Den 0 – Příprava a cesta
Znáte to, když se v pondělí rozhodnete, že jste se silama na dně a potřebujete dovolenou a stanovíte si termín odjezdu na dovolenou na pátek?
Přesně takhle jsme to měli tentokrát. Práce, děti, péče o dům a zahradu … všechno nám to nějak přerostlo poslední týden na hlavu. Je to ten pocit, když máte dost, nevíte co dřív, cítíte se náležitě oceněni svými vždy chápavými a vděčnými ratolestmi, a pak vám do toho přijde pohroma jako plesnivá skříň nebo invaze molů s potřebou vyprat celou domácnost a přestavět půl nábytku.
Jo, je čas na dovolenou. S tím jsme počítali teda už tak týden, jen nebyl čas řešit podrobnosti. V pondělí si někdy mezi dětskou večerkou a těsně před dospělým deliriem napůl v kómatu sdělujeme, že v pátek opravdu vyrážíme a do té doby bychom měli vědět kam a co tam budeme dělat.. V úterý ráno si pro jistotu ověřujeme, že to byl jen sen a když zjišťujeme, že ne, začínáme spřádat plány. Večer už mám sestaveno půl itineráře cesty do Chorvatska a v naší společné chvilce mezi nervovým zhroucením a upadnutím do sladkého nevědomí si sdělujeme změnu plánu. Pojedeme do Bavorska. Máme tam možnost výhodného ubytka a Chorvatsko by na naše děti (čti na nás) bylo asi ještě pořád dlouhá cesta v autě. Ve středu opět ověřujeme, jestli to nebyl sen, ale k plánování se nedostáváme. Večer máme potvrzené ubytko a ve čtvrtek konečně aspoň připravuju pár zajímavostí v okolí našeho ubytování – na víc se nezmůžu. Musí to stačit. V pátek si vzpomínáme, že se nám rozpadl držák na navigaci a tak ještě trocha dobrodružství… Vše jsme zvládli…. Můžeme vyrazit.
Disclaimer
Tady přichází čas na menší uvedení na pravou míru… Kdo mě neznáte, berte prosím celé tohle vyprávění dost s rezervou. Terka mi vždycky říká, že by to napsala úplně jinak a že to takhle vyzní příšerně. Poslední zápis z cesty nebyla schopná ani dočíst. … Takže všechno, co tu budete číst, si prosím přeložte do superlativ. Naše dovolená určitě bude skvělá, báječná a úžasná. O tom žádná. Kdo by to ale četl, že? Musím trochu vyšponovat kontrast a ukázat, že nejsme vždycky jen úžasňákovi. To samo ve skutečnosti jsme, ale nechci tím nikoho zatěžovat 😉. Na dalších řádcích si přečtete trochu přitažený pohled vztahovačného nemoderního psycho fotra 😊.
Při práci na tomto literárním skvostu nebylo zabito jediné dítě ani zneuctěna jediná manželka a zneuznán jediný fotr…
Cesta Do Bavorska
Po práci narvat věci a děti do auta šlo překvapivě rychle. Terka měla vše nachystáno, tak jsme to zvládli do hodiny a půl. Po nalodění jsme vyrazili rovnou do školky pro zapomenuté bačkůrky a na benzinku. V HK máme přeci levnější naftu než v Německu. Pak už jsme jeli pro změnu zase domů pro zapomenutý pas naší nejmenší Barči a domů na wifi stáhnout německé offline mapy do navigace. Překvapivě 1GB dat jen za Bavorsko se trochu protáhl. Nechtěli jsme riskovat, že vyčerpáme všechna data ještě před odjezdem. Přeci jen budeme muset plánovat za pochodu. Děti se mezi tím v autě skoro vyřadili z genetického fondu lidstva.
Konečně vyrážíme… opět …
Asi jsme to trochu podcenili, protože na první zatáčce za domem asi po 50m už Barča tvrdí, že už to nemůže vydržet a jestli už tam budeme. Opakuje to poměrně často, naštěstí ale po půl hodině oba s Honzíkem usínají. Cesta do Prahy probíhá nadstandardně. Je ticho s Terkou se slyšíme. Úplně si libujeme a říkáme si, jaká je to pohoda a že je vidět, jak se naše děti posunuli a že bychom takhle mohli cestovat častěji. (Jako většina rodičů máme velmi krátkou paměť, alespoň, co se týče naších dětí). Příjezd a do Prahy nám to ale vynahradí. Jižní spojka v pátek odpoledne nezklamala změna tempa jízdy probudila naše sviště. K Barčině „Už to nemůžu vydržet“ se přidalo Honzíkovo „Je mi hrozný vedro – bolí mě z toho bříško“. Po hodině recitace tohoto absurdního dramatu na Jižní spojce, jsem jako správný kontaktní rodič Barušce vysvětlil, že jsem si vědom, že to nemůže vydržet, přijal jsem tuto informaci a respektuji to, ale že to už po tisící nechci slyšet. Že se na dovolenou do Německa zkrátka nedá autem dojet za 2 minuty a že to bude muset vydržet. A jestli to nevydrží neopakovat, tak to já už asi nevydržím pohromadě a exploduju na milión malých kousíčků.
Jako reakce se mi dostalo: „Kdy už tam budeme, já to nemůžu vydržet…. Je mi horko …“. Z toho si asi dokážete udělat obrázek, jakou mám u svých dětí autoritu. Ještě aby ne. Svoje slovo jsem nedodržel a nezhroutil se. Dál jsem rozmačkával volant …. Teda až do výbuchu – zatím jen taktického.
Od té doby Barča pochopila a změnila svou frázi na vzdychání a „ach jo“. Honzík je poněkud konzervativnější, takže vydržel u „Bolí mě bříško z Horka“ (venku bylo 20°C).
Aby toho nebylo málo, tak do toho začal přispívat držák navigace. Máme sice super bezporuchový magnetický držák a pouzdra telefonu s magnetem. Ten ale už tak bezporuchově k pouzdru přilepen nebyl a začal si vybírat nejlepší chvilky k tomu, aby se oddělil od pouzdra a shodil ,tak telefon na zem. Tohle se typicky začalo stávat na nepřehledných křižovatkách a překvapivě při větě „ach jo, já už to nemůžu vydržet“. Tímhle tempem jsme to vydrželi až k Plzni. Pak se něco změnilo a Baruška nám začala zpívat.
Zase to začala být paráda skoro až k německým hranicím. To už se trochu připozdívalo. Možná díky našim asi 6ti zastávkám během 4 hodinové jízdy. Cestou jsme zvládli několikrát čůrat, kakat a teď Barča začala vyhrožovat i blinkáním. Naštěstí to byly plané výhružky, kterým jsme přes škodolibý smích naší „kolotočové královně“ neuvěřili.
Nezabral ani Terčin pokus o úplatek, kdy chtěla Barču utěšit „překvapením“. Když dětem oznámila, že pro ně má muffiny (abychom je ucpali 😊), tak se Barča už tradičně rozeřvala, že to není žádný překvapení. Že prý chce plyšáka. Tak jsem jí místo toho slíbil, že už žádná překvapení nebudou, že už nechci, aby kvůli nim musela plakat, na což se překvapivě rozeřvala ještě víc.
Na hranicích jsme potkali policejní kontrolu. Na vyzvání jsme zastavili, stáhli okýnka a milému panu policistovi stačil jediný letmý pohled do naší kabiny, aby nás rovnou nechal jet dál. Můžeme se jen domnívat, zda ho přesvědčily naše vyrovnané úsměvy nebo zlomyslné pohledy ze zadních sedaček.
S vypětím všech sil jsme to tu poslední půlhodinku dali i přes jednu uzavírku a nepřehlednou objížďku. To už jsme odpočítávali dojezd jako start rakety. Dobrá věc se podařila – nejeli jsme 10h do Chorvatska 😊.
Vyzvedli jsme si klíče od apartmánu a v devět vynosili věci do pokoje. Děti usnuly cca v 10 a my neměli už ani sílu na vítězný drink. Ale dokázali jsme to. Konečně můžeme začít užívat dovolenou…..
