Ráno jsme se vzbudili na tichém parkovišti. Jak nás večer a vlastně i v noci trochu rušily okolní auta, tak jsme jim to ráno začali vracet. Barča měla trochu těžké ráno. Přestože jsme včera nakupovali, tak se nedalo nic vybrat k snídani. Ta byla ale fantastická. Vzali jsme si deku a vyrazili se nasnídat na přístavní molo. Všude kolem nás moře, za náma parkující lodě a před náma skaliska, ostrovy a obrovská vodní plocha. Sice je tu moře, ale je to spíš zátoka nebo fjord, tak není nekonečné.
Po snídani jsme si uvařili kafíčko a bulgur na cestu k obědu. U toho jsem balil a sušil stan (matraci – Po dlouhé době jsme nevstávali do deště. Je docela příjemné vstávat a mít zvenčí suchý stan.) a děti se snažili se zabavit sami. Barče to ale moc nešlo. Chtěla se z trávy uplést prstýnek, ale nějak se to nedařilo. Asistovali jsme jí tisíckrát a plnili ty nejabsurdnější představy, co se pletení trávy týče, a nikdy to nebylo ono – to co chtěla. Postupně se to proměnilo v hodinu a půl neutuchajícího řevu. Parkoviště kolem nás se postupně vylidnilo. Teda alespoň od obytňáků. Barčin brek má tu vlastnost, že zní, jako když skřípou rezavé dveře – jen hrozně nahlas. Nějak nebylo, jak to vyřešit. Když jsme pomáhali, bylo to špatně, když si to dělala sama, bylo to špatně, když jsme radili, bylo to špatně – všechno špatně. Pomohlo až to, když jsme v autě pustili pohádku. Sice byla pořád smutná, ale nemohla křičet, protože by neslyšela děj. Postupně na svůj prstýnek z trávy zapomněla, ale byl to mazec. Mě se o něm určitě bude v noci zdát.
Pak už jsme konečně mohli vyrazit. Servisáci mi včera poradili, že za Kristiansandem mám vzít raději starou silnici č. 439 (starou E39) místo nové dálnice E39. Prý z ní nejsou žádné výhledy, ušetříme na mýtném a tohle si užijeme. Měl pravdu, výhledy cestou byly fajn. Jen jsme za poslední dobou už tak namlsaní, že už nám to pomalu zevšedňuje. Děti – ty se ani neobtěžují při zastávce na vyhlídce vylézt z auta a v podstatě ani vykouknout z okénka 😊 Příroda a výhledy zajímají jen nás – geronty.
Cesta rychle ubíhá a v Mangelu, který nám servisáci doporučili vyhledáváme největší pláž. Tohle město je vyhlášené písečnými plážemi. A my chtěli na tu největší. Je u ní sice velký kemp, ale pláž je pro všechny. A tak se vetřeme i do kempu. Mají plně obsazeno. To nám ale nezabrání, abychom si s dětmi neužili dětské hřiště. Také pohostinnost ve formě čistých záchodů a teplé sprchy není k zahození. Já myl na míse snad po týdnu a jak jsem zblblej z focení všech možných výhledů a situací, tak už jsem normálně skoro tahal foťák, abych se vyfotil na míse :-D. Hold velká rarita. Ne že by tu nebyly záchody na každé benzince a na dalších veřejných místech, ale hold to málo kdy tak dobře vyjde, aby člověk nemusel využívat polní lopatku.
Pak už jsme se konečně vydali na pláž. Ta je opravdu parádní – je to tu jak v Itálii. Kdyby nebylo krásných 20°C, nepoznal bych rozdíl. Vlastně jeden tu je. V Itálii touhle dobou budou všichni naložení ve vodě a budou se chladit, aby se neuvařili, kdežto tady se 90% osazenstva a 99% dospělých jen sluní a pečou na slunci. Do vody jdou jen pravý charakteři jako já – ale spíš abych nesmrděl 😊. Zajímavý je taky pohled na Nory na pláži. Většina jich má bikiny přestože fouká a když zajde slunce, není zrovna teplo. Jednu chvíli jsem si myslel, že jsem jediný na pláži s mikinou. Pak mě uklidnila Terka, že má mikinu taky a kdyby měla, vzala by si i bundu. A pravda, potkali jsme i nějaké jihoevropany (podle tmavší pleti a černých vlasů) – možná až severoafričany – a ty měly bezostyšně zimní bundu.
Dítě v konzervě k obědu 
Pláž jsme si fakt užili – hlavně děti. A my jsme měli celkem pohodu. Taky jsme nikam nespěchali a zůstali tu v podstatě většinu produktivního dne. Po pláži jsme už vyrazili hledat místo na spaní. Cestou jsme se ještě stavili pro vodu a benzín.
Dnes jsme chtěli spát někde sami. Zkusíme si najít vlastní místo mimo ofiko parkoviště a místa zanesená v aplikaci. Moc se nám to tu zatím sice nedaří, ale nakonec jsme vždycky našli. Jakmile je tu nějaká menší slepá cesta lesem nebo u pobřeží, v podstatě vždycky vede jen k domu. Dneska jsme to zaparkovali právě na takovéhle příjezdové cestě. Dům je sice cca 150m daleko a za zatáčkou není vidět, ale je evidentní, že cesta je soukromá. No, únava rozhodla – zůstáváme. Je vidět, že po cestě se jezdí a tak očekáváme majitele každou chvílí. Cesta sem je dost náročná, takže to bude asi nějakej drsňák v offroadu. Snad to nějak ukecáme. Děti jsme odklíštili (dnes jsem si tahal už druhé klíště – tentokrát na pláži), vyčistili a uspali. Sice jsme šli kvůli jejich únavě a nedostatku spánku v posledních dnech hodně brzo, ale Barča stejně nemohla usnout. Sice nám usínali v autě, ale uspávat se nechala snad hodinu a půl. Díky tomu, že jsme dnes zakempili opravdu v čas, tak jsme stihli být chvilku i s Terkou sami. To je tu velká vzácnost. K této příležitosti jsme si otevřeli kaviár na který jsme trochu pozapomněli a byl tak celý den bez lednice. Naštěstí byl celkem ok.
Pak už jen nějakou tu očistu a těsně po té nejintimnější zrovna koukáme, že přijíždí auto. Dobře si to načasovali. Není to chlápek v offroadu, ale uhlazená rodinka v čisté Tesle. Zeptal jsem se jich, jestli by jim nevadilo, abychom tu zůstali na noc a vymluvil se na děti. Kdo má malé děti, nemůže být nebezpečný. Zeptali se na věk a pak jen potvrdili, že jim to nevadí a můžeme zůstat. To se mi ulevilo. Aspoň už nebudu mít strašáka někde v hlavě, že nám někdo v noci bude bušit na stan. I když… projíždět Teslu bychom asi neslyšeli. Takhle to ale nebude nepříjemné pro nikoho. Teď už ale vzhůru napsat Cestopisníka a spát. Dneska to bude asi divočina. Vypadá to, že Honzík se budí každých 10 minut. Snad se nějak vyspíme. Dobrou.