Ráno jsme se probudili a v pohodě si uvařili snídani a Terka nám uvařila rovnou už i oběd na cestu. Děti si mezi tím užívali okolní skalnatý terén a lezli na všechno, co se dalo. Když je přestalo bavit lezení, přitáhly si nějakou kládu a začali cvičit. Pokračovalo to gymnastikou, kdy se učily hvězdy a mosty. Docela jim to šlo. My mezi tím domyli nádobí a shodili stan, abychom mohli vyrazit.
Na to, že cesta z Kristiansandu do Stavangeru by měla trvat asi 3 hodiny, trochu jsme se tu zasekli. Asi to budeme mít tak na pět dní 😊. Dnes máme naplánovaný nejjižnější cíp Norska – původně jsem to ani neměl v plánu, ale doporučili mi to servisáci, tak proč ne. Na mapě jsem zjistil, že tam jsou 2 turistické okruhy a na maják se dá vyjet skoro až nahoru autem. Ten kratší 2 kilometrový bychom mohli zvládnout.
Už cesta je nádherná. Nejraději bych zastavoval s autem každých sto metrů a jen čučel, ale to bychom nikam nedojeli. Užili jsme si ale i několikakilometrové tunely, kde byly podzemí dokonce i mimoúrovňové křižovatky. Cestou jsme jeli kolem jednoho přístavu s garážema na lodě (takové typické barevné budky na vodě) – Neodolal jsem a zastavil. Bylo tam i hřiště, ale děcka vystoupit nechtěly. Dalo to trochu přemlouvání, ale nakonec se daly ukecat. Místo bylo úplně nádherné, ale děti zaujala hlavně velká trampolína, kde měli tu čest být sami. Docela jsme se tam vyblbli vyskákali jako gumídci. S tou parádou v pozadí to stálo zato. Pak už přijeli nějací Belgičané s dětma a asi jen díky tomu se nám podařilo zase přemluvit děti zpátky do auta. Pořád jen přemlouváme 😊.
Pak už jsme jeli až na jižní cíp Norska a maják (Lindesnes fyr). U majáku je obrovské parkoviště pro karavany a další auta -nutno poznamenat, že skoro plné. Na nic jsme nečekali, vzali jídlo do báglu a deku a šli na 2 kilometrovou trasu na nejjižnější bod s tím, že si jídlo dáme při první příležitosti, když budou nějaké výhledy. A to netrvalo dlouho. Dali jsme si rýži s masem na dece na placaté skále s výhledem na maják a moře.
Zajímavé je, že všichni návštěvníci tu vyráží rovnou k majáku, ale tam podle mě samotný maják s jeho okolím neuvidí. Je nejvíc fotogenický je právě podle mě z okolních skalních útesů po kterých jsme měli naplánovanou trasu. Samotný maják taky hlavně není nejjižnějším bodě, ale útes vedle, kam vede turistická trasa. Zajímavé však je, že tudy skoro nikdo nechodí. Davy míří hlavně k majáku, kam vede pořádná cesta. My museli hopkat po kamenech a skalách. Ale zase jsme měli krásný klid na jídlo a vlastně po celou dobu výletu. Byl to celkem terén – docela bychse bál, jak to děcka zvládnou. Ty si to ale užívaly. Byly z toho terénu nadšení jak rodilý horoloezci. Cestou jsme jen párkrát málem zapadli do bahna, ale jinak jsme celkem v pohodě dohopkali až na konec útesu. Cestou jsme potkávali krásná jezírka. Jak mi tady jih Norska připomíná Český ráj v obřím měřítku, tak tady mi to spíš připomínalo vršky Krkonoš nebo spíš Tatry. Jsou tu jen skály, lišejníky a dešťová jezírka. To vše je doplněno horizontem s nekončícím mořem a plachetnicemi.
Právě tady se setkávají 2 moře – Baltské a Severní moře. Dnes tu ale žádné drama nebylo a vodní hladina byla celkem klidná. Podle servisáků, tu ale občas bývají i 15ti metrové vlny, které jsou schopné dostříknout i 50m vysoko až k majáku. Doskákali jsme kam až se dalo a na zpáteční cestě jsme si na jednom výjimečně travnatém vršku rozhodili deku a odměnili se banánem. Děcka ale nevydržely chvilku odpočívat a pořád potřebovali něco dělat. H trochu potřeboval zkrotit a tak jsme si na dece (tatami) udělali zápasiště. S přesilovkou 2 na jednoho mě děti porazily 3:0 a pěkně mě porajtovaly. Byla to legrace.
Pak už cesta k autu. Ty 2 km se docela protáhly, ale zvládli jsme to s přehledem a úsměvem na tváři. Abychom je vůbec dostali ze skal, museli jsme jim slíbit aspoň pláž. Jednu hezkou sem mělnalezenou nedaleko a tak jsme se vypravili zpátky do Spangereidu, kudy jsme už projížděli. Je tu krásná písečná pláž. A hlavně je tu konečně ta křišťálově čistá voda. Doteď to byla dycky různobarevná voda s vidileností tak na metr. Tady je ale voda čistá tak, že by podle mě nebylo problém vidět na dno i na 5 metrů. Hlavně je pod vodou bílej píseček a tak to trochu vypadá s nadsázkou jako Karibské moře.
Hezky jsme se vyblbli a tentokrát se se mnou šly vykoupat i děti. Terka nešla, protože se jí bez sprchy se sladkou vodou nechtělo. Tu jsme tu nakonec našli i se záchodama, ale až v momentě, kdy už jsme měli odkoupáno, tak jí to trochu mrzelo.
Teď už je čas jet najet ubytování. Vyhlídl jsem si jedno parádní parkoviště u veřejných záchodů a pláže ve městečku Flekkefjord. Jak název napovídá, je to městečko přímo ve fjordu. Bohužel na parkovišti byl zákaz kempování a tak jsme se museli dát do dalšího hledání. Přímo ve městě to bylo asi moc naivní… Ani blízké zdánlivě neobydlené silničky za koncem zástavby nepřinesly úspěch a hned vedle hlavní silnice se mi spát na parkovišti nechtělo. Jeli jsme tedy prozkoumat ještě jednu hodně dlouhou odlehlejší vedlejší silničku.
Dovedla nás v podstatě do nějakého lomu nebo co to je. Je pátek večer a tak jsme si řekli: Proč ne. Autoj jsme zastavili na rovné ploše daleko od všech strojů mezi dvě kupy štěrku a kamení. Jsme trochu vidět ze silnice, ale je to malá silnička, tak by tu neměl být velký provoz. Rovnou nám Terka udělala gulášovou polívku a my si mohli nacpat bachory. Pak už rovnou vyčistit, odklíštit (dnes zas bylo klíště), převléknout, ucpat ústa a spát. Dnes usnuli snad během 10ti min. Však je už taky půl 9. Nějak to letí, když je tu furt světlo.
Naprd bylo, že chvilku po tom, co usnuli, tu někdo nastartoval bagr a začal bagrovat. Trochu jsme se báli, že k nám začnou vozit štěrk a vyhoděj nás, nebo že to bude dost nepříjemná zkušenost budit děti a stěhovat se. Po chvilce ale bagr přestal. Pak zase nastartovali náklaďák. Ten už k nám zajel výrazně blíž – pořád ne přímo na dohled. Po chvíli zase přestal. Pak zase naskočil kolový nakladač… Trochu to vypadalo, že si někdo potřeboval jen něco přeložit. Nakonec ale ztichlo všechno – před chvilkou. Doufejme, že už se nic víc dít nebude. Snad nás v noci nevytáhnou ze spacáku. Ráno asi budeme muset vstávat brzo – sice je sobota, ale když se tu pracuje i v pátek v 10 večer, tak možná ani víkendy nedrží. Držte nám palce, ať máme klidnou noc a ráno.