Po včerejším přesunu jsem se rozhodl, že dnes bude pohoda a začneme prozkoumáváním nejbližšího okolí. Bydlíme v Ponta do Pargo a původní plán byl vyrazit na výlet na vyhlídku Fio na kterou v podstatě koukáme z okna. Už z terasy ale vidíme, že je tu všechno rozorané. Vyhlídka i přilehlá restaurace jsou dočasně uzavřeny. Asi se tu staví nějaká silnice, nebo jen ve velkém zvelebují okolí.
Děti ráno měli pohádky a tak jsme se po vypnutí střetli s obrovským odporem v podstatě k čemukoli. Nakonec jsme vyrazili i přes veškeré protesty na maják Farol da Ponta do Pargo. Tam děti prohásili „zase výhledy -furt samý výhledy, to mě nabaví“. Honzík z toho naštěstí už částečně vyrostl a dokáže se sám zabavit. Vždycky si najde nějaký klacek a pak si s ním „přemýšlí“. Barča to s náma dnes nějak zvládá, tak je atmosféra relativně dobrá. Když se ale večer ptáme, co se dětem za den nejvíc líbilo, většinou je odpověď pohádky.
Maják jsme si obešli dokola a navštívili jsme i vnitřní expozici na téma majáků na Madeiře. Dokonce tu měli vyfocené všechny strážce majáku snad od dvacátých let včetně současných tří, které jsme potkali.
Následně jsme si chtěli vyšplhat nedaleký hezký kopeček Pico das Favas, který vidíme z ubytka a odkud by mohl mohl být hezký výhled. Bohužel je tu rozestavená dlážděná cesta a je tu explicitní zákaz vstupu na stanoviště, takže máme zase smůlu. Jsme z toho trochu otrávení, ale nenecháme si zkazit náladu. Hned přicházím s alternativním plánem – cestě k vodopádu Gardanta Funda u Fonte da Maria Rosa.
Není to úplně oficiální stezka, ale Mapy.cz ji znají. I tady je okrajově staveniště, ale riskli jsme to a částečně ho přeběhli. Nepřečetl jsem úplně dobře mapu a tak jsme šli podél údolí místo k vodopádu. Byla to ale klika, protože výhledy tady byly úplně famózní. Nešlo teda jít moc daleko, ale byla to nádhera. Po 300 metrech jsme to museli otočit, protože se cesta odkláněla a už nebyl výhled, že bychom viděli něco hezčího. Všude kolem terasy, krásně zelená travička a dopolední sluníčko. Dokonce i kozy a ovce před námi utíkali, jak jsme je vyrušili.
Při zpáteční cestě k autu jsem se rozhodl ještě prozkoumat cestu k vodopádu. Byla dost strmá, náročná a trochu nebezpečná. Děti jsem teda nechal nahoře a šel ukojit svoji touhu po objevování. Oni by mě děti stejně moc nepoděkovaly, protože to bylo hodně z kopce/do kopce, kozí stezka a ještě nebylo jasný, jestli vůbec něco uvidíme. Dvakrát jsem sešel a musel hledat stezku. Nakonec jsem se dostal až k potoku nad vodopádem. K vodopádu se ale nedalo dostat přes ostružiny a kaktusy. Možnost byla přelézt skalní výběžek nad vodopádem. Dalo by se to i bez jištění. Už už jsem lezl nahoru, ale pak jsem si řekl, že mám děti a za to riziko, že si tam z blbosti něco udělám, to nestojí. Cesta a výhledy to ale byly famózní. Zítra nebo později se podíváme na vodopád z vyhlídky na druhé straně údolí. Taky jsem už trochu pospíchal za ostatníma, aby o mě neměli strach. Děti s Terkou na mě ale už nečekali – šli si sednout do auta. Vítaly mě jen kozy a ovce.
Děti byly už spolehlivě vypnuté u audio pohádky v autě – všichni spokojeni. Občas si říkám, jestli vlastně má smysl s dětma jezdit na dovolené, když jsou stejně nejraději zalezlé a poslouchají příběhy. Snad jim ale takhle i proti jejich vůli něco předáme 😊.
Po návratu na ubytko se Terka ujala vaření, já psaní Cestopisníku a děti držkování, že tohle jíst nebudou. Naštěstí ji audio pohádka nedala moc příležitost přemýšlet. Ani oni nedokáží zároveň poslouchat a zároveň nadávat 😊. To přijde, až pohádky vypneme 😊. Dneska bude rýže s „tučňákem“. Už se těším.
Na obědě jsem si pochutnal a konečně je tu taky trochu tepleji. Při příjezdu na ubytko tu bylo asi 14 stupňů a v to nebylo nic moc. Naštěstí tu mají malý přímotop a ten po celém dnu a noci chodu už nějaký ten stupínek nahoru udělal. Zítra už tu bude snad i relativně příjemně :). Po jídle jsem se šel pověnovat na chvilku dětem. Přečetli jsme jednu kapitolu Heráče. Chtěl jsem sice venku, ale na terase bylo zamračeno a větší zima než vevnitř, tak jsme nakonec zůstali na gauči.
Po pohádce jsme vyrazili koupit nějaké jídlo. Tady na západě Madeiry jsou ale jen maličké sámošky, kde se toho moc koupit nedá – jen základní věci. Koupili jsme aspoň banány s fazolema a pečivem.
Pak už jsme mohli vyrazit na naší první levadu (zavlažující kanaly, které slouží na Madeiře jako turistické stezky). Tentokrát jsem zvolil strategii neříct dětem, kam pojedeme a ušetřit si vlnu odporu. Docela to zafungovalo. Nemuseli jsme se moc přetahovat a v lese na levadě byly úplně spokojený. Šli jsme Levada Nova da Calheta od konce až k vyhlídce u rozcestníku Pedregal. Tohle místo bylo relativně nedávno zasažené požárem a tak tu chyběla spousta lesů a po kopcích byly jen zbytky přeživších a ohořelých eukalyptových stromů spolu se seschlým kapradím. Díky tomu ale zase bylo pěkně vidět podél celé cesty na pobřeží dole a kopce v okolí. Cestou jsme potkali jen pár lidí. Tady na západě to není tak turistické a takhle levada asi taky nepatří mezi ty nejzprofanovanější. Nicméně cesta byla moc pěkná a mohli jsme cestou očuchávat listy eukalitpovníků.
Talhle levada má asi 38 km. My jsme šli jen první asi 4km do místa, které bylo cestou spojené se silnicí. Terka s dětma šla dolů z kopce směrem k vesnici a já si šel zaběhat celou cestu zpátky k autu. Tam jsem naskočil do nákupáku, vyměnili jsme si s Terkou pozice a za 5 minut jsem je už vyzvedával na autobusové zastávce, kam stihli dojít.
Doma jsme si dali namazané housky a byl čas jít do hajan. Dnes sem uspával já. Po návratu ze záhrobí bylo vidět, jak se Terka těší, že budeme chvilku spolu, ale já na to moc neměl. Už druhý den mám asi PMS. Jsem takovej neruda, kterýho všechno prudí :-D. Provedl jsem tedy alespoň chabej pokus o „zábavného“ manžela – vyšel mi z toho ale spíš takovej přejetej lenochod se vzteklinou, pohozenej vedle silnice. Madeirské víno (18% – asi varianta portského), který jsme zase dostali jako pozornost domácích, musí počkat na zítřek. Tohle asi vypít jen tak nezvládneme.
Omluvil jsem se a raději jsme chvilku pověnovali plánu na zítřek. Odpoledne má pršet a hezky má být až na úplně druhém konci ostrova, což je hodina cesty. Dohodli jsme se tedy, že asi jen využijeme hezké dopoledne na pláži v Calhetě, kde je zároveň nejbližší aspoň trochu větší obchod. Až bude pršet, nakoupíme a pojedeme si dát odpočinkové odpoledne domů. Nevýhoda je jen v tom, že tuhle pláž jsme okupovali celý minulý týden a za týden tu budeme na týden znovu 😊.
Pak už jsem se definitivně omluvil a šel spát v 9 abych byl zítra trochu lepší společnost pro všechny. Říkal jsem si jen, po kom to ty děti mají :-D. Cestopisníka jsem dopsal až ráno, kdy už bylo od teplometu zase o stupínek tepleji.