Na dnešek jsme si chtěli půjčit skůtr a jet se podívat po okolí. Hlavně na jeden templ na kopci nad městem a na domorodou vesnici, kde si domorodci uměle prodlužujou krky pomocí kovovejch kroužků. Bohužel ale ráno pršelo. Přestalo až někdy kolem 11. Pak jsme si teda skůtr po dlouhým přemejšlení pučili. Díky tomu, že už jsme měli zkušenosti s manuální převodovkou, vyšel nás jen na 150 bátů a 70 bátů za 2 litry benzínu. Než jsme vyrazili za dlouhejma krkama, museli jsme zjistit cestu, což byl dost problém díky místním cestovám, který naa tom dost rejžujou.
Long neck village oficiálně neexistuje
NIKDE není uvedenej správnej název vesnice a tak je skoro k nenalezení. Nicméně sehnali jsme aspoň mapu okolí a zjistili směr. Že tam pak už jsou cedule. Ještě jsme se pořádně nadlábli a vyrazili. Nejdřív do Mae Rim, kde se zatočilo v levo a ještě 9 km až do vesnice Tong Luang Village. Používanej název je jinak Long Neck Karen village. Celých 9 km od odbočky z hlavní silnice byl v podstatě vybudovanej zábavní park pro turisty. Byla tam střelnice, centrum opic, zoo hmyzu, park s hadama, slonama, vodopády a spousta dalších nehorázně předraženejch uměle vytvořenejch blbinek pro turisty. I samotná vesnice kam jsme mířili je v podstatě uměle vytvořená … tyhle domorodci tu nežijou už pěknou řádku let. Dočet jsem se že srandu s dlouhejma krkama jsou tam nucený dělat imigranti z barmy nebo lidi bez občanky, kterým by hrozilo vyhoštění. Takhle tam teda nějak přežívaj. Jinak se jedná prej asi o 4 „rodiny“ a jinak dlouhý ulice se suvenýrama. Když jsme zjistili, že jen vstupný do vesnice je 500bátů, tak jsme se jim na to z vysoka vys**li. Tyhle peníze beztak končej někde v šedý zóně a rozhodně z nich nemaj prospěch ty potřebný. Když jsme přišli k pokladně, jediný co nám bylo řečeno bylo „500 bátů“. Terka se ptala na nějaký informace, ale to už manďáci koukali jak puci. Jediný co uměli bylo říct si o peníze. Celkově jsme tady z toho města Chiang Mai hodně zklamaný. Jsou tu jen cestovky a uměle vytvořený atrakce pro hloupý turisty. Nebo spíš pro lidi, který sem přijedou na tejden a chtěj něco vidět za každou cenu a je jim jedno, že je to uměle vytořená předražená pitomost.
Green Valley
Cestou zpátky jsem zahlíd něco, co se jmenovalo „Green Valley“. Řikal jsem si, že by to moh bejt nějakej park, nebo něco, kde by se dalo trávit příjemně pár hodin. U vrátnice jsem se borce v uniformě ptal jestli můžem dovnitř a on, že jo. Ptal jsem se, jestli je nějaký vstupný a on, že neví. Tak jsem se znova ptal, jestli tam můžem a on zase, že jo. Tak jsme jeli. Uvnitř jsme zjistili, že jsme úplně vedle. Že tohle není žádná sranda pro veřejnost ale rozlehlá udržovaná oblast, která složužila jako domov pro zbohatlíky. Našli jsme tam obří rezidence s ještě většíma pozemkama. V podstatě si vlastně ani žádný domky nesousedili – nebyli skoro ani na dohled. Samozřejmostí bylo obří golfový hřiště a spousta místních lidí, který se jim tam o to starali. V podstatě to nakonec byl takovej vejlet za místníma kmenama. Jen to bylo malinko aktuálnější. Hodně zajímavej kulturní zážitek. Místní nám salutovali, jako by jsme byli nějaký generálové. Prostě jsme byli bílí a mysleli si, že tam asi patříme, tak nás ani nikdo nevyháněl. Ani borci na vrátnici v uniformách.
Z Green Valley jsme vyrazili směrem zpátky do Chiang Mai. Cestou jsme se zastavili na záchod v Makru a při tý příležitosti si ho i prošli. Konečně jsme zjistili reálný ceny některejch věcí, který tu kupujem. Nakoupili jsme si nějaký zákusky a čaje s mlíkem, který tu skoro nikde nemaj. Dobrej úlovek. Pak jsme zase vyrazili na cestu do Chiang Mai. Tam jsme chtěli najít parčík, kde by jsme náš úlpvek mohli z části zdlábnout. Trochu jsme se zamotali – jeli křížem krážem až jsme dorazili k jednomu temlu, kde jsme si sedli a nabaštili se. Měli tam mapu s vyznačenou pozicí. Vtipný bylo, že i když jsme trochu zabloužili a nevěděli jsme, kam jsme se dostali, nakonec jsme se našli přesně na tom místě, kam jsme mířili. Docela dobrá hříčka osudu.
Kurz meditace u mnichů v Chiang Mai
Už se nám krátil čas, takže rychle domů přebalit a už jsme vyrazili na kurz meditace k mnichům do jednoho místního templu. Když jsme tam dorazili, zjistili jsme, že máme ještě půlhodinu čas, tak jsme se ještě aspoň zůčastnili právě probíhajícího pokecu s mnichama. Zase o bylo zajímavý, ale už ne tolik jako na poprvé. Bavili jsme se dvouma mnichama – byli to kambodžšký Vietnamci. Pokec rychle utek a my vyrazili na dvouhodinovej kurz meditace. Ved ho jeden docela charismatickej mnich. Měl dobrou angličtinu a vypadal, že ho to hodně baví. Bohužel tam bylo hrozně moc cizinců, takže když mluvil ke všem, tak ho často nebylo vůbec slyšet. Zkoušeli jsme meditovat pomicí jeho rad a návodů. Musim říct, že to není nic lehkýho a moc nám to nešlo. Však si to zkuste sami. Přemejšlet jen o jediný věci – třeba myslet jen na dejchání – ale na nic jinýho. Je to neskutečně těžký.
Potkali jsme se tam se dvěma čechama. Dali nám doporučení ohledně jednoho místa ještě severnějc – až na hranicích s Barmou. Asi se tam pojedem podívat. Měli by tam bejt turizmem ještě moc nepoznamenaný vesnice domorodců. Snad to bude dobrý.
Cestou domů jsme se stavili na trhu pro jídlo – poprvé se nám tady povedlo jíst trochu levnějc. Dokonce jsme ulovili i anansovej čerstvej džus(právě namixovanej) za 15 bátů (asi 8Kč). Dali jsme si k tomu ještě salátek, oliheň na špejli a vepřový s rejží. Doma jsme si na tom mlaskli.
Toť pro dnešek vše. Už se těšíme na zítřejší slonárium.