Konečně jsem se celkem vyspal. Asi poprvý za celou dovču. Ráno je to znát a jsem obecně v lepší kondici. Po tradičním vraždění mravenců jsme udělali kaši s rozinkama, kterou tradičně děti nechěli, ale papat museli. Mají jí rádi, ale stejně jí často nechtějí – to nechápu. Najedli se tak, aby se neřeklo a aby měli ještě místo na svoje další tři snídaně. Baruška mě už od rána testovala svým přístupem „Poď sem, kam deš“. Vždycky něco chtěla, tak jsme se na tom dohodli, že to platí, aby za malou chviličku mohla pištět, že to tak nechce. Někdy mi přijde, že si v tom vyloženě libuje.
Chtěli jsme vypálit ještě dřív než zase vypnou vodu kvůlu napouštění bazénu. Ptal jsem se teda dětí, co by dnes na poslední době chtěli tady ještě dělat. Chtěli moře, bazén a kolotoč. Protože na bazén se dopoledne nedostaneme (náš nebyl napuštěnej a tak jsme chodili do vedlejší budovy, kam se jde dostat jen přes restauraci, která otevírá až v 11.), domluvili jsme se, že dopoledne půjdeme na moře, odpoledne na bazéna jako první ještě než dojedem do auta, půjdem na malej kolotoč před domem. Všichni souhlasili – nebývalá shoda, nádhera a nirvána. Už za 5 minut začala Barča řvát, že to chce jinak, že chce nejdřív bazén nebo že nechce moře, nebo že nechce teď na kolotoč, atd atd… To bylo něco na má nervy, protože to dnes už nebylo poprvé, ale bylo to tak se snídaní, s oblékáním i při balení. Hold musela rozhodnout vyšší autorita a tatínek Barušce odepřel hlasovací právo. Nebyl to dnes rvní řev ani poslední. Honzík zase pro změnu od ráná fňuká v podstatě se vším od snídaně až po program. Asi mu ještě není úplně dobře, takže vše přizpůsobujeme, aby mohl odpočívat.
Konečně vyrážíme a už po paměti jedeme autem na jednu fajn pláž za Nessebarem, kde jsme byli předevčírem. Přes noc nám tam vyměnili lehátka pod slunečníkama. Dneska budeme bojovat s placením. 8 Levů za slunečník v hotovosti už bohužel nemáme. Posledně po nás ale nikdo nic nechtěl, tak to třeba projde i dneska… Neprošlo Vydrželi jsme pod slunečníkem asi půl hoďky a už při první koupačce na nás přišel pán. Karty překvapivě nebral a tak jsme se přesunuli za hlídkovou věž, kde jsme měli stín podobně velkej, zadarmo a mimo velkou koncentraci lidí. Jen jsme si přišli trochu jako socky, co si nemůžou dovlolit zaplatit ani těch 8 Levů (cca stovku za den za slunečník a to samý za každý lehátko).
Hned jsme se dali do další koupačky a pak do stavění z písku a zasypávání dětí až po kolena. Docela ja to bavilo. Tak jsme střídali vodu, písek, klacky a nějaký péro, co si někde našli a který Barča mále sežrala. To jí Terka zakázala, tak si poodešla kousek dál a tam ho celý ocucala a málem se jí ho povedlo i sežrat. Aspoň že už nejí písek, ale nová posedlost ptačíma perama není o moc lepší. V koupání jsme se dneska vystřídali i s Terkou a oba si zaplavali a Terka si udělala i prochajdu po pobřeží. Bylo to obecně fajn dopolko strávený na pláži.
Pak už přišlo loučení s mořem. Člověk by čekal, že budou řvát ale opak byl pravdou. Nejradši by domů jely už dneska. Těšej se do školky a na svoje hračky. Nabíraly si nějaký mušličky pro kamarády a babičky. Honzík na tohlé téma vedl asi půlhodinovej monolog. Respektive se mě snažil zatáhnout do diskuse, ale když se vás někdo ptá 7krát po sobě na to samý, brzo otupíte, a než bouchnout, raději přestanete odpovídat… Úspěšně jsme došli k autu a snažili se očistit od písku. Ráno byl krásnej den a voda jak na rybníce, ale postupně začalo foukat a písek jsme ěli úplně všude. Už i naše auto vypadá pomalu jako pískoviště. Zvlášť když si Barča teď vymyslela novou posedlost, že nalejzat a vylejzat z auta musí úplně jinejma dveřma, než kde má sedačku. To způsobuje konflikty s Honzíkem, kterej jí přes svoji sedačku nechce pustit a většinou to eskaluje v řev obou dvou, někdy v bitku a někdy i v můj výbuch.
Cestou na ubytko nás Barča opět baví svými autorskými texty na kombinované remixy dětských písniček. Někdy to nemá chybu a někdy to je trochu jak kdyby měl vyhulenec na LSD úraz mozku. No, to bych jí zase nerad křivdil. Prostě jen brainstormuje do melodie písniček. Na pokoji jsme je chtěli osprchovat a zjistili jsme, že teplá voda, kterou jsme si ráno natočili do kanistru je ještě pořád tak horká, že jí musíme ředit studenou vodou, aby se děti nespálili. Má to jen jeden háček – neteče voda a nemáme studenou vodu – jen horkou :-D. Naštěstí zbylo něco ve varný konvici (pro strýčka příhodu) a tak to na nějakou nouzovou sprchu dalo. Trvalo to ještě asi půl hoďky, ale teď už naštětí spěj. Honzík se bránil zuby nechty a vymýšlel výmluvy typu, že je tak unavenej nebo že ho bolí celý tělo tak, že nemůže spát a tak by si radši hrál. Byl jsem nekomisní a šel jsem případem. Usnul jsem dřív než on a když jsem se vzbudil, zjistil jsem, že je pořád vzhůru. Vypnul jsem mu pohádky u kterých jsem usnul, zapnul bílej šum a použil svojí autoritu. Poslechl a za dalších 10 minut byl tuhej – naštěstí. Unavenej a ufňukanej je už od rána a potřebujem, aby se dal před zítřejší cestou domů trochu do kupy, jinak to nedáme.
Chviličku si schruply a pak vypadaly úplně gumově a pro změnu byl probél je vytáhnout z postele. Jako vyvoraný myši se tu potácely ještě snad půl hodiny. Pak jsme se do nich pokusili narvat oběd ale bez úspěchu. Porstě dali pár lžíc špaget a fuj. My jsme si dali pořádně a za chvíli začala dokonce týct i voda. Škoda, že netekla, když jsme sprchovali děti… Baruška začala s další svoji oblíbenou zábavou. Vždycky si vymyslí, co chce, a když jít do dáme, začne se vztekat a brečet, že to chce úplně jinak. Tímhle způsobem prořvala skoro celou cestu k bazénu, protože tudy jít něchtěla a protože se tam jde jinudy. Vlastně řvala i že jdeme k bazénu, přitom tam sama chtěla jít. Nebo když nezmáčkla tlačítko ve výtahu, protože si vymýnila, že tentokrát ho nezmáčkne. Jednu chvíli takových věcí vystřihla snad deset během pěti minut a to už pak bylo opravdu jen na hořkej úsměv. Honzík se dál držel svýho fňukání.
U bazénu se to zase celkem na cvhíli uklidnilo. Cachtali jsme se a plavali a bylo to fajn. Jen chtěli překvapivě hned svačinu. Nacpali se rejžových chlebíků. Nic víc jsme jim nedali s tím, aby měli místo na večeři. Dál jsme se u bazénu cachtali až do večera a děti dělaly docela slušný pokroky. Honzík se těď opravdu celej položí na kruh a Barča trochu zkouší plavat s křidýlkama.
Na apartmánu máme už zase solidně vyžráno. Jak by taky ne, když zítra odlétáme. Jen nám to jaksi moc nevychází, ale na nákup se nám moc nechce. S Terkou jsme se rozhodli, že v místní restauraci zkusíme k večeři koupit dvě pizzy sebou a zaplácneme tak večeři. Děti z toho byly úplně nadšený. Honzík o tom nepřestal mluvit od chvíle, kdy se to dozvěděl, do chvíle, kdy řek po pěti soustech na apartmánu, že pizzu jíst nechce. Jeho neustále „Děkuju tatínku, že si mi koupil v restauraci pizzu.“ se změnilo na „Tahle mi nechutná, fuj!“ a „Tuhle už nechci, to měký mi nechutná.“. Nas**l jsem se a řek, že nanuk je jen po jídle, jak bylo dopředu avizováno. Najednou, z ničeho nic, Honzík zase začal projevovat zájem o jídlo. Dokonce se s brekem vrátil ke stolu. Dal jsem mu tak půlku trojúhelníčku pizzy, ať si dá. No, pustil se do toho vrabčíma soustama a ke konci to do sebe tlačil už silou vůle. Už jsem se na to nemoh dívat a trochu jsem mu pomoh. Nechtěl jsem mu to úplně znechutit. Na nanuka bylo ale místa dost a málem se o něj s Barčou sevali. Ta naštěstí večeři snědla v pohodě.
Po romantické rodinné večeři na balkóně, jsme je nahnali do sprchy a pak jim zapnuli pohádky. Chtělo to trochu oraz. Během nich jsem jim vyčistil zuby. Pak jsme se s Honzíkem odebrali vedle spát. Myslel jsem, že usne v pohodě. Terka naproti tomu, čekala, že Barča jen tak nezabere a tak se ani nesnažila. Ve výsledku jsem Honzíka uspával snad hodinu a střídavě jsme od vedle slyšeli, jak se Barčka kvůli něčemu vzteká a řve. Nakonec jsem Honzíka vší silou udolal, ale málem jsem u toho usnul taky. Terka pro mě ještě nepřišla a tak jsem dopsal deník. Teď už si tu tak sedím a říkám si, jestli Terce nepřekazím uspávání až mě do veldejší místnosti dotlačí základní lidské potřeby. Dřív či později tam budu muset. Musíme totiž ještě zabalit, abychom toho ráno neměli tolik. Nejdýl kolem devátý už musíme vyrazit autem do Varny. Tak, to je tajming. Terka je tu a já jdu na to…. Zítra se budeme těšit.