Ráno jsme se rozhodli užít si trochu luxusu našeho ubytka a strávit dopolko na terase. Já chtěl napsat deník, za poslední 2 dny a Terka malování. Byla to nakonec asi jen hodinka, takže můj restík s psaním se posunul na další den. Měli jsme v ceně i snídani, takže jsme na ni vyrazili. Byla toho teda kupa. Ananas, nějakej druh melounu s limetkou(supr kombinace) banány, opečený tousty, slaný žluklý máslo, jam, spousta kafe s mlíkem a konečně i smažený vejce. Ty teda ještě částečně tekly, ale i tak byly moc dobrý – snídaně jak pro krále. Pak jsme si šli ještě užívat volna a brzo už balit. Dnes jsme před sebou měli jen krátkej(aspoň jsme si to mysleli) přejezd do Mirissy.
Autobusové nádraží Tangalle
Pobrali jsme krosny a pěšky vyrazili na busák. Cestou jsme potkali tiktukáře, co nás vez včera a tvrdil, že dneska je stávka busáků a že nás nevezmou – neskočili jsme mu na to. Autobusy normálně jezdily. Tak jsme před busákem ještě jukli na nějaký suvenýry a dlouho se plácali na poštu. Jeden místní nám řek, že je to 100 metrů, další 700 a byl to nakonec asi kilák v plný polná a v pěkným vedru. Vtipný bylo, že stejným místem jsme včera projížděli skůtrem a nenapadlo nás se tam stavit. Prostě jsme nevěděli, že tam něco takovýho je… Už se nám nechtělo vracet na autobusák, tak jsme se rozhodli jednou si zastavit bus na silnici jako mísťnáci. S jedním jsme se dali na na zastávce do řeči a ukázalo se, že chce stejnej bus, takže to bylo o to jednodušší. Blbý bylo, že když přijel, tak byl úplně narvanej a nechtěli nás tam vzít. Trochu nás to nakrklo. Unavený jsme si vzali teda tuktuka na autobusák. Tam nám řekli, že zrovna na Colombo (to jsme potřebovalo) nic nejede a že si máme vzít bus na Mataru a tam přesednout-že to bude jednodušší a rychlejší.
Přesedání v Mataře
Udělali jsme to teda přesně tak. V mataře jsme vysedli asi po hodině. Mají tam krásnej most na ostrůvek na pláži. Dvě fotky a šli jsme řešit bus. Tuktukáře jsme odmítli. Místní busák je fakt šílenej – asi nějakej větší dopravní uzel. Nakonec jsme se ale dopátrali a v buse s náma jelo i spousta bílejch. Před náma dokonce 2 češi. Jeden starší pán byl majitel cestovky. Češi přijeli se válet 3 tejdny do Mirissy. Revizor se nás snažil pěkně natáhnout. Místo toho, aby si vzala si pade za oba, tak si vzal stovku a odmítal nám vrátit. Prej, že blokujeme 2 sedadla krosnama. Tam na dvojsedačce bylo ale dalších asi 5 krocen a určitě natáhnul všechny. Trochu jsme se poštěkali a kompromisně nám vrátil aspoň tu dvacku (na český asi 3Kč) – šlo o princip, ne o peníze.
Hledání ubytování v Mirisse
V Mirisse jsme vystoupili a po pláži sli hledat dobrý ubytko. Byly tam ale samý předražený a fulibuci. Hlavně nás zaskočilo, že na plážích jsou stovky bělochů … to jsme tu ještě neviděli. Trochu nás to i znechutilo a odradilo. Tohle měla být zapadlá klidná vesnička (průvodce z roku 2006). U jednoho hotelu jsme viděli dokonce nápis, že je jen pro zahraňáky. Jeden skoro fulibuk nám ukazoval pokoj v baráku skoro na pláži. Byl to docela humáč a nestyděl si za něj říct fakt pěknou pálku. No hrůza. Už jsme byli docela unavený, pak na nás ale přes silnici od pláže zamával starší pán. Šli jsme se podívat, co nám nabídne a docela se nám to líbilo, tak jsme zůstali. Bydlíme teda za silnicí a stokou s odpadlama od pláže, ale je tu čisto a docela levno.
Už jsme byli hladový, tak jsme vyrazili jít hledat jídlo. Šli jsme směrem, co nám majitel cestovky poradil, že je pláš, kde se daj vidět želvy. Bohužel se tam ale nedaly vidět rozumný restaurace. Tak jsme nakonec chytli tuktuka a řekli ať nás doveze na jídlo. Bohužel to bylo úplně na druhou stranu. Restoška ale vypadala skvěle. Paní majitelka a zároveň kuchařka byla ze Singapuru a bylo moc příjemná. Ukázala nám i rybu, kterou nám následně i uvařila. V její knize hostů jsme našli i vzkaz čechů, že dělá super humra.
Humr
Nikdy jsme to neměli, tak jsme se zeptali a ona, že nám ho za 5000(asi 750Kč) zítra udělá. Dost jsme o tom přemýšleli. Jídlo bylo super a bylo ho hodně. Rozhodnutí přišlo ale pak při placení, kdy jsme byly dost zaskočený cenou. Původně jsme se domlouvali na ceně, ještě jsme si ji opakovali, aso 200 za rybu. Na lístku bylo najednou 950 a se vším ostatním asi 1850. Zaplatili jsme to, ale humra jsme si už radši neobjednali. Asi by jsme ani nevyšli s financema a museli kvůli tomu vybírat.
Po jídle jsme chtěli jít na želví pláž, kam jsme měli původně namířeno. Paní původních 15 min trvalo asi 30, takže už bylo tak hodinku před stmíváním a my chtěli něco vidět. Vzali jsme si teda zase tuktuka zpátky. Domluva byla hrozná, cestou se musel 2krát otáčet, protožr nechápal to, že má jet rovně, dokud mu neřeknem.
Procházka po pláži
Nakonec jsme teda vysedli a došli na pláž. Byla teda taková skalnatá, tak jsme šli dál a pokusili se najít místo, kde želvy kladou vejce. Cestu nám trochu znepříjemňovali místní puberťáci, který měli blbý kecy (asi – hádám – znělo to tak). Cestou jsme viděli velký kraby – už by se dali snad i jíst :-p. Museli jsme obejít jedno skalisko, takže zpátky na silnici, popojít a zase na pláž. Malej kousek přes soukromej pozemek, ale nikdo nás naštěstí nevidě. Už byl nádhernej západ slunce. Červánky byly přes celou oblohu. Chatička na samotě, který jsme přešli přes zahradu bylo úplně idilický bydlení u moře. Chvilku jsme se kochali pohledem na červánky(+ focení) a zase vyrazili na cestu.
Ztráta telefonu
Nešlo se tu úplně nejlíp a cesta vedla přes kamennou hráz. V žabkách to bylo trochu o hubu ale v pohodě. Teda až do chvíle, než mi uklouzla noha a z pouzdra vypad telefon mezi žulový bloky. Samozřejmě zapad hluboko mezi šutry, který byly nehorázně těžký a nedali se zvedat. Navíc už se stmívalo a nebylo moc vidět. Už jsem se s telefonem rozloučil. Přeci jen je to 5 let starej foun a česká simka v něm naštěstí nebyla. Terka ale ještě chtěla zkusit zavolat na telefon, aby jsme ho podle toho lokalizovali. Neměli jsme ale číslo, tekže o něj musela napsat Sanžímu. Moc nechápal, co se děje, trocha nedorozumění, ale nakonec číslo poslal. Terka zavolala a hluboko mezi šutrama se ozval telefon. Předtím jsme si tam svítili, ale nic neviděli. Teď jsem ale zahlíd trochu modrýhi světla asi metr pod šutrama. Bylo to pod lístím. Dost jsem se bál, že na mě vyskočí nějaká breberka a kousne mě do ruky. Konečkama prstů jsem na něj tak nějak došáh a nakonec se mi ho podařilo chytnout mezi dva prsty a vytáhnout. Úplně po tmě jsme pak došli zvytek kamený hráze a mezi vlnama pobíhali po pláži aby jsme se vyhnuli přílivový vodě a nebyly úplně mokrý. Konečně jsme došli na silnici a kráčeli směrem centrum.
Hromy, blesky, billboardy
Hodně foukal vítra a ve větru bylo slyšet rámuseni. Bilboard vedle silnice byl roztrhanej na cucky a cáry papíru lítali vzduchem a bušili do pletiva. Zrovna když jsme šli kolem, tak se ozvala ráná, zablesklo se a všude kolem jiskry. Strašně jsme se lekli. S kusem papíru totiž plápolal i kovovej kus bilboardu a vítr tu kovovou část hodil na elektrický vedení. Byla to pořádná pecka a mohlo to bejt dost nebezpečný. Tak tohle chtělo pivko. Nevěděli jsme ale kde je tady obchod s alkoholem a přepálený ceny v restauracích se nám platit nechtěly. Zeptali jsme se teda tuktukáře a ten nám řek, že nejbližší obchod s alkoholem je 3 km. Nasedli jsme a jeli jsme zase zpátky odkud jsme přišli. Byla to docela dálka, takže po tom, co jsme doplnili zásoby, tak jsme řidiči dalí dýško v podobě částky, kterou jsme usmlouvali (necelý). V centru jsme se šli ještě podívat po obchůdcích. Je jich tu minimum a je tu samej zahraňák, takže ceny byly několikanásobně předražený. Terka si chtěla koupit na památku jeden čaj, ale neměli drobný, tak jsme se domluvili, že se stavíme zítra. Doma jsme zjistili, že čaj máme ale v batohu. Tak že by se jednou stalo, že jsme projednou natáhli my někoho? …
Ještě jsme koupili nějakou vodu a banány. Večer už se pak nes ve znamení poklídnýho pivka v pohodlných plastových křeslech na našem pokoji. Zítra si chceme půjčit skůtr a vyrazit na želví farmu. Už se zase těšíme.
