovým keramickým hrnkem s dírou a provázkem z něj vysícím na na hlavu lili volej po deckách.
Ajuverdská analýza
Během toho všeho nám říkal něco o nás, co vyčet z pulzu a osahávání. Terka prý může mít až 4 děti a já mám potenciál minimálně na 9. Terka pak má prý před sebou „krátký“ život – do 80 nebo 90 a já prý dlouhý – klidně i 110. Tak nevim 😀 Je to ale asi jen potenciál. Srdce a plíce máme prej super, jen jsme hodně pod stresem, ale že to je prej u evropanů normální. Když vidim místní nasazení, tak se nedivim, že nejsou pod stresem :).
Úleva a bezpečí
Pak jsme koupili čaj a konečně vypadli. Vyhodili nás na požádání před sámoškou, kde jsme chtěli koupit chlast. Bohužel nám řekli, že dnes se chalst neprodává, že je den nezávislosti a tak máme smůlu. Tady koupit chlast je snad horší než za prohibice. Koupili jsme teda aspoň barel vody, papáju, banány a vyrazili tuktukem do hostelu. Psal jsem teď dva dny deníku v kuse, tak to chvilku trvalo. Teď už konečně do hajan. Tešíme se na ráno – snídani máme dohodnutou se Sasankou a pak vyrážíme na Adamovu horu… Tam to má bejt moc hezký.
