Ačkoliv jsme se dohodli, že se pokusíme vstávat už sedm, asi uhodnete, jak to dopadlo. Časovej posun a nedostatek spánku s náma ještě mával. Nejdřív nám nedopřál kvalitního spánku a pak pohodovýho probuzení. Vyhrabali jsme se až po devátý. Vzali jsme si tuktuka na autobusový nádraží, řidič nám ještě poradil číslo autobusu a kupodivu jsme ho hned našli a během 3 minut odjeli. Ani jsme si nestihli koupit snídani, jak jsme původně chtěli.
Autobus do Kurunegaly
Aby jsme se z Negomba dostali do Polonnawury, museli jsme přesedat v Kurunegale. To je cena za to, že jsme nejeli z letiště rovnou do Colomba. Všichni se o nás staraj a raděj kde můžou. Přijde mi, že lidi jsou tu úplně světový. Četli jsme, že se tady každýho bílího snažej jen přečurat,ale zatím jsme na nikoho takovýho nenarazili. Naopak – všichni poctivý. Autobus byl teda jak pro Bárbíny. Musel jsem si dát nohy do uličky, protože sedačka předemnou mi neumožňovala si je dát normálně před sebe. Bus stavěl kde se dalo – nebo spíš jen přibržďoval a lidi naskakovali a vyskakovali téměř za jízdy. Chvílema se fakt nedalo hnout a lidi mi seděli málem na klíně. V Kurunagavě nás vyhodili z busu hned vedle autobusovýho nádraží a vatáhli nám krosny z minikufru v zadku autobusu – furt tam byly :-).
Kurunegala
Úkol zněl jsaně – rychle sehnat něco k jídlu a místo na vyčůrání. Tohle není zrovna turistický místo a naše snaha najít nějakou lepší s čistší restauraci(aspoň ze začátku, než se břicha aklimatizujou) nepotkala řešení. Nakonec jsme skončili v místní putice s místňákama. Čučeli, jak když bílí čahouny viděli prvně. Jediný, co pani napadlo v angličtině bylo čikenrajs – tak jsme si to dali. Chvilku to trvalo a přinesli nám obrovskej oválnej talíř, úplně narvanej rejží s čímsi, misku se zeleninou, další s omáčkou. Jídla bylo jak pro 4. Bylo to docela dobrý, ale sníst se to všechno nepodařilo … i když už jsme byli blízko. Terka čekla záchody – šlo se tam takovejma chlívkovejma dveřma skrze kuchyni. Docela rychle se vrátila s tím, ať tam ani nechodim, že se to nedá. Zkusili jsme teda luxusní pekařství vedle. Byl to hroznej kontrast v čistotě a ve všem – objednal jsem si nějakou smotanou palačinku s banánem a čokoládou ve vnitř. Stálo to asi 7 kaček na naše – nicméně na hajzlíky mě poslali před barák a tam jsem nic nenašel. Po dlouhým pátrání a ptáníse asi 10ti lidí jsme našli jedny na autobusáku. Našli jsme i místo odkud jezdí autobus do Polonnawury.
Autobus do Polonnawury z kurunegaly
Autobus už tam stál a zdál se bít plnej. Respektive nebylo kam si sednout. V Negombu nám řikali, že jezdí tušim každých 40min, tak jsme se rozhodli počkat na další – už jsme viděli, jaký je to v místních autobusech stát a to ce nám moc nechtělo. Nechali jsme ho teda ujet – to byla asi zásadní chyba. Chvíli jsme tam čekali na další, pak se začali vyptávat. Každej nám řek něco jinýho. Hlavní teorie ale byly, že tenhle bus jezdí jednou za 3 hodiny, nebo, že dneska už nepojede, nebo že ho máme chytnout někde na ulici mimo autobusák. To byl trochu horší moment. Nakonec se nás ujal jeden chlápek a doved nás na to místo, kde jezděj busy z Colomba a jen přibržďujou, aby nemeškali. Upozornil jednoho tuktukáře, aby nás posadil na správnej bus a odešel – zlatej člověk – ani nechtěl propisku jako dárek. Ty tady používáme na otrapy, který něco chtěj, na podvodníky a nebo jako minidárek za prokázanou službu. Projel první bus – do toho jsme se faktu už nevešli – lidi viseli ze dveří a fakt už nebylo kam. Další měl jet tak za půl hodiny. Poradili nám ale, že můžem jet i do Dambuly a tam snáz chytit bus – že jich tam jezdí víc.
Autobus do Dambuly
Za chvilku jeden přijel… Vlezli jsme dovnitř a dokonce si sedli. Vedle sebe jsem hodil krosny a Terka seděla za mnou. Tentokrát pustili v televizi nějaký videoklipy, tak jsem se bavil místní tvorbou. Očividně máj rádi dlouhá zamilovaný pohledy bez keců. Když na to ale člověk kouká na 5ti minitovej klip, kde není nic jinýho – je to už trochu divný. V Dambule jsme vyskočili a dali se do řeči s nějakejma bělochama. Jen nám řekli, že je to tam strašně drahý a už nás místní tlačili do dalšího busu. Z posledního busu věděli, že míříme do Polonnawury a bus zrovna přijel.
Autobus do Polonawura
Zase píchli a domluvili s revizorem (borec s mašinkou jak v ČD a špinavým trikem) aby nám hodil krosny do kufru busu. Byl už plnej krabic, který smrděly po rybách – 2 krosny se tam ale ještě vešly. Mezi tím se autobus úplně naplnil. No jo, ale my už měli krosny ve vnitř, tak jsme ho nemohli nechat ujet. Trochu jsme zatlačili na lidive vnitř a dostali se aspoň do dveří autobusu. Tentokrát jsme z něj vláli my.
Cestování autobusem na Srí Lanský způsob
Ještě, že se tu jezdí s otevřenýma dveřma. Ještě v minulým autobuse jsme se podivovali nad revizorem, jak stojí v autobusu v otevřených dveřích za jízdy a teď jsme to byli my. Musim ale říct, že to bylo docela fajn. Krásnej výhled – i do předu. Bylo to něco jako autobus gabriolet. Jen se člověk musel pořádně držet. Za chvíli jsme dorazili na nějaký parkoviště s občerstvením. Tam nás na chvilku vysadili, všichni si odskočili, něco zdlábli a zase s vyráželo. Do zadních dveří, kde jsme vláli přetím jsme se už nevešli a museli dopředu. Bohužel a dalších pár lidí. Takže jsme se museli namáčknout úplně dovnítř. Už vim jaký je to stát v buse na jedný noze a ještě ne na svoji. Mezi tím furt Revizor prolejzal i tím přeplněným busem a vybíral prachy. Nešlo se moc vyhejbat. Ulička byla dost úzká a i tak v ní stali dycky 2 lidi vedle sebe. Jen pro představu o šířce uličky — místní autobusy do jedný řady rvou hned 5 sedaček – 3 na jedný straně a 2 na druhý. Ty co seděli, to taky neměli zlatý, protože stojící se při jízdě a brždění autobusu klátili. Často se tak stávalo, že měli cizí zadek skoro v obličeji. Se zavazadlama se to tam moc nedalo, takže bylo často vidět, že ten, kdo nastopupil si odložil tašku na klín někomu, kdo zrovna seděl – fakt sranda to pozorovat. No Nějak jsme se dokodrcali a nakonec si i na 5 min sedli. Trochu stresu ještě s tím, že už jsme jeli dlouho a měli jsme strach, jestli jsme nepřejeli. Revizor na nás jen kroutil hlavou– První pěkná slečna, co jsme potkali na Sri Lance taky jen že ne – žádná angličtina. Naštěstí se na třetí pokus podařilo a pán za náma nám řek, že ještě asi 3 kiláky. Revizor mi pak i poťukal na rameno, žemáme vystoupit. Dal nám krosny a bylo.
Polonawura
Hned nás zastavil Tuktukář jestli chceme hodit – řek si 20 rupií, což nám přišlo neuvěřitelný…. Pak s náma popojel 20 metrů, tak to zas tak nepochopitelný nebylo. Ubytovali jsme se hned v prvním hostelu. Paní zvedla cenu během rozhovoru, ale byli jsme unavený to řešit.
Ubytování v Polonawuře pro otrlé
Ubytovali jsme se. Na první pohled to vypadalo ok. Druhej byl ale horší – trochu zaneřáděnej záchod – nic hroznýho a celkově nic moc čistota. To se ale dalo čekat. Horší bylo, že když na nás zaťukala paní domácí, tak mi nešlo ani odemknout. Nakonec to dopadlo tak, že jsem vylomil dveře. Zámek v čudu. Naštěstí jsme měli svůj vysací a na dveřích byla plýček na vysací zámek, kterej se dal s trochou síli přizpůsobit k funkčnosti. Paní nám řekla, že jestli chcem jít ven, tak jen do deseti, že pak zavírá. Byla to tak hodinka, tak jsme si mysleli, že ulovit véču v klidu zvládnem. Restošku jsme našli brzo, ale docela dlouho jim to trvalo. Přinesli fakt moc dobrý jídlo, akorát jsme ho museli zbaštit za 15 min. Povedlo se i s placení. Následovala krátká spěšná cesta domů na záchod. Stihli jsme – jen se Terka pěkně bouchla do hlavy o futra. V autobuse byla ještě v poho – Tam jsem musel sklánět hlavu jen já, ale Futra který maj 170 čísel už nedala.
Rychlá koupel, dopsat deník, ulovit švába pod stolem a dohajan. Už se těšíme na zítřek.
PS: Švába se zatím ulovit nepodařilo, tak snad nás tady do zítřka nezbaští. Tak zase možná zítra ahoj.