Ráno naštěstí lepší. Po hodince, kterou jsem si vzal na vzpamatování,jsem zvládal i pomáhat balit, všechno nanosit do auta a vystříkat 4 vosí hnízda, které nám vznikla v prostorách kastlíků venkovních žaluzii. Konečně jsme vyrazili přesně ve 12. Oběd jsme neměli. Nechtěli jsme zdržovat. Takže do auta. Děti naštěstí brzo odpadly a víc než na půl hodinku vytuhly. První zastávka tak mohla být až v pohraničí u Žacléře, kde jsme si užili luxusní oběd složený z uzeného lososa, rýže a všech zbytků z lednice hned vedle chemických záchodků na parkovišti u silnice. Až později jsme zjistili, že o kousek dál jsme mohli mít lepší prostředí předválečného bunkru.
Maraton „Ách jó, kdy už tam budeme?“ mohl začít. Děti v tomhle věku odpověď za pár hodin úplně nechápou.. A možná je to i dobře.
Přímá dálnice nevede ani do Polska, natož pak až do Wagrowiece. Takže jsme střídali dálnice s hlavníma silnicemi i prdelkama tak, jak nás vedla navigace. Bylo to nekonečné a hlavně se po týdnu zimních teplot oteplilo na tropy, takže klima na plno a při zastávkách teplotní šok. Jak jsem si jen tak seděl a řídil, tak jsem to fyzicky dával docela v poho. Jen teda to naladění na děti a trpělivost po 5ti hodinách spánku a zimnici moc nebyla.
Snažili jsme se jet vždycky aspoň hodinu v kuse. Naštěstí to i Honzíkův dráždivej močák nějak dal. Vynahrazoval si to pak na zastávkách čůracím triatlonem.
Docela nás teda zradily Mapy.cz. Možná za to teda nemohly, nevím. Postahoval a aktualizoval jsem doma všechny mapy, ale v Polsku, když mi vyply data, jsme najednou byli slepí. Přišli jsme i o kus českých map – asi se něco nedotáhlo, jak mělo. Naštěstí jsme to už zažili, a tak mohla nastoupit se záložní navigací Terka. Data jsme pak taky naštěstí rozchodily.
Příjezd jsem odhadoval mezi 7. a 8. hodinou. V 8 jsme ještě ale nakupovali v Lidlu Asi 20 km od našeho cíle jídlo na zítra. Zítra je totiž neděle a Lidl má třeba zavřeno. Neměli jsme moc prostor studovat, jestli budeme schopni nakoupit, tak jsme se rozhodli udělat nákup raději rovnou.
Já s dětma čekal na parkovišti a Terka vlítla do obchodu. Asi si dokážete představit jak přetaženej a nachcípanej tatík hlídá na parkovišti 2 rozjívený přetažený mikroděcka s dráždivým močákem … No bylo to výživný. Asi na nás jen tak nezapomenou. Ale tak nakonec jsme z toho vyšli jen s odřeným kolenem a pocitem zmaru :-D.
Hostitelé nám poslali obsáhlé instrukce, jak si vyzvednout klíče od apartmánu v trezůrku, kde zadat jakej kód do garáže a brány atd. Já jsem si ale přišel jak opice, když čte ekonomický noviny. Nějak jsme to nakonec dali. Terka na mě byla hodně toho ohleduplná, protože už ví, že já jsem v těchhle situacích dost „nespolečenská“ osoba. Odloučila ode mě děti a nechala mě, ať si v klidu projdu přes všechny stupně evolučního žebříčku až do apartmánu. Povedlo se. Dokonce jsme našli i správný místo na parkování – to ale už čistě jen díky Terce, která ještě fungovala.
Pak už to jen nanosit všechny bágly z auta do prvního patra, nakrmit a uspat zvěř, podívat se, kde to vlastně bydlíme a odpadnout. Šli jsme všichni spát v 10 úplně KO. No, já teda tak úplně ještě spát nešel. I když jsem byl KO snad i víc než děti, tak jsem stejně nemoh spát zas do 1. Do tý doby jsem ještě zvládnul 2x uspat Honzíka, kterej se v noci probudil a nemoh spát. Z těch teplotních šoků a klimy přišla rýma. Prostě ideálka. Asi bych to normálně zaspal, ale takhle mě dost štvali magoři, který se tu proháněj pod oknama s prasklýma vejfukama nebo co. Takže vy pitomci, co si říkáte tuneři a myslíte, že je fakt hustý, když vaše auto řve fakt nahlas: Nejste hustý! Jste idioti. Mít dobrý auto je o něčem jiným.