Ráno byl plán, co nejdřív se sbalit a vyrazit na cestu, abychom mohli strávit, co nejdelší čas v Bydhošti a Toruni po cestě. Tyhle 2 historická města jsem vybral jako zastávky, abychom neseděli jen v autě. Nicméně se ukázalo, že to byl hodně ambiciózní plán.
Vyrazili jsme v 9 a do Bydhoště jsme dorazili za cca hodinu. Zatím celkem dobrý. Našli jsme si parkoviště a zjistili, že bez polské měny parkovací automat nenakrmíme. Nikde tu nemají platbu kartou. Nakonec se nám podařilo ukecat polskou rodinku, co přijela chvilku po nás a vyměnili nám 5ti eurovku za 20 zlotých. Na kurz nekoukám. Navrh jsem ho sám. Jsem vděčnej. Šlo to hladce. Platíme parkování na cca hodinku a půl. Dýl odhadujeme, že děti město nezabaví. Trefa. Nezabavilo je ani na 10 minut, takže byly od začátku do konce pěkně mrzutý. Můžem si za to tak trochu sami … ambice – chtěl jsem něco vidět a nenechával jim čas na jejich zábavu.
Bydhošť mi zas tak úžasná nepřišla. Je hezká, ale přirovnání k polským Benátkám, které používají, je značně mimo. Ale tak asi je to i tím, že jsme z ČR zvyklí na ledacos a že je tu skoro stejná architektura jak u nás. Pak nás jen tak něco neohromí. Nevím, jestli to stojí za ty kilometry v autě.
Cestou k autu se už děti táhli jak smrad a Honzík na mě v podstatě už jen vyšel. Nemohl to dojít ani k parkovišti. Někdy se těžko pozná, jestli jen remcají ze zvyku, nebo jestli mají opravdu dost. Naložili jsme je a vyrazili vzhůru do Toruně, která je další hodinku cesty.
Toruň je historické polské město, které neutrpělo bombardování za 2.sv. války, a tak je považovaná za jedno z nejhezčích měst Polska. Dětska si během hodinky cesty schrupli. My jsme zatím našli perfektní parkoviště asi jen 20m od nástupu na převoz přes řeku do Toruně. Výhled na Toruň je přes řeku asi nejhezčí.
Problém byl v tom, že po vyspinkání se Honzík netvářil moc odpočatě. Vlastně byl fakt vyřízenej a nechtělo se mu ani ven z auta. Někdy je to blbým probuzením. Vykopal jsem je z auta šel jim k řece ukázat, co nás čeká. Ptal jsem se Honzíka, jestli se mu to líbí a on, že jo, že by chtěl, ale neví, jestli by to zvládnul. Byl fakt gumovej, přišlo nám, že tentokrát nic nehraje a i těch 20 m k řece ho stálo většinu sil. Rozhodli jsme se teda, že Toruň vynecháme, že nám výhled na město stačil a že pojedeme rovnou dál na Mazurská jezera.
Navigace v tuhle chvíli hlásila 5:22h. To je pořádnej kus cesty a tak je možná dobře, že jsme se v Toruni nezdrželi. Vyrazili jsme cca ve 2 a snažili se ujet co největší kusy cesty bez zastávek. To samozřejmě moc nešlo, ale děti byly statečné a většinou to zvládali jen s vyčuráním. Honzík vzadu pospával, asi mu fakt nebylo dobře.
Odhad navigace nejde brát moc vážně. Nějak nám nedošlo, že jedeme v době žní a tak se velká část cesty, která byla mimo dálnice, přeměnila v nekonečné kolony a předjíždění traktorů, kombajnů, náklaďáků a cisteren. Bylo to trochu utrpení.
V jedné malé prdelce, skrz kterou jsme jeli se najednou Honzík poblil. On vautě normálně neblinká, muselo mu být opravdu špatně. Možná jsme to v té Bydhošti skutečně přetáhli. Když jsme vyjížděli z ČR, tak dáno bylo i 11°C a tady je najednou 35. Každý vystoupení z auta je jako facka.
Tohle teda facka byla. Okamžitě jsem zastavil na prvním výjezdu z domu, který před náma byl a začali jsme Honzíka opečovávat a uklízet blitky z sedačky, podhlavníku i z Honzíka samotného. Pře domem, u kterého jsme zastavili byla naštěstí popelnice atak jsme tam rovnou mohli házet poblitej toaleťák, kterej jsme používali k očistě. Honzíkovi se naštěstí trochu ulevilo, vyčůral se a mohli jsme ho i převléknout.
Tady se ukázalo, že mentalita Poláků je taky dost podobná té naší. Vzhledem k tomu, že jsme stáli na výjezdu z domu na státovku a zablokovali jsme výjezd, tak během 5ti minut paní důchodkyně musela vlítnout do auta a dožadovat se průjezdu. Vysvětlil jsem jí, co se nám stalo, ale poláci nám rozumějí ještě méně, než my jim a angličtina tady moc neexistuje. Mojí blicí gestikulaci aukazování, ale paní už pochopila, zatvářila se, že ok a pro jistotu nám odvezla popelnici, abychom do ní snad už nemohli něco házet. Pak zalezla. Netrvalo to ale ani dvě minuty a byla zpátky v autě a opět se dožadovala průjezdu. Nedalo se dělat nic jinýho, než couvnout i s otevřeným přívěsem a rodinou venku o 3 metry až do příkopu, aby se dalo projet. Ani tak ale nebylo vyhráno. My jsme ještě nebyly ready odjet na nejbližší benzinku a paní se snažila vyjet na frekventovanou silnici před domem přesto, že přes nás neviděla a ještě k tomu přes nás zatáčela doleva přes oba pruhy. Chvilku jsem jí přes auto gestikuloval, že něco jede, ale buď mě neviděla nebo na mě kašlala a hned prvním pokusem o vyjetí málem sestřelila projíždějící auto tak v sedmdesátce. Pán měl neuvěřitelný reflexy a netrefila ho jen o 10 cm a on naštěstí nevjel do protisměru. Zastavil, chvilku na babu něco hulákal, ta to asi svedla na nás a já jí šel už raději ukázat tak, že jsem stál přes cestu a měl dobrý výhled. Teď už se to naštěstí povedlo a všichni přežili včetně Honzíka. Za 5 min jsme zvedli kotvy i my, když jsme se zbavili většiny zvratků z čepice a oblečení. A jeli jsme na první benzinku, kde jsme Honzíkovi koupili vychlazenou kolu na žaludek, aby tu cestu nějak přežil. V tuhle chvíli nám ukazovala navigace dojezd 3 a půl hodiny bez zastávek, což nám přišlo, že snad nemůžeme nikdy dát.
Dáljsme proto zastavovali už jen minimálně na čůrání a kakání. Blinkání se nakonec už nekonalo, ale Honzíka nám bylo teda fakt líto. Pospával tam v sedačce a vypadal, že mu fakt není dobře. Musel to ale vydržet. Snad to byl jenom úpal z horka.
Jel jsem jak drak a ukrajoval kilometry. Ale i na mě už se začala podepisovat únava a asi i prudká změna teplot z posledních dnů. Cítil jsem, že opět přichází moje každonoční zimnice, kvůli které jsem toho moc nenaspal – tentokrát už odpolko. Snad taky ne úpal. Už cítím, že večer taky odpadnu a pořád 2 hodiny čistý jízdy před sevou.
Hodinu před plánovaným dojezdem jsem si lupnul pro jistotu malej ibáč, abych byl schopnej po příjezdu Terce trochu pomoct s dětma. Docela to pomohlo.
Půl hodinu před dojezdem jsme se ještě stavili v Lidlu na nákup na další dny. Neměli jsme už vůbec nic a zítra je v Polsku svátek, tzn, nepracuje se a neprodává. Nevíme, jak to tu chodí, ale v katolickým Polsku jsme raději chtěli být na svém. Lupnul jsem tam další 2 malý ibáče a vlítnul jsem do Lidlu a zabralo to asi půl hodinky a po mém návratu bylo vidět, že i Terka, která si doteď udržovala silnou vůli, mele s posledního. Ještě že díky za růžovej zázrak, takhle aspoň budu schoplnej s nějakým minimem pomoct. Honzík na druhou stranu vypadá líp a už začíná pěkně rošťačit a dokonce si říká o jídlo.
Po půl hodince jsme v našem ubytku Rámotowka. Terce se česky podařilo sehnat klíče a lokalizovat apartmán, kde si budeme moct vydechnout na další 3 noci. Natahali jsme všechno dovnitř, obhospodařili děti a šli rovnou spát. Bylo cca 10. Vyráželi jsme v 9 a dorazili jsme o půl deváté. Byl to náročný den. Děti byly úžasné, jak zvládli poslední nejdelší úseky cesty. Až to bylo neuvěřitelné, protože Barča běžně vyvádí už po půl hodině v autě. Asi bylo jasné, že na doraz jedeme všichni.
Abych se dnes v noci dobře vyspal, Terka spala s Honzíkem, kde jsme se báli, že nebude moct spát a jestli ještě nebude zvracet. Já si šel lehnut s Barčou, kde jsme očekávali klidnou noc. No vzbudila mě asi 3x, ale její chyba to nebyla, protože já stejně nemoh tak do půlnoci opět „v moudrosti mého těla“ usnout a pak jsem se budil každou chvíli a cítil se hrozně. Ibáče mi došli kolem půlnoci a další jsem si nebral. Všechna ta nahromaděná únava mě totálně sundala – překvapivě ale ne spánkem. V pokoji hrozný horko i přes otevřený okno (podkroví). Přišla bolest svalů, zimnice, kašel, dokonce mě bolej i nehty na nohou – to jsem nevěděl, že jde. Snad to ráno bude dobrý jako dycky…