Na víno nakonec nedošlo. Bylo už pozdě a my padli za vlast. Ráno nastala klasika od snídaně až po kakání. Už v 8 jsme byli skoro připravený, že zvedneme kotvy. Já se ještě cestou chtěl stavit v lékárně, protože po koupání ve studený vodě a hlavně po vystydlých ubytováních jsem potřeboval doplnit zásobu brusinek. Lékárna ale otevírala až v devět. Nebylo tedy kam spěchat. Stejně jsme nakonec ale vyrazili až v deset, jak je naším zvykem. Trochu nám to zkomplikoval výpadek proudu, který nám nedovolil vyjet autem z poza brány, která je elektrická.
Zároveň jsme ale řešili konec světa se zavazováním tkaniček, zahozený boty, totální obranu proti oblíkání bundy, nechuť vlastně vůbec vyrazit ven. Po asi 7mém zahození boty jsem usoudil, že stejně neotevřeme elektrickou bránu a budeme muset počkat. Ušetřím tedy čas, když půjdu do lékárny pěšky a pak se vrátím. Se mnou samozřejmě nikdo jít nechtěl. Děti si libovaly ve svých zoufalstvích a Terka – nechápu jak, dokáže v tomhle zůstat nad věcí.
Mě to moc nejde, zvlášť když stojím u přepážky lékárny, říkám co chci v portugalštině, kterou neumím, do toho mi Terka volá, že nám bránu otevřeli domácí manuálně, ale klíčky od auta u sebe mám já, takže mě nemůžou nabrat cestou, do toho přichází další zákazník na řadu a já se snažím s umělou inteligencí rozhodovat mezi třeba produktama, zatímco UI náhodně zamrzává a náhodně jde. Povedlo se, ale ideální výběr to asi nebyl. Za brusinky s manosou jsem nechal 20 éček a běžel jsem rodinu pustit do auta. To nám to dneska hezky začíná. Terka mě ale hezky dokázala uklidnit a vyrazili jsme.
Dnes valíme pokračovat v levadě z předvčerejška. Zase necháváme auto o kousek dál a dojdeme akorát na stejné místo jako posledně, jen z druhé strany. Levada je nádherná, hlavně okolní terasovitá políčka. Teď už teda slouží jen jako pastva sem tam nějaké kravičce, protože z domků, kde se kdysi bydlelo, zůstaly už jen obvodové stěny. Nevede sem silnice, takže tu už asi nikdo bydlet nechce, přestože je to tu nádherné.
Pokračovali jsme dál. Levada částečně zarůstá vlhkou travou a tak má honzík brzo mokro v botech. To od teď budeme slyšet přibližně každé 2 minuty. Bohužel není, jak mu pomoci. Statečně ťape dál. Co mu taky zbývá.
Přibližně v půlce cesty, tj. po 2 km, jsme přišli k hlavnímu očekávanému highlightu cesty – vodopádu. Jenže byl vyschlý, takže jsme z něj měli prd. Barče taky asi dochází baterky a přichází totální propad nálady následovaný brekem z různých důvodů až skoro do konce výletu. Došlo nám, že dnes asi jedla jen musli v cca 6 ráno a od té doby nic. Nic v naší plné ledničce totiž není dobré. Nacpali jsme do dětí banána a doufáme, že z něj tělíčka rychle vytáhnou nějaké rychlé cukry a nějak tu trasu dojdeme. Taky přicházejí mraky a občas spadne pár kapek. My si samozřejmě nechali bundy doma a já v autě. To nás vybízí k rychlejší chůzi a já se obracím cca 500 metrů před koncem dnešní trasy a jdu si zaběhat zpátky k autu, abych rodinky vyzvedl co nejdřív, než zmoknou.
Nakonec jsem zmoknul jen já. Při cestě zpátky jsem v zákrutech hor narazil na mrak a déšť. Vody nebylo naštěstí nijak moc, ale i to stačilo, aby se namočila tráva u zarostlé levady a já měl boty a gatě durch. Dnes se bude sušit – tady u moře je slušná vlhkost a sušení dá někdy pěkně zabrat. Za 3 km a 20 minut jsem byl u auta mokrej zevnitř i z venku a za dalších 5 minut vyzvedával zbytek úplně suché party.
Následovala cesta domů na oběd. Terka nám udělala Pizzy a já na pánvi smahnul jeden plátek hovězího. Byl tak velikej, že se na pánev nevešel a musel jsem ho říznout. Po obědě jsme dali krátký polední klid, přečetli kus Heráče a dali si s maminkou kafíčko na terase.
Pak už byl čas na přemlouvání dětí k dalšímu výletu. Barča s námi nakonec šla jen s podmínkou, že bude moct zůstat v autě a napíšeme jí telefonní číslo na maminku, kdyby měla nějaký problém. Napsal jsem jí ho na papírek a pak už jsme mohli nasednout. Silnička k vyhlídce byla tak příkrá, až jsem si říkal, jestli to vůbec náš nákupák vyjede nahoru. Dole jsme ale zjistili, že tam vede i daleko lepší cesta, takže pohoda.
Když jsme dorazili k vyhlídce Miradouro da Boa Morte a děti viděly, jak je tu hezky, a že to není daleko, vyrazily s námi. Vyhlídka se nachází pod kostelíkem, odkud vede rovná cestička obklopená celenou travičkou, kopci s terasami a krásným pobřežím. Vypadá to tu skoro jako Nový Zéland. Dole u vyhlídky jsme si zablbli a udělali pár veselých fotek. Hlavně Honzík si oblíbil namačkat fotek co nejvíc a pak má radost, že jich udělal hodně a táta bude muset promazávat.
Cestou zpět k autu jsme se zastavili ještě u místní hezké studánky a pak už pádili domů. Tady se nám poprvé stalo, že náš nákupní vozík něco nevyjel. Chtěl jsem zkusit příkrou cestu, kterou jsme přijeli, ale i na jedničku se WV UP dusil a nechtěl. Těch 20 m jsem vycouval a zkusil to druhou – lepší asfaltovou cestou. V tomhle kopci jsem se ale nerozjel ani tady. Už už jsem pomalu začínal zoufat, že se svěšeným ocasem budeme volat odtahovku. Nakonec jsem ale couvnul až na parkoviště, pořádně to na jedničku rozjel a motor ve vysokých otáčkách si už s kopcem poradil. No není to auto do hor, ale vyjede „skoro“ všechno 😊.
Další vyhlídku v pořadí jsme už z časových důvodů vynechali. Potřebujeme totiž dost času na grilování. Hned jak jsme dorazili, založil jsem požár a dal roztopit uhlíky. Tentokrát to vypadalo mnohem líp než při posledním grilování. Nechal jsem je dlouho hořet na hořícím dřevu a občas udělal ohnivý efekt při přilévání lihu k rychlejšímu rozhicování. Bohužel to s uhlím prostě moc neumím, a tak to nakonec stejně trvalo dlouho jako týden.
Od místních jsme měli všechno krásně připraveno včetně koření a česneku, ale muselo se stejně čekat na tatínka než ty krutě velký a tenký plátky hovězí květové špičky (vrchní šál) usuší nad studenýma uhlíkama. Nedalo se nic dělat než čekat a popíjet madeirské víno – chutná tedy spíš jako medovina a nakládá stejně.
První plátky byly spíš uschlé nudou, ale další už na tom byly líp. Pěkně jsme si napráskli bachory při západu slunce. Pak už jen rychle všechno pobalit, umejt a co nejrychleji děti dostat do postele, aby zítra moc nekousaly. Terka to zvládla parádně a já zatím dodělal pár mas, dopil skleničku vína a nakonec sepsal Cestopisníka.