Ráno jsme samozřejmě na nohou už od šesti. Proč bychom si taky měli přispávat, když mrňouskovi se spát už nechce. I tak, než jsme se vyprděli apartmentu, bylo jedenáct. Jídlo jsme si vzali sebou, abychom se už nezdržovali. Vyrazili jsme nahoru nad Bad Mitterndorf do hor. Tauplitzalm je náhorní plošina ve výšce 1600 až 2000m nad mořem. Vzhledem k nadmořské výšce jsme si tenhle výlet nechali na nejlepší počasí podle předpovědi. Dobře jsme udělali. Hory tu jsou jak malované. Je to až kýč.
Za průjezd silnicí Tauplitzalm Alpenstraße se platí mítné 12 eur. Nahoře máte ale v ceně parkovné, tak mi to vůbec nepřijde tak hrozné. Možná v porovnání se včerejší lanovnou nebo s tím, že kdybychom chtěli nahoru a dolu sem vyjet lanovkou, tak nás to vyjde na 19 eur na hlavu a kočár bychom na sedačce museli držet asi v zubech. Od cesty jsem čekal krásné výhledy, ale většina serpentýn je zarostlá stromama. Výhledy jsou skoro až nahoře a to vlastně už můžete zastavit na parkovišti a rozkoukat se pořádně.
Překvapivě jsem nebyl moc navigačně připraven. Měl jsem jen vyfocenou turistickou mapku z Mapy.cz a na místě jsem si vyfotil tabuli s přibližnou mapou oblasti. Bohužel je jen v němčině. Představu, kudy se dá jet kočárkem jsme tedy moc neměli. Nebo teda spíš jen minimální až podle turistické tabule – ta byla zase ale v němčině a dost nesrozumitelný. Za povšimnutí stojí, že všechny turistické trasy jsou zde červené. To asi pro snížení nákladů na nákup barev turistického značení. Nevadí, vzali jsme si kočár a riskli to. Jedna trasa vypadá, že bude sjízdná kočárem.
Díky značení šipkami na křižovatkách ztrácíme naši cestu už asi po padesáti metrech a jdeme úplně jinudy, kudy si myslím, že by to mělo podle mapy jít. Chceme samozřejmě k jezeru, takže vyrážíme tím směrem po největší štěrkové silnici. Dolů to je pěknej krpál. Radši jsme ani nechtěli myslet na to, co by se stalo, kdyby nám kočár vyklouz z křečovitě zatažených prstů. Asi bysme Kjůťáka vytahovali ze zadečku jedné z volně pasoucích se kraviček dole u jezera. Naštěstí se to nestalo. Dolů jsme došli v pořádku, abychom zjistili, že tady cesta pro auta končí. A dál jde jen nijak neznačená neoficiální pěšina. Teď a tady nebyl žádný prostor přemýšlet co dál. Nedalo se dělat nic jiného než fotit super fotogenické krávy u jezera …
Po půl hoďce focení jsme si řekli, že když se pasou krávy, moh by se pást i Kjůťák. Rozložili jsme teda do jediného malého mikrostínu deku a vyložili náš oběd. To bohužel nalákalo i krávy a jedna černá kravička byla zvědavá víc než by bylo zdrávo. Když ležíte na dece se salámem v ruce, měříte na výšku maximálně půl metru v závislosti na kvalitě opření. Víc než půltunová zvědavá kráva ve vzdálenosti dvou metrů pak budí respekt. S dítětem je člověk přeci jen bojácnější, takže jsme všechno hned zase sbalili a když se dostala kráva až na jeden metru, mohli jsme odvážně zdrhnout.
Terka Kjůťáka nakojila nakonec u konkurenčního stínu dál od stáda a já se věnoval odstrašování přítomných krav focením. Nakonec jsem zjistil, že tu černou kravku vůbec nelákal salám, ani šťavnaté miminko, ale z nějakého důvodu pálila za mnou. Dokonce si olízla objektiv kamery, načež jsem se tak leknul, že jsem jí vystrašil a tím jsme se pro dnešek rozešli. Byl to krátký ale intenzivní vztah. I tak tak jsme toho spolu stihli hodně zažít. Černá krávo, budu na tebe vzpomínat.
Když jsem zjistil, že krávy nejsou krvelačné, jen přátelské, už nic nebránilo k tomu, aby se s nějakou seznámil náš Kjůťáček. Dali jsme je k sobě tváří v tvář a sledovali kdo slintá víc. Myslím, že náš Honzík. Kráva ale měla delší jazyk a dost si dovolovala. Usoudil jsem, že Kjůťák ještě nemá na francouzské polibky věk a raději jsme říčnou krávu nechali za námi.
Po téhle aférce konečně přišlo na řadu řešení naší situace. Byli jsme pod pořádným krpálem. Cesta pro kočár skončila a zpátky nahoru se nám nechtělo vracet ani náhodu. Řekli jsme si, že zkusíme snadnější variantu – neznačenou stezku přes mokřady. Dáme Honzíka do nosítka a prázný kočárek nějak tou stezkou procpeme. To se ukázalo jako super řešení. Krásně mi to ukázalo, jak mám skvělou ženu, která na mě, tlačíc kočár, ani po kilometru rozčvachtané úzké skoro až zvířecí stezky vůbec nekřičela. Navíc mým úžasným navigátorským schopnostem dál věřila i na dalším rozcestí, kde jsem si jako obvykle vybral složitější cestu turistickou pěšinou, přestože asfaltka byla už nadosah. Pánové, takhle se utužuje vztah…
Všimněte si jezera dole. Odtud jdeme. Až tady se dal položit kočár tak, aby se dal vyfotit.
Musím přiznat, že jsme uprostřed rozčvachtanýho krpálu, museli s kočárem vypadat komicky. Naštěstí kolem moc lidí nebylo a ti, kteří tam byli, měli dost práce se sebou a aby nahoru vytáhli svoje turistické hole. Celá scéna vypadala asi takhle: Nádherná panoramata, všude kolem hory, dole jezero a uprostřed svažité louky mezi stromy se prodírá úzkou místy rozmáčenou cestičkou dvoumetrový skoroplešoun s dítětem zavěšeným na hrudníku v nosítku, držíc v jedné ruce foťák a v druhé přední část kočáru, který je zezadu nesen zjevně vysoce tolerantní manželkou. Nerozhodilo jí ani to, že jsem jí v týhle situaci ještě prudil s tím, jak se má postavit, abych tu parodii na Českého turistu zachytil na Foťák, kameru a pak ještě na telefon. Jak říkám, mám svatou ženu. Podle jejích slov byla dokonce naštvaná mnohem méně, než byla včera na vyhlídce v Halsttattu, když jsme museli podruhé vystát frontu na lanovku. To je ale asi klika pro mě.
Další část naší kočárové výpravy už nebyla tak dramatická. Podruhé jsem nezklamal a doved jsem nás na kočárem sjízdnou cestu. Kjůťákovi se ale předchozí cesta líbila natolik, že u toho usnul, a tak vůbec neocenil, že si konečně může lehnout do kočárku.
Od jezera Großsee jsme chtěli dojít ještě k dalšímu jezeru Steirersee, už nás ale trochu zmohla předchozí cesta a tak jsme až úplně k němu nedošli. Zastavili jsme se u posledního rozcestí před Steirersee, vybalili deku do stínu na jediný metr vedle cesty, který neměl 45° náklon dolů a vypustili Kjůťáka na pastvu hříbat. Odsud je opravdu nádherný výhled na okolní skály a restaurace přibližně sto výškových metrů pod námi. Vůbec se nám dolů nechtělo. Řekli jsme si, že než abychom se hnali za tím, abychom toho viděli co nejvíc, radši si užijeme místní výhled a trochu si tu zazevlujeme. Vytáhli se foťáky a zevling mohl začít …
Cesta zpátky už byla celkem poklidná (teda kromě, jen chvílemi přerušovaného, křiku našeho roztomiloše) po velké cestě a následně i po asfaltce, po které jsme původně chtěli jít. Ještě, že jsme sešli hned na začátku, protože jinak bychom se připravili o parádní zážitky. Ty, jak je známo, nemusí být krásné, hlavně když jsou silné. Ty naše byly naštěstí obojí.
K autu jsme přišli kolem šestý a tak jsme dnes byli na ubytování rekordně brzo. Dokonce i Kjůťáka se podařilo uspat rekordně už před osmou a tak jsem se mohl vrhnout na vyprázdnění mého literárního střeva.