Den 9.
Ráno nás vzbudilo sluníčko a zvuky moře. Výhled na něj jsme měli přímo z Bertíka. Mezi ranníma procedůrama jsme si s Matějem odskočili na koupačku, což bylo po ránu párádní i přesto, že voda byla ledová. Dneska jsme nebyli sami, kdo šaškovali s cvičením. 3 kluci z vedlejšího auta si dávali pěkně do těla – tahali po pláži kládu, házeli medicimbále, nosili se navzájem a vůbec to byla crelkem překvapivá podívaná.
Směr Vellington
Vyrazili jsme směrem hlavní město Nového Zélandu – Vellington. Po příjezdu do přístavu, kde jsme měli rezervovanej trajekt, jsme měli ještě asi hodinku na procházku po Vellingtonu. Je to malý, ale moc pěkný hlavní město. Nakonec jsme nejvíc času strávili v Mekáči, kde jsme si museli vymahradit absenci nezdravýho jídla.
Trajekt na jižní ostrov Nového Zélandu
Na trakjekt jsme se nalodili bez problémů a vyrazili na kukačku na horní palubu lodi. Za chvilku ale začalo hnusně foukat a být zima, tak jsme se vrátili do klimatizovaný lodi. Když jsme si chtěli skočit do Bertíka pro nějaký oblečení a pro nabíječky a telefon, zastavil nás personál, že je prý přístup ka autům během plavby zakázan. Díky tomu jsem se asi jako jedinej nedostal na lodní wifi a nemoh poslat zprávu domů. Našli jsme si po lodi sezení a cestu jakž takž přečkali a prodřímali. Byla docela zima, ale pro mikču jsme už nemohli. Na jížním ostrově bylo venku už pěkně hnusně – větrno a deštivo.
Jižní ostrov
První cesta na jižním ostrově byla serpentýnama po pobřeží, kde měly být krásný výhledy. My bohužel přes déšť viděli prd. I matěj, kterej se hrdině vrhnul do pláštěnky, aby pořídil fotku z jednoho výhledu, moc nepochodil. Dalších asi 100 km ubíhalo šíleně pomalu. Chcanec byl takovej, že si s ním ani stěrače moc nerozumněli. Cestou jsme si dělali srandu z toho, že při Matějově štěstí, dojedem a pršet přestane. Uzoučkýma serpentýnama jsme se pomaličku hudninu po hodině přibližovali k Ondrovi. Ondra je náš kamarád z HK, který vyrazil na rok na NZ pracovat a cestovat. Momentálně si vytělává sběrem jablek.
Motueka
K Ondrovi jsme dorazili už za tmy. Přesně jak jsme si z toho dělali srandu, pršet přestalo a byl krásně vidět měsic. Při parkování se mi podařilo nacouvat do jednoho ze stromů lemujícich silnici. Já toho při couváná moc neviděl, ale očití a ušití svědci tvrdí, že celej strom se zakymácel a zapraskal. Bertík je naštěstí bez zranění a šrámu. Následovalo vřelé přivítání s Ondrou. Dokonce nám na přivítání upek i tradiční Zélandsou buchtu. Hladový jsme se rovnou nastěhovali do plechový boudy, která slouží jako domov a společenská místnost pro místní sběrače jablek a začali si dělat tousty a ládovat se vším možným. Konečně byly taky podmínky pro hovězí steaky, který jsme si koupili v sámošce předevčírem. Do místního domova jsme vlítli jako bouře a z gaučů vytěsnili všechny domorodce. Když nás viděli, jak jsme v ráži, radši dobrovolně ustoupili do hajan, aby byly odpačoatý na zítřejší sběr. Ondra s Martinem nám vysvětlili jak se tu sbírá. Každá z nich má na břiše koš na asi 25kg jablek. Těch se bejde asi 12 do jedný bedny a těchle beden Ondra za den nasbírá asi 6. Je to pěkná dřina. Místní sad je plnej neuvěřitelně obsypaných jabloní, tak nemají o práci nouzi. Jablíčka pak prý putují do Německa do Lídlu. Vyslechli jsme si i hystorky o méstním sběru třešní. Aby po dešti třešně nerozpraskaly, tak je tu suší vrtulníkama. To je opravdu překvapivý řešeí problému.
Slivovice na Zélandu
Následně jsme Ondru zatáhli do karavanu a pohostili ho slivovicí rumem a wizourem. Žádná velká párty to nebyla, protože jsme byli unavený a Ondra ráno vstával k doktorovi. Usínalo se jedna radost – Péťě a Petroj se to podařilo už během večera a naši konverzaci doplňovali o rytmické „oddechování“.
