Včera jsme rozhodli jako plán, že pojedeme na sever na vyhlídkovou cestu a do severní části Tenerife za přírodou a výhledama. Ráno ale byla Barča nějaká hotová a tak jsme plán přehodnotili. Bude to trochu ambiciózní, ale bez velkýho ťapání (mapa zde: https://mapy.cz/s/cucebovale). Realita se opět ukázala úplně jiná – jak jinak…
Ráno klasický vstávání, pohádky při snídani, nevrlej fotr, kafe a zvedání kotev až po uvaření obědu v 10:30. Honzík s Barčou nás mile překvapili svýma vědomostma o recyklaci, když nás zasvětili do své myšlenky: „Uděláš bobek, sníš bobek, pak uděláš bobek, sníš bobek a pořád dokola“. Jejich znalosti se naštěstí zatím zakládají na teoretické a rétorické úrovni. Testování hypotézy jim budeme v budoucnu rozmlouvat. Vypakovali jsme se zase hrozně pozdě – na těch startech musíme ještě zapracovat… Cílů dnes bude 5 a všechny hned u parkoviště auta. Na začátek jsme zařadili ty nejambicióznější. První byl maják na nejzápadnějším cípu ostrova Tenerife. Další byla vyhlídka a horská vesnička Masca. Na cestě zpátky pak historická vesnička Garachico a nejstarší strom ostrova. Zvládli jsme jen Jeden, vlastně body vedle sebe z celýho seznamu. Už k majáku jsme nedojeli kvůli neprůjezdný silnici. Bylo to vidět na mapě, ale nebylo to srozumitelný, jestli jde projet a ještě tam bylo nějaký omezení víkendů a času. Víkend nebyl, tak jsme to riskli. Bohužel tam byl opravdu zákaz. Děti byli z jízdy už hotové a močové měchýře se nedaly odbít. Musel jsme rychle vymyslet alternativní plán. Koukli jsme na mapu a zamířili k neznámé plážičce asi 300 metrů daleko.
Nakonec to bylo úplně super místo asi lepší, než samotnej maják. Nejen, že se tam dalo v přírodě a jakž takž v soukromí vyčůrat, ale mohli jsme i zaparkovat na překvapivě velkém parkovišti i pro karavany a udělat si zase na lavičce restauraci s úžasným výhledem na oceán a skaliska. Pláž se jmenovala „Las Mujeres“ a byla úplně maličká – asi jen 20 metrů a obrovský šutry na kterých děti neušli ani dese metrů. Nikdo tam nebyl. Co, ale bylo zajímavější, byl přírodní skalní mořskej bazén. Tam už lidi byli a pochopili jsme, že to byl asi i důvod pro místní parkoviště a okolní schátralej kulturní komplex. Všude kolem dokola tady jsou banánový plantáže takže kdybychom chtěli, tak tohle místo jen tak neobjevíme. Není na mapách cz vůbec značené – jen ta plážička. Pár lidí si sem ale očividně cestu našlo a díky tomu jsme se ani nebáli vlézt do vody.
Nejdřív jsem tam vlez já. Když jsem viděl, že je to bezpečné, vzal jsem sebou nejdřív Barču a pak i Honzíka. Vůbec jsem nečekal, že by se tam se mnou podívali. Jsou to hrdinové. Možná je osmělila dnešní už asi šestnáctá perníková chaloupka, kterou jsme s nelibostí dětí museli přerušit, když jsme dojeli na parkoviště. Chvilku jsme se tam čachtali a už byl čas vyrazit dál. Dnešní ambiciózní plán nesnese odkladu.
Dál jsme vyrazili na vyhlídku v horách a blízkou horskou vesničku Masca. Cesta byla slušně stoupavá a hyperserpentýnová. Se divím, že dětem a Terce z toho není vůbec blbě. Nejezdím úplně jemně, to bychom to jeli hodiny. Prostě jsou asi trénovaný.
První vyhlídka je úplně dechberoucí. Je to nádherný a dá se vyjít ještě výš na první vrcholech přilehlého hřebenu. Je to jen asi 200 metrů a 50 výškových. S Terkou jsme ale usoudili, že ze shora bude podobnej výhled jako z parkoviště a že necháme děti ještě odpočinout. Program byl dlouhej a nebylo žádoucí ztrácet čas. Aspoň jsme tak dětem mohli nechat pár chvil na rejpání se v hlíně a ověření si, že kaktusy oproti předpokladu opravdu píchaj a opravdu to bóólíííí. Myslím, že Honzík na další jen tak nesáhne.
Dál jsme po serpentýnách vyrazili do vesnice Masca. Moc jsem toho o ní nevěděl. Jen, že se tam nedá jít žádnej okružní trek. Dá se tam vlastně jít jen kaňonem k moři, odkud se dá chytit loď do Los Gigantes. Tahle trasa ale byla momentálně zavřená a my s autem bychom to stejně nedali. Takže jsem si myslel, že vystoupíme z auta, rozhlídneme se z parkoviště a pojedeme dál za dalším programem. Tahle vesnička nás ale totálně nadchla. Bylo to tam jak vystřižené z časopisu. Prostě takovej turistickej ostrůvek – něco jako „malej rovníkovej horskej Krumlov uprostřed americkýho Velkýho Kaňonu plnej palem s výhledem na oceán“. Určitě si to teď už dokážete představit :). Parkoviště byly plný, ale měli jsme štěstí na dobré místo omezené jen dvěma hodinama přímo u vstupu do vesničky. Museli jsme přerušit Perníkovou chaloupka. Děti byly vážně naštvané, že zase musí přestat poslouchat svojí oblíbenou pohádku, vyjít ven a zase se svýma starouškama někde trajdat. Mají to těžkej život…
Hned u prvního domku jsme jim to museli vynahradit nanukem. Neměli jsme nervy na to je dokola odmítat a chtěli jsme si užít chvilku ticha s dechberoucím výhledem. Po nanuku si děti našli klacky a tak, na asi jediným rovinatým místě, zavládla na chvíli pohoda. Navíc tam začal na kytaru hrát žebravej kytarista a celé místo dostalo hrozně pozitivní a pohodovej nádech. Bohužel musel jít za chvíli zase svačit, takže jsme zůstali ticho, dětem se ztratila show a začali jsme řešit, že Honzík chce tentokrát koupit limču. Vyšlo z toho najevo, že nepotřebuje limču, ale potřebuje něco koupit. Prostě cokoliv, ale něco z těch lákadel chce koupit. Teď už jsme byli neústupný a zaplatili za to nekonečným kňouráním a bečením všeho druhu až do konce procházky po téhle vesničce (a to jsme byli teprve na začátku).
Došli jsme až dolů, kam se dalo, kde stál překvapivě soukromej dům. Čekal bych spíš hotel, ale očividně tu žije ještě stará garda a hotelnictví tu má ještě rezervy. Cestou zpátky nahoru se kvílení raněného selátka ještě zesílilo a začalo směřovat už jen obecně na jídlo. Tak jsme se smilovali a na místě, kde to všechno začalo, jsme začali s dalším krmením. Vlastně to bylo ideální místo. Byl tam stín a krásnej výhled. O zábavu se staraly holuby, které naše děti, zapomenutivše na hlad, nebojácně lovili klackama. Nebezpečí tohohle klenotu jsme si uvědomili až tesně před odchodem, kdy jeden z holubů jen těsně nevybombardoval Barču. Bylo to tak těsný, že si do toho mále okamžitě šlápla. No, nebyl čas ztrácet čas. Byl čas vyčůrat děti za hranicí vesnice a vyrazit dál.
Zdrželi jsme se v Masce dýl, než jsme plánovali a tak byl další program ohrožen. Stálo to zato a další zastávky máme kousek za barákem, tak si je můžeme nechat na Indy. Ještě jsem ale trochu doufal. Hned u auta po dalších 20 ti metrech chůze si děti vykřičeli další sváču. Nevím, kam to jídlo dávají. I když … Do auta jsme je dostali zase snad jen na Perníkovou chaloupku. Tady jsme byli už unavený všichni a tak nervy začaly trochu skřípat.
Vyrazili jsme dál po serpentýnách nahoru do hor, abychom přejeli nejvyšší hřebeny, odkud byl taky nádherný výhled a kde se nám cesta protáhla o další půlhodinku.
Pak zase serpentýnama dolů a to už jsme se konečně napojili na větší silnici, a tak to s výhledem na Pico del Teide už celkem ubíhalo. Terka děti ukecala na pohádku o nějakým štěňátku a tak se nám dost ulevilo i mentálně. Teď už jsme jen kontrolovali aby děti neusli v autě. Podařilo se a dokonce se podařilo zaparkovat přímo před našima vchodovýma dveřma. Neuvěřitelná klika. Doma si zase řekli o jídlo asi 30 min. od posledního. Naštěstí jim stačily jen rejžový chlebíky a Barče zbytky těstovin. To bude zítra zas bobek … Plánujeme výlet do ZOO, tak snad se to tam ztratí … Teď už rychle zuby, setřít opalovací krém, umejt nohy, překecat děti, aby nedělali drahoty a nechali se uspat podle potřeby prsa, pohajdu a spát.
Uspal jsem první a tak jsem se vrhnul rovnou na Cestopisníka, abychom měli s Terkou aspoň chvilku na jídlo a pro sebe. Jsme ale celkem hotový, tak to bude asi jen nějaká rychlovka. Na střechu se Terce nechce, tak si dáme asi jen zbytky tady na gauči a půjdeme taky spát. Pivko na střeše se tedy asi dnes konat nebude. Možná se ještě hecnu. Zatím dobrou noc..