Večer jsme chtěli jít spát brzy, bychom byli na odjezdový den svěží. Překvapivě se to úplně nepovedlo,ale nebyla to ani žádná hrůza. Pro jistotu mi nešlo usnout a tak jsem stejně usnul až po jedenáctý. Ráno první buzení před šestou, pak už průběžně po půl hodince až už jsem prostě muset vstávat. Celkem se nám podařilo v pohodě všechno v klidu sbalit a narvat do auta. Děcka si mezi tím na telce našli kalnál, kde dávají jen Tlapkovou patrolu. Sice německy,ale jim to neva,že nevědí o co jde.Hlavně,že se obraz hýbe a barvy mění. Díky tomu ráno proběhlo v poklidu a zvládli jsme se odepsat z ubytka do deseti hodin.Tentokrát proběhl relativně v klidu krizový mément odpojení od přístrojů. Přežili jsme s minimálníma následkama a mohli varazit na výlet.
Rozhodli jsme se, že si tu ještě užijeme den a domů do Čech pojedeme až v podvečer, aby děti větší část prospali. Volba padla na nedaleké jezero LeopoldSee,které jsme posledně zvládlijen částečně. Díky dešti a Honzíkově únavě jsme museli ty nejhezčí místa v rychlosti přeběhnout a jít rovnou do auta. Tentokrát jsme se poučili a šli tou hezčí cestou hned z kraje a zamířili rovnouna pláž, kde jsme plánovali v klidu strávit den. Hned po vystoupení z auta jsme preventivně naservírovali sváču.
Dnes se všeobecně docela daří a kromě jednoho Barčina hysteráčku kvůli zlomenému rákosu celkem v pohoda.Hned po sváče Honzík s Barčou zabředli do hluboké diskuse o tom, co si budou přát k narozkám a na Vánoce. Hezky si povídali a hráli. Párkrát jsme cestou zastavili na hezkých místech a celkově panovala pohoda.
Dorazili jsme na pláž a rozhodili deku a vybalili oběd – dneska řízečky s kyselou okurkou. Tohle místo je fakt nádherné – úplně idylické. Všude bílé kamínky a ledová průzračně čistá voda přitékající do jezera. Jen tu teda nejsme úplně sami jako posledně. Sobotní hezké počasí vyburcovalo spoustu turistů. Honzík se chlubí, že už vypil 3tí lahev vody. Možná proto je dnes takový klid a pohoda. Honzík běžně odmítá pít a přijde nám, že je pak trochu mimo.
Ležíme si, pozorujeme děti, jak si hezky hrají – natahali dřev, které našli v okolí a vybudovali nám vedle deky skládku – pardon hrad. Kromě nich jsme pozorovali i okolní lidi, jak občas s kvílením vlezli na 2 vteřiny do vody. Na sluníčku sice může být i 20 stupňů, ale voda bude mít kolem pěti. Prostě pohoda na pláži. Když se v okolí snížil počet lidí, tak jsem vyskočil na nohy a započal fotící maraton. Byl jsem jak japonský turista na stimulantech. Sundal jsem si u to boty a volně se toho brouzdal nohy v ledové vodě. Během pár vteřin docela bolely nohy. Po půl hodině jsem si říkal, že bych tam snad i vlez. Po dvou hodinách přemýšlení a destruktivní akupunkturní masáži chodidel ostrými kamínky jsem do toho i šel. Byla to paráda.
Jedinou nevýhodu to mělo v tom, že zrovna, když jsem vylezl, si H vzpomněl, že potřebuje okamžitě kakat. Tady na pláži nejde hodit bobek kdekoli a tak jsme se v rychlosti (šnečí) plížili k Toytojkám vzdálenými asi 300m přes tisíce ostrých kamínků. Nestihl jsem se ani obléct a tak jsem byl jen v trenkách (plavky jsem neměl) byl před desítkama turistů v mikinách za exota. Dobrá věc se podařila a dali jsme si repete cestou zpět.
Děti se zase zapojili do hry a celkově to byl úplně idylický den. Zvládli jsme v pohodě i odchod bez scén. Teda jednu jsem udělal já. Když jsme hedali zkratku mimo most přes jeden přítok do jezera, jsem machroval, že to zvládneme přeskákat přes kameny. Terka se na to moc netvářila, tak jsem se jal prozkoumávat kameny v potoku a tvrdil, že děti i Terku přenesu. Něž jsem je ale všechny přesvědčil, ztratil jsem rovnováhu a prošel se i v botech po kolena ve vodě. Bylo jasno. Obejdeme to. Děti mi ani nedali sežrat, jak je většinou komanduju,aby si nenamočili boty 😀 Namočí si je vždycky, ale většinou nemají mokro vevnitř 🙂 jako táta.
Cesta zpátky proběhla v pohodě taky. Děti snes měly opravdu super den a krásně spolu spolupracovali, hráli si a povídali. Asi konečně v poslední den dovolené došlo o zlomu, o kterém se mluví, že se rodina trochu zžije. No nic, tak hurá domů do procesu…
Nalodili jsme se do auta, dovnou odklíštili a převlékli se do pyžama – teda jen děti. Vyrazili jsme na cestu kolem pátý. Předplacenou dobu na parkovišti jsme přepískli jen o hodinu a půl. Navigace ukazuje 5:50 hodin řízení. Vzhedem k tomu, že rakouskou dálničku jsme měli na 10 dní a překvapivě bychom potřebovali 11. Rozhodli jsme se pro cestu mimo dálnici. Beztak byla podle navigace o několik minut rychlejší a o 100 km kratší. Takže ušetříme za dálničku, spotřeba mimo dálnici bude lepší a ještě ušetříme 100 km. Navíc ještě uvidíme něco z Rakouska.
Musím říct, že jsme tohohle rozhodnutí nelitovalo. Cestou jsem si teda zařídil festovně – to je pravda, ale měli jsme spoustu krásných výhledů a viděli ještě něco z Rakouska. Příroda a scenérie jsou tu fakt boží. Hrozně jsem si tu cestu užíval. Děti to zvládali v pohodě – jen jsme teda už asi po 50té slyšeli CD s pohádkou Anička na cestách. Děti to jedou pořád do kola celou dovolenou. Nejlepší pohledy byly, když přišla zlatá hodinka a celé okolí – hory, kopce, skály – byly oscvíceny zlatým světlem. Já frčel na kafi a byl úplně na obláčku. Cestou jsme měli pár zastávek, ale nic tragického. Děti konečně usnuly až někdy kolem osmé. Cestou jsme kromě jiného přejeli Dunaj nebo vesnici „Wolfenstein“. Na celé cestě Rakouskem jsme narazili jen na jedinou objížďku, kterou jsme nakonec nějak zvládli. Na české straně nás také čekala jedna pořádná. Změna státu byla teda ale znát.
Jeli jsme přímo na Jihlavu. Po poměrně velké rakouské cestě jsme hned za hranicemi narazili na jednu objížďku a na „území nikoho“. Na jihu Čech na naší trase nebyla snad jediná větší silnice. Jezdili jsme po samých prdelkách silnicema 3. třídy. To se zlepšilo až za Jihlavou. To byla už paráda.
Jinak teda musím říct, že na českých silnicích miluju všudy přítomné odrazky podél silnic. To v Rakousku není. Sice se tam může jezdit stovkou, ale málo kde si na to někdo troufne. Většinou se tam jezdí hluboko pod maximálními rychlostními limity. Ani na dálnicích pořádně odrazky nemají. Když jsme dojížděli před 11ti dny na ubytku, musel jsem i na dálnici hodně špicovat oči i na dálnici. Když jsme pak sjeli na obyč silnici, bylo to pro mě peklo. Pršelo a musel jsem jet hodně pomalu,abych nevynechal některou ze zatáček před námi. Hodně těžko se mi sledovalo, kam silnice vede a zvlášť, když mě do toho oslnilo protijedoucí auto. Oproti tomu v ČR jsem si přišel, jako na letišti na krásně osvětlené runwayi. Možná i proto máme silnice dražší – to nevím, ale jsem rád, že máme všude podél silnic a dálnic odrazky. Za Jihlavou už to byla pohoda a jeli jsme jak po dálnici.
Dojeli jsme jen s půlhodinovým zpožděním oproti odhadu navigace – a to jsem často ze strachu ze zvěře – zvlášť na odlehlejších malých českých silničkách, jel hluboko pod max. rychlostní limity. Přijeli jsme o půlnoci. Přenesli jsme děti do postelí a vynosili věci z auta. Sláva – nikdo nás nevykradl (poslední měsíc v naší čtvrti řádí zloděj). Ještě jsem musel rozdýchat naakumulovaný kofein za celou cestu a ve 2 hodiny šel konečně spát. Dnes to byl super den. Škoda, že poslední.
Ráno jsme byli opět zombíci a naše malé nabité baterky překvapivě vstávali už v 6. Každých 15 min nás chodili budit s nějakým neřešitelným problémem. V 8 jsem to vzdal a šel vstávat. Tady žádné německé pohádky nejsou, takže si dáme po 52. audiopohádku Anička na cestách. Během toho, co jsme se jako zombícisnažili zregenerovat, děti převrátili dům vzhůru nohama a postavili hrad v obyváku ze všeho, co bylo v okolí. No, už jsme zase doma. Paráda. Doma je doma.