Moc dobře se mi tu nespí, protože se v noci Honzík nějak chruje a tak mě průběžne celou noc okopává. Takže když mě ráno vytrh ze sna s tím, že už chce stávat, moc pozornosti jsem mu nedal a poslal ho spát. Za chvíli přišel s tím, že má na polštáři mravence – trvalo to asi 5 minut, než mi ta myšlenka probublala do mozku a až po těch pěti minutách nátlaku jsem byl schopnej ho někam odcvrnkout. Na chvilku jsem to vyřešil pohádkou a zase upad do komatu. To je pro mě v 5 ráno celkem běžnej stav. Nevím, proč to mají děti jinak. Za chvilku (nebo hodinu – nevím) už Honzíka přestaly pohádky bavit a tak řek ať je vypnu. Učinil jsem tak a zase odpadnul. Teď už mě ale nenechal. Hlásil mi, že jsou všude mravenci. Mě to bylo ale úplně jedno a byl jsem dál vypnutej. Honzík logicky stupňoval nátlak, aby apatického taťku varoval před existenciálním nebezpečím – zatím bezúspěšně. Poslal jsem ho spát s tím, že ty mravenci tam určitě běhaj celou noc, tak ještě chvilku vydržej, než vstanu. Mravenci vydrželi, ale Honzík nějak vydržet nechtěl. Po další půlhodince jeho stále se stupňujících se varování, strachyplného kvílení a nakonec tím úplně nejhorším: „Kdy už bude snídaně?“ jsem rezignoval a začal pomalu startovat mozek. Chvilku mu to trvalo – asi jako když najíždí 35 let nepřeinstalovaný operační systém nejmenovaného výrobce. Nakonec se ale povedlo a já prozřel.
Od vstupních dveří se rýsovala osmiproudá dálnice malých černých mravenců s menší ale efektivní křižovatkou u kuchyňský linky, pokračující až k odpadkovému koši. D1 by mohla jen závidět rychlost stavby (přes noc) a její naprosto přehledné řízení bez nehod. Neopravoval se jedinej úsek, řidiči byli spořádání a brzdili jen u „obchoďáku na konci cesty“. Pár turistů a průzkumníků už objevovalo další turistické destinace u Dřezového moře, v sladkých dolech v lahvi od limonády a lázních v kapkách na umytém nádobí.
Začala genocida. Nedalo se dělat jic jiného. Mravenci na vysvětlování ani mírný nátlak vůbec nedbali a padlé vojáky v invazi do našeho apartmánu neustále doplňovali česrtvými silami. Zbraně hromadného ničení jsme nepoužili, ale otestovali jsme moderní přesnou munici ve formě přesně mířených ran zmačkaným toaletním papírem. Po chvíli začala být převaha přesných zbraní nad špatně informovanými nepřáteli jasně patrná. Bohužel to ale stálo mnoho nevinných životů, moji zničenou karmu do asi 3 tisíc dalších generací a dvě negativně ovlovněné dětské mysli.
Na chodbě jsem objevil, že dálnice vede po chodbě z protějšího apartmánu. Rozhodl jsem se pro odstrašující manévr. Nachodbě spáchal další hromadnou mravencovraždu a pro odstrašení nepřítele opatlal podlahu kolem našich dveří rozmačkanými těli nepřátelskými vojáky. Je to sisce zrůdné gesto, nicméně relativně funkční. Nepřátelská zásobovací kolona se rozbila a na naše území se od té doby dostávali jen malé partizánské oddíly a jednotliví průzkumníci. Potíral jsem je ještě celé ráno, abyc nepřítele odradil od dalšího útoku a doufám, že úspěšně. Tohle byl už jejich druhý pokus o invazi za dobu našeho pobytu. Od prvního pokusu se přeskupili a tentokrát použili mnohem více sil a koncentrovanější útok. Snad si do našeho odjezdu už dají pokoj. O další ničení své karmy úplně nestojím.
No trochu jsem se rozpovídal, tohle by asi patřilo někam jinam, než do cestopisu, co? Nicméně i takovéhle věci se vám můžou na dovolené stát, když máte „dobré“ sousedy. Myslíme si teda, že sousední apartmán je v tom nevinně. Zatím se tam nikdo nenastěhoval – byla tam jen úklidová služba, tak mravence asi zaujal nějaký úklidový prostředek a pak se nachutili a nehodlali zastavit útok na hranici prvního apartmánu.
Po ranním válečném aktu byl konečně čas na snídani. Terka teda už naštěstí odbavila děti, protože já byl v lovecké vášni hluchej a slepej a zároveň před snídaní a kafem ještě úplně nepoužitelnej. Z pudu sebezáchovy jsem dětem pustil pohádky a udělal si snídani a kafe.
Protože nám už dochází jídlo, rozhodli jsme se udělat další nákup. Po minulé zkušenosti bylo ale zapotřebí něco změnit. Použili jsme taktiku „Rozděl a panuj“. Rozdělili jsme síly tak, že já jsem vyrazil s dětma na pláž a Terka do obchodu. Dneska na pláži foukal opravdu hodně vítr a tak jsme se do vody ani nepouštěli a zůstali v dlouhých rukávech. Hrad a jezírko jsme ale postavili. Taky jsme běhali a skákali v písku, lezli na žebřík plavčický věže a hlavně pozorovali wakeboardisty, kteří si přišli užít dnešní silný vítr. Přišlo jich asi 5 a základnu si udělali hned vedle nás a tak jsme to měli z první. Sice je ještě před sezónou, ale každej den tu na pláži vidím, jak lidi už přibývají. (Na hotelu to ještě znát není, ale na pláži jednoznačně.) Přišlo mi teda trochu nebezpečný, když chlapy na prknech zašali jezdit jen pár metrů podél pobřeží. Někteří sice odjeli do bezpečné vzdálenosti, jiní ale jezdili mezi koupajícíma lidma a když jim zafoukal vítr do křídla, tak lítalo jen kousek nad hlavama lidí na pláži. Asi to ale měli v ruce, protože se nikomu nic nestalo.
Postavili jsme ještě pár domečků z písku a mušliček, uspořádali běh neorientovaných na pláži a po půl hodině přemlouvání už vyrazili zpátky k ubytku, kam jsme došli za další asi půl hodinky (asi 500 m). Museli jsme totiž cestou stopnout na všechny obruvníky a betonové bloky bránící parkováná (rozmístěné asi po 2 metrech). Před domem jsem si přečet, že mamka je už na cestě, tak jsme se rozhodli na ní počkat venku, abychom jí pomohli s nákupem. Prý bloudila jen trochu a tak ty 4 km zvládla za krásných 15 až 20 minut. Trefila ale maminka naše. My na ní čekali jen minutku nebo dvě. Vzali jsme nákup, pomohli ho mamce naložit do výtahu a jako správní sportovci unavení před odpoledním spánkem jsme si šli dát těch 6 pater po schodech. 22 litrů balené vody naštěstí vyvezla mamka výtahem.
Po návratu na apartmán jsme šli hned zkontrolovat místo dávných bojů. Naštěstí dobu naší nepozornosti nepřítel nevyužil. Asi si někde zalezl a lízal si rány. Oddělali jsme jen pár průzkumníků a poslali jasnou zprávu, ať si na nás už nikdo netroufá.
Osprchovali jsme nohy a mamka nám už připravila čerstvě koupenou zeleninovou polívčičku. Kterou Honzík ohodnotil od pohledu svým standardním „Fuj, to jíst nebudu“. Vyfasoval k tomu jednu zamítavou odpověď unaveného táty a rohlík od mámy. Nakonec to nějak s tím rohlíkem zbaštili a já si na polívce taky docela pochutnal. Rychle jsme je nahnali do pelechu, protože jejich únava už byla k mojemu nevydržení. Honzík usnul fakt rychle. Asi už je z té odpočinkové dovolené taky pěkně utahanej. No a já se moh vrhnout na blog a na ohřátí zbytku brambor a rýže, kterou si dáme za chvilku asi s tučnákem nebo spíš s tuňákem a nějakou opatlávkou. Už mám hlad, že bych překous klávesnici. Raději nebudu riskovat a jdu se najíst rovnou. Třeba budu mít štěstí a chvilku klidu na jídla než se vzbuděj…
Schrupli si celkem na dlouho a tak jsem stihnul i slušný kafe. Honzik klasicky po probuzení oběd odmít jako fuj a Barča se nafutrovala. Ještě jsme pořád tak nějak přehodnocovali odpolední program vzhledem k počasí a k tomu, že další dva dny má být ošklivo. Nakonec jsme se rozhodli přeci jen jít k bazénu i když je větrno a ne tak úplně horko. Další dny bychom to ale asi nezvládli a na cestování a výlety horší počasí až tak nevaděj. No chvilku nám to trvalo, než jsme s vyprdelili. K Bazénu jsme vyrazili až o půl pátý. Voda se už stihla za ty dva dny zase o trochu víc ohřát, tak už to dnes nebyla taková ledárna. Nicméně Honzík vyváděl úplně stejně a vzhledem ke větru a nižsí venkovní teplotě byly taky vyklepaný úplně stejně. Barča jednu chvíli měla i úplně modrý rty.
Dali jsme si tři kola blbnutí ve vodě a Barča si dokonce zkusila i poprvé plavat s křidýlkama. V tomhle ohledu Honzíka docela předběhla. Ten se zatím odvážil do vody jen po pupík a i to je od něj výkon. Mezi koupacéma kolama jsme běhali kolem bazénu, abychom se zahřáli. Musel na nás být zajímavej pohled – asi jako když ambiciózní rodiče trénujou svůj potěr na triatlon. Ještě jsme jim mělk vzít malý kajáčky nebo horáčky.
Po koupačce jsme se šli převlíct do dlouhýho a já slíbil dětem, že zkusíme v okolí ulovit nějakou zmrzlinu a večeři. Jem nepoučitelnej. Říct něco takovýho dopředu znamená se od tý chvíle nebavit o ničem jiným a zacyklit se v koloběhu otázek na způsob dosažení zmrzliny. Musel jsem to trochu regulovat, protože mě to už nebaví opakovat.
K jídlu jsme ulovili kebab na hlavní křižovatce. Terce se to sice moc nelíbilo – představovala si asi něco lepšího, ale dyž jsme prošli kolem a viděla, že nikde nic jinýho otevřenýho není, tak to nakonec nechala na mě a kebabu. Ten byl vynikající a světe div se – Honzík se najed a skoro nic nám nenechal. Na druhou stranu Barča zase skoro nic. Přece by náhodou nejdeli oba to samý jídlo – to by bylo přeci trapný, ne? …
Pak jsme šli lovit konečně tu zmrzlinu. Byla to spíš taková procházka po okolí s jasným cílem. Bylo zajímavý vidět, že v místním ekosystému v okolí fakt nic jinýho krom resortů a hotelů není. Všechno působí trochu omšele a neudržovaně a hlavně před sezónou prázdně. Nechtěl bych to tu vidět v zimě. Musí to být město duchů – asi jako Špindl na podzim a na jaře. Tady jsou ale ubytovací kapacity naprosto neskutečný. Přijdu si tu jak v centru velkýho města jen s tím rozdílem, že místo obyvatel tu není nikdo, jen sem tam nějakej turista. Tady fakt krom turistů nežije skoro nikdo.
Prošli jsme i křižovatku, kde jsme včera potkali koně s vozejkem. Úplně jsem to tu zapomněl napsat tuhle příhodu. Uprostřed turisstickýho letoviska jsme tu potkali rodinku jak z vystřiženou z filmu o cestování časem. Malý a trochu dredatý děti pobíhali kolem vozejku taženým koněm. Vypadlo to, že se jim kůň rozbyl a táta od rodiny uprostřed křižovatky opravoval koňovi kopyto. Asi neměl lepící sadu ani rezervu, protože to chvíli trvalo. Mezi tím mu synek podlez pod bránou jednono rezortu k bazénu a museli ho nahánět. Prostě zajímavá scéna. No, aspoň Barča s Honzíkem byli rádi, že potkali koníka. …
Šli jsme dál a pořád nikde nic otevřenýho. Vzpomněl jsem si, že když přijíždíme k ubytku, tak na jednom rohu bývají otevřený takový malý potraviny, kde to vždycky vypadá, že to tam žije. Nezklamali. Skutečně jsme tam našli malou zmrzlinu v kornoutku, tak se i ulevilo, že jsme došli do cíle. Pro tatínka a maminku jsme tam našli místní ovocem ochucené cidery, který jsou naprosto geniální. Je to taková letní limča se 4% alkoholu. Večer si s Terkou dáváe jeden na půl a hlavně já si užívám zaslouženej veget. Dneska jsme si tu trojkovou lahvičku otevřeli už u stolu v sámošce a vyoabenej prdavač nám ji rovnou i otevřel. Děti si zatím stihli rozmazat kočoládovou zmrzlinu po celým obličeji a byly úplně spokojený a únavou zmimózněný.
Po vypití cideru jsme koukali, co provést se skleněnou lahvičkou. Nikde jsme tu totiž zatím neviděli konťáky na tříděnej odpad. No a poravdu, prodavač nás poslal do normálního koše. Je to neuvěřitelný, ale zdá se, že tu opravdu vůbec netříděj.
Došli jsme na pokoj, odbili si sprchu a další večeři. jíst chtěl Honzík a naštěstí se najedla i Barča, táta i máma. Vyčistili jsme a konečně vzhůru na kutě. O půl desátý Honzík konečně usnul a já můžu psát deník. Mezi tím se venku rozpoutalo slušný větrný peklo. Asi bude divoká noc. Terka je ještě u Barči – asi nemůže usnout prďola malá. Je už devět, tak asi aspoň jednou půjdu spát brzo. Přijde mi, že tělo už to fakt potřebuje, tak se loučím. Dobrou.
Tak to vypadá, že počasí shodilo i internet, tak si dnešní story přečtete až později…