Tak změna ložnic nepomohla. Teda aspoň ne v tom, že bych se víc vyspal. Vypadá to, že má Honzík asi nějaký noční můry nebo co. V noci fakt chvílema běhá po posteli, chvílema je propnutej jak luk a chvílema se snaží umlátit mě nebo sebe o stěnu. Když jsem ho vzbudil a dostal z něj kloubný slovo, tak tvrdil, že se mu zdálo o pirátech. Ať žijou pohádky od Disneye a Petr Pan :). Každopádně i když se vzbudí a usne, tak je to do pěti minut to samý. Přišlo mi, že to v noci trvalo tak tři hodiny a pak jsem usnul a už netuším jak dlouho mě a sebe obouchával potom. Snad se to brzo nějak vyřeší samo, protože nějak moc nevím, co s tím. Takhle nás brzo odvezou do blázince.
Ráno jsem vypadal klasicky jako zombie a stejně tak i Terka. Ta sice prý večer zavřela oči a ráno otevřela, ale asi to nepřineslo vytoužený výsledek. Každopádně nepomohlo ani kafe a oba jsme byli zpruzený v podstatě celý ráno. Děti nám to moc neulehčovali. Dožadovali se neustále pozornosti a v naší otrávený mysli jen pořád otravovali nebo se pletli pod nohy. No prostě ideální ráno, který chcete zažívat na dovolený… Po probuzení jsem náladu podpořil slivovicí na hladovej žaludek jako meducínu, což přivodilo spíš dávení než úsměv na rtech. Následoval tradiční ranní boj s mravencema. Už to mám celkem zautomatizovaný, takže to netrvalo ani tak dlouho. Tentokrát si našli něco na lince. Dětem tahle zábava už zevšedněla a Barča se podle mě už nikdy nebude bát, když na ní vleze brouk. Ráno si prostě sedla do mravančí dálnice a začala si s nima střídavě hrát a střídavě je masakrovat – težko říct v jakým pořadí. Honzík na tom byl podobně a zdatně jí sekundoval. Lítal po místnosti a přikrejval je toaleťákem.
Ignorovo ráno a raní stížnosti na pomalou snídani ani nemá cenu popisovat, to už je takovej folklorit, kterej už nasr**ýho rodiče může už jen víc nasrat. Lahůdky typu: „Proč ti to tak trvá?“ a „Kdy už konečně bude ta snídaně?“ nebo následné „Tohle nechcí, uáááá“ spolehlivě rozkmitá milující srdce každého rodiče. Následně jsme jim pustili nějaké audiopohádky, abychom se mohli v klidu aspoň nadopovat kafem a s trochou štěstí po nich dojíst nějaký zbytky. Děti to ale už povýšily na novou úroveň a od teď už každej vyžaduje jinou pohádku a není přípustné, aby se jeden z nich přizpůsobil. OK, v rámci zachování psychyckýho zdraví a úrovně decibelů někde pod 95ti rezignujeme a každýmu dáme na jinou postel jinej telefon s jinou pohádkou a nenápadně zdrháme na balkón.
Během pár vteřin se u nás sešli oba, každej s telefonem v ruce a pohádky překřikovaly jedna druhou. Nikdo je neposlouchal. Barča křičela, že jí nejdou obout boty na balkón a Honzík – už ani nevim. Neměl jsem na to kapacitu. Aby toho všeho nebylo málo, přestala z kohoutku týct voda. Dovtípili jsme se, že po týdnu, kdy v bazénu byla hozená hadice, asi začali napouštět vodu a tlak nedá na to, aby nám poslal další vodu do 6tého patra. Jen doufáme, že do večera to bude hotovo a pro jistotu plánujeme výlet na celej den.
Když jsme se teda domluvili, že vyrazíme do Burgasu a strávíme den v parku, na hřištích a na pláži, mohlo se začít s přípravou. Aby to bylo jednodužší, začal jsem dětem číst časopis Puntík a Terka tak mohla balit. Ne, že bych chtěl, ale oba na mě vylezli, když sem bezmocně ležel na posteli a svým pištěním a trpělivostí mě donutili – po deseti minutách planých slibů a naději, že na to zapomenou. Po chvíli pak přišla Terka s tím, že není schopná zabalit, že je úplně mimo. Provedli jsme teda výměnu a děti prozměnu pištěli na mě i na Terku a já se u toho snažil nějak zabalit. Takhle jsme se ještě párkrát vystřídali a nakonec jsme to společně dotáhli až k autu. Díky nefunkční vodě jsme veškeré nádobí nechali na kuchyni a doufali, že mravenčí nepřítel přes den zahálí.
V autě cestou do Burgasu to celkem šlo. Řešili jsme jen pár běžných Baruščiných dotazů na to, proč nejedu rychlejc, požadavků, ať rychlejc a asi 750 dotazů typu, „Co je tohle?“, „Kde jsme?“, „Kam jedeme?“ a „Proč nejdeme rychlejc“? Takže točila vlastně asi tak 10 otázek. Když už její superrodiče přestali reagovat, přišla se svým novým remixem populárních dětských písniček a vlastním autorským textem. To musím uznat, že jsme se občas s Terkou váleli smíchy. Honzík jen typicky kvůli něčemu kňoural, ale to už od rána, takže to nemá cenu popisovat.
Do Burgasu jsme dojeli už zpaměti. Zaparkovali na stejným hřišti a vyhnali děti na nejblišší hřiště. Konečně jsme si všichni ulevili. Děti, že mají konečně nejakou zábavu hodnou jejich pozornosti, aniž by je jejich gerontíci peskovali. My si zase konečně chvíli vydechli, že je ranní procedura konečně za náma, máme prvních pár vteřin klid a můžeme se přesunout na denní program… No vlastně už bylo 11 dopoledne, takže byl spíš čas na jídlo psychicky jsme se začali přiravovat, že za chvíli už budou zase unavený…
Po půl hoďce jsme je vyhnali z hřiště, abychom je dostali na další a větší hřiště ve stínu a hlavně blízko nějaké restaurace. Bez vody jsme vymysleli tenhle program na poslední chvíli a jídlo sebou neměli, takže jsme se modlili, abychom v parku našli nějakou restauraci, kde by bylo vedle hřiště. Jídlo v běžný restauraci je v našem případě peklo na talíři, takže jsme o další pokračování dnešního rána moc nestáli.
Relativně dobrou restauraci blízko hřiště jsme našli. Bohužel jediná hračka v přímým dosahu byly autíčka na mince. Hřiště a mini dětský pouťový kolotoč na mince byli blízko, ale bohužel ne tolik, aby tam bylo vidět. Obojí bylo až za živým plotem ve vzdálenosti asi 20 – 50 metrů. Děti se nás ale na nic neptali a okamžitě zdrhli na hřiště. My jsme rezignovali a byli rádi, že máme klid. Jen občas jeden z nás udělal pár kroků, aby zjistil, že tam děti ještě jsou a po nějaký době jsme nepraktikovali už ani tohle. Udělali jsme si alibi, že jim přeci musíme věřit a dávat jim svobodu. Kupodivu nás teda, musím říct, nezklamali.
Objednali jsme dva druhy ryb, hrancle a pleskavici. K pítí dětem džus z čerstvýho ovoce, mě Ayvar (místní jogurt, co tu všichni lemtaj) a hlavně kafe! Děti za náma sem tam přiťapali, aby zjistili, jestli už je jídlo a postěžovali si, že nám to moc trvá. Jakmile ale donesli pití, tak v nich džuz zahučel skoro na ex. Ne protože by měli žízeň, ale protože ho měli na půl a přeci nemohli připustit, aby to jeden tomu druhýmu vypil… Pak už přinesli i rybičky a překvapivě z toho byly děti nadšený. Z minula si je pamatovali a nějakým zázračným způsobem jim předtím zachutnali. Takže v jednu chvílí Honzík dávil ančovičky, Barča rozbila sklenici s Ayvarem a vedle nás začal někdo cpát prachy do dětskýho autíčka na mince. Do toho se ještě přidala bobková pohotovost. Byla sice falešná, ale Honzík mi teda aspoň zvládnul počůrat nohy. Pak naštěstí řekli, že už nic nechtěj a nenajedený zdrhli parazitovat na paní, co vozila svýho chlapečka v tom poďě**ným autíčku na mince. Povedlo se jim to jen trochu, ale zrodil se tu nový plán. Za chvíli se už vetřeli k minipouťovýmu kolotoči, kde se jich nějaký paní zželelo a naložila je na kolotoč, kde zrovna vozila svoje dítě. My byli vděčný za ty dvě minuty a snažili se dojíst zbytek jídla a vypít si kafe. Rozbitou sklenici nikdo neřešil a tak jsme finišovali v parádních kulisách se strachem, že Barča brzo přilítne a začne střepy zkoumat. To dělají oba rádi bez ohledu na to, kolikrát jsme jim to vysvětlovali. Vždycky přinesou nějakej střep a řeknou: „Koukej mami/tati – střep: O to by se mohl někdo říznout“ …
No, byli jsme rádi, že jsme zaplatili a z restaurace vypadli a asi jsme tradičně nebyli sami. Vyrazili jsme dál – překvapivě na hřiště. To byl náš úskok – sedli jsme si do stínu na lavičku a měli chvíli klid. Pak ale přišěl čas říct konec a vzít Barču do nosítka na spaní a Honzíka uklidit někam do stínu na lavičku, aby si taky odpočinul. Bez řevu se to neobešlo, ale měli jsme vidinu, že si po chvilce bezúčelnýho poskakování po parku dáme chvilku klidu. To se dokonce i povedlo a nenechali jsme si ji vzít ani pánem s křovinořezem, kterej nám přišel překazit naší vzácnou chvilku. Utekli jsme na vzdálenější lavičku a Barča se ani neprobudila. To udělala až za dalších 10 minut.
První, co slyšela, když otevřela oči bylo: „Barčo, tady máš pušku, chceš?“ a málem dostala klackem mezi oči. Já bych z toho radost něměl, ale Barča souhlasila. Ještě chvilku se u mě dotahovala a hned začala spolu s Honzíkem stahovat klacky a další dřevo z celýho okolního parku. Pak přišla další bobková pohotovost a tentokrát ostrá. Mírně jsme se podepsali na reliéfu místní krajiny … Raději jsme je zahnali do dalšího blízkého hřiště. Okamžitě tam začali vyžadovat svačinu. Jak by taky ne, za těch 40 min od jídla už určitě stihli vytrávit. Nakonec jsem toho spořádal daleko nejvíc já. Děti zatím klackama ohrožovali další dítě na stejným hřišti. Chlapeček ani jeho maminka zřejmě nechápali, že útočení a střílení klackem je způsob našich dětí, jak si dělat kamarády … Nakonec ze hřiště zdrhli a zjistili jsme, že si našli kousek odsud několik holčiček, které nacvičovali nějakou taneční choreagrafii. Naše děti z nich byly úplně unešený a vydrželi je stolkovat snad půl hodiny, než jsme je odtamtud odvedli.
Pokračovali jsme dál k nějaký fontáně, abychom se vyhnuli místnímu lunaparku. Děti by tam sice hrozně chtěli jít, ale jsou na to ještě malý a bojácný, takže si šetříme vrásky a úplně to obcházíme. U fontány si dáváme zmrzlinu a už nám zbývá asi jen 13 Lvů místní hotovosti. Nějak jsme s ní zatočili dnes předčasně. Už je čas na otočku směrem k autu a tak jdeme dolů k pláži a chceme dojít, co nejdál, abychom se mohli vyčvachtat, co nejblíž u auta. Naše tempo 3 kroky v řadě a zastávka ale není úplně dostačující na delší trasy. Většinu času řešíme namočený kalhoty, umývání mušliček, padající kalhoty, mokrý triko, padající kalhoty a mokrý triko. Kalhoty jsme radši úplně zahodili.
Když už jsem tempo naší chůze psychicky nedával, rozložili jsme se pod jedním slunečníkem u vody a já vyrazil přiživit parkovací automat a vyzvednout koupací věci z auta. Koupali jsme se pak stejně asi tak jen 15 min a Honzík asi jen 2. Už byly nějaký unavený a Honzík úplně KO. Cestou k autu jsem se chtěl ještě zastavit v jedný restauraci a dát si místní tradiční polívku z buřtem. Parkování jsme doplatili, takže pohoda. Jen se nám do cesty připlet skákací hrad, kde jsme strávili poslední čas a kde jsme utratili poslední hotový peníze. Polívka kreditkou už pak nešla. Děti ale skákali jak střeštěný a hrozně se jim to líbilo. Honzík dokonce zapomněl na to, že je unavenej a bolí ho hlava. Po oznámení konečný a cesty k autu si Barča dala svůj tradiční histeráček.
V autě Honzík normálně usínal i u jídla, jak by hotovej, Nějak jsme ho přetáhli. Asi nebyl ještě úplně v pohodě i když teplotu snad neměl. Teď už možná jo. Cestou domů jsme bojovali se spánkem a zastavili se ještě v Lídlu pro čerstvý pečivo. Terka jen na chvilku odběhla a my na parkovišti v autě řešili, jak je možný, že Honzík na telefon vidí víc než Barča a obráceně. Momentálně asi nejoblíbenější spor u pohádek. Pat a Mat je nicméně udržel v klidu a při vědomí. Teda až do momentu, než se vrátila Terka a pohádky jsme vypnuli. To s dala Barča už tradiční histeráček jako pokaždý, když zkončí něco, co má ráda.
Před barákem na nás zázračně počkalo parkovací místo a my mohli vyjet nahoru. Honzík byl už úplně koženej. Potřeboval akutně do postele. Leč bohužel, zjistili jsme, že voda pořád neteče. Terku to dopálilo natolik, že vzala prázdenj kanystr a šla si stěžovat. Děti byly od písku úplně všude. Mě by to tak netrápilo, ale netušil jsem, že měli tuny pisku hlavně na místech, kde to fakt není vůbec příjemný. Já zatím připravil Honzíka na spaní. Už ani nic nesnědl chudáček. Terka se vrátila s tím poloprázným kanystrem zezdola a s historkou o paní manažerce, která jí měla slušně na háku. Pry se prostě plní bazén a bude se plnit i zítra. Tak se Terka alespoň vyptala na časy, kdy poteče a nepoteče voda, jinak bychom se to ani nedověděli. Víc s tím nesvedla. Inu: „náš zákazník, náš pán“ … Honzíka jsme teda ošplochuli z hrnce směsí studený vody a vařící vody z konvice (namícháno – ne postupně) a šel rovnou do hajan. Než usla Barča, tak jsem se vrhnul na Cestopisníka. Stih jsem víc než půlku.
Říkal jsem Terce, že se obávám, že dnešní den by možná mohl vyznít trochu katastroficky. Řekla mi, že nechápe, co tím myslím, že to byl takovej „pohodovej den v parku a na pláži“. Tak nevím, no … Asi jsem z Marsu.
Dnešní den jsme zakončili žranicí na balkóně a nakonec dokonce i sprchou. Kolem osmý totiž už přestali plnit bazén a zapli vodu. Zítra ale v 9 zase začnou a celý den nic nepoteče. Musíme se tomu nějak přizpůsobit. Po sprše a dobrým jídlu se nakonec asi žádný den nezdá být tak náročný … Prostě obyčený cestování s dětma…