Na dnešek přišly velký plány. Nebudeme jen u vody, ale zkusíme provést jeden z mála výletů, které tady v okolí asi stojí zato. V plánu je nejdřív jet na mys Emine, podívat se na maják, pak přejet pres letovisko Obzor až do Byaly, tam si dát oběd, možná kouknout na pláž a zbytky pevnosti a na zpáteční cestě s trochou štěstí najít něco zajímavého v Obzoru nebo aspoň nějakou hezkou pláž.
Realita je vždycky úplně jiná než plány a zvlášť nám se málokdy povede stihnot celej plán Už bychom se měli pomalu poučit. Začali jsme už ráno pomalým rozjezdem. Jako správný krkavčí rodiče jsme se dětí zbavili u pohádky a pokusili si dát klidnou snídaní a všechno pobalit. Tenhle pohádkovej nešvar se nám nějak rozlézá… Pouštíme jim teď pohádku Ovečka Shaun – jeden díl má asi 12 minut a zvládli jich určitě aspoň 5. Znělku tý pohádky už asi nikdy nevymažu z paměti. Na druhou stranu jsme celkem bezbolestně všechno připravili až do chvíle, než dětem z pohádek začalo regulérně hrabat. To Už jsem pak oznámil poslední a od tý doby se už jenom kňouralo až do auta. Naštěstí jsme měli už skoro všechno nachystáno, tak to nebylo tak dlouho.
Vyrazili jsme a jelo se docela dobře. Dokonce děti i usnuli, což je na ně kolem desátý dopoledne značně nezvyklý. Možná se ale není čemu divit, protože závěrečných 6km k majáku na mysu Emine byl regulerní tankodrom. Asfalt na silnici zbýval tak ze 2 procent a našemu malýmu nízkonákladovýmu autíčku terén spíš pro tanky nedělal moc dobře. Chvílemi mi cesta připomínala spíš vymletý koryto řeky. Asi kilometr půl před cílem jsme se rozhodli, že už to dál riskovat nebudem a dojdeme to pěšky. Z krátkého výletu od parkoviště se tak najednou stal víc než tříhodinovej trek.
Vystoupili jsme z auta, opatlali děti a sebe krémem a vyrazili. Po deseti krocích jsme museli zastavit. Barča přišla s tím, že už nemůže a že to nedojde. Snažili jsme se jí pozitivně motivovat tím, že je přeci silná holčička a že ji tahat teda nebudem ani náhodou :-D. Myšlenku naštěstí přerušili volně pasoucí se koně jenom kousek od nás. Trochu jsme se jich báli, přeci jen na něco takovýho z Čech nejsme zvyklí. Tam jsme divoký koně neviděli ani na obrázku. Nejblíž tomu byli „divoký koně“ v ohradě za městem :-D. Tady se nicméně pásli úplně volně. Se dvěma malýma dětma jsme se k nim úplně nehrnuli a tak jsme z povzdálí jen sem tam zahlídli kousek zadku, hřívy a slyšeli řehtání. Asi jsme mohli jít k nim i blíž, ale báli jsme se a tak jsme šli dál po jiný cestě k majáku. Zpětně jsem trochu litoval, protože Barče to bylo líto a pořád o tom mluvila. Aspoň jí to ale zabavilo a chvilku nemluvila o tom, že už nechce ťapat. Další téma, který přišlo byly mouchy. Jak se tady volně pasou koně, tak je tu taky všude kolem spousta jejich „emisí“ a tím pádem i „pevných částit“ v podobě neoddělitelných much. V jednu chvíli jich na Barče sedělo snad 60. Pro holčičku, která hysterčí, když na ní vyleze brouček, to byla tvrdá škola. Vyrovnala se s tím ale statečně. Sice jí mouchy vadili a mluvila o tom často, ale komu by nevadili. Ustála to na výbornou a ke konci výletu se tím už ani moc netrápila.
Po dalších asi 50 ti krocích jsme zastavili na sváču. Stížností z řad nejmenších neustále přibývalo a tak jsme se je rozhodli ucpat chlebem a mrkví. Trochu to pomohlo – aspoň na chvíli. To jsme došli ke kostelíku z osmnáctýho století, kterej tady stojí prostě uprostřed ničeho. Těžko říct proč – žádné info tu nebyly a kdyby byly, stejně bychom to nerozšifrovali. Tady si můžeme o latince nechat jen zdát. Sem se dostanou jen nejotrlejší turisté s vlastním vozem 4×4 nebo Hundai i20 jako my.
Taky tu přibylo bobků. To byla jedinečná příležitost udělat Honzíkovi přednášku o lovectví a zasvětit ho do tajů stopování zvěře. Hodně jsme to zjednodušili, aby to bylo pochopitelné. Prostě koníci mají kulatý bobky a kravičky placatý. Hned bylo jasno a Honzík už se jednoznačně orientoval. Zaměstnáni stopováním zvěře nám cesta docela ubíhala a za chvíli jsme se dostali už konečně k útesu a moři. Byly jsme na útesu vysokém tak 50 – 70 metrů, úplně na kraji, a mohli pozorovat pobřeží a valící se mraky nad nízko mořem a pak i přes maják. Útes byl po několika dnech jen na prvotřídních písečných plážích opravdu osvěžující změnou. Koupání se na písečných plážích je příjemná záležitost, ale ta monotolnost desítky kilometrů pobřeží jak přes kopírák začně být rychle ubíjející. Tohle místo bylo opravdu fotogenické a uplně nejvíc, když jsme došli skoro až k majáku. K němu se jít denalo, protože tam měli vojenskou zónu za plotem, ale našli jsme si nádhernou vyhlídku na maják odkud byl beztak asi nejkrásnější. Měli tam nádhernou lavičku a tak jsme si tam dali v klidu i sváču a několikero čůrání.
Mimo sezónu a takhle daleko od rezortů tu skoro nikdo nebyl. Tady na tom místě jsme potkali jen jedno auto před náma a jedno po nás. Byli jsme tu ale úplně sami. Ostatní se toho tolik nebáli a autem dojeli opravdu až na konec cesty. Možná jsme mohli taky, ale na druhou stranu, bychom se připravili o tu prima prochajdu – když teda nepočítám neustálé opakování mantry „já už nemůžu, já to nedojdu, chci k tobě“. Na vyhlídce na maják jsme si to každopádně užili všichni. I děti jsme nechali si pohrát s kamínkama, kytičkama a klackama. Byly docela spokojený. Zpátky jsme to vzali už kratší cestou, kterou většinou jezdily auta. Aby nám to rychleji utíkalo, tak jsme potkali volně pasoucí se krávy s telátkama. Bylo jich celý stádo jen kousek od cesty. Některé se schovávali ve stínu pod stromama. Barča by je šla nejraději hladit, ale měli jsme z těch krav respekt. Měly telata a taková skoro tunová mírumilovná kráva podle mě umí i docela důrazně naznačovat svoji nelibost k dotěrným turistům. Spokojili jsme se teda s pozorováním z takových 30ti metrů. Pak už jsme zase přešli na svoji mantru, ale už jsme to k tom autu museli nějak dojít. Tady už došlo na nejhorší a Barču jsem na chvíli vzal do náručí. Myslel jsem, že se mi uleví a nebude mi ji tak líto. Bohužel Barča sice na chvilku spokojeně utichla, ale z ničeho nic najednou začal být na smrt unaveý i Honzík a dožadoval se nošení. Nedalo se nic dělat a v rámci zachování zdání alespoň nějaké spravedlnosti jsem je střídavě donesl skoro až nahoru na kopec k autu. Přerušovaně ale teda museli ťapat taky, protože jinak by asi vynášeli mě…
Nahoře pod autem, jsme bohužel koně nenašli tam, kde byli předtím a Barča byla hrozně smutná. Zase jsem litoval, že jsme tomu na začátku výletu nedali víc. No, ale všechno má být tak, jak to má být a stádo jsme objevili asi 50 metrů za autem na druhé straně v otevřené krajině, takže koně byli hned vedle cesty a dobře viditělní. Tentokrát jsme došli až k nim a pozorovali je z relativní blízkosti. Barča by je zase nejradši hned drbala mezi ušima a možná by se i nechali. Nevypadali, že by se nás nějak báli. Ale nechtěl jsem to riskovat. Přeci jen i když odhlédnu od dramatického rozdílu v maximální dosažitelné rychlosti ajťáka a divokého mustanga, dost špatně se utíká před naštvaným stádem se dvěma dětma a ženou v podpaždí. Užili jsme si to ale i tak. Nakonec jsme se nenápadně dostali i docela blízko a baterku telefonu jsem tu domlátil až na 2%. Zkuste si někdy fotit v ostrém poledním slunci se ztmaveným displayem. Je to docela zážitek a zkusíte si kategorii fotografie „nevidomý autor“ – musíte teda fotit ještě se zavřenýma očima, ale u toho už jsem nevydržel nepodvádět.
Mysleli jme, že koníci naš děti uspokojej a dál už bude všchno krásný a úžasný. Leč bohužel. Stala se trašná věc. Barča si u koní zapoměla svůj klacek. To bylo neštěstí. Nepomáhalo ani vysvětlení, že bychom ho stejně do auta nebrali. Nepomáhalo nic. Protekla spousta sln, ale nakonec všechny slzy nakonec stečou dolů a děti si najdou zase jinej úžasnej a jedinečnej klacek. Ještě když jsme projížděli autem kolem koní, uvažovali jsme ze zoufalství, že bychom ho tam BArče vyzvedli, ale jeden černej hřebeček byl zrovna od toho klacku jen asi metr nebo dva a tak bych si to nelajznul. Terku jsem tam nepustil, koníkovi jsme zamávali a ušní bubínky si prošli ještě jedním testováním odolnosti.
Projeli jsme si zpátky zase těma 6ti kilometrama pradávného artefaktu silnice z 14tého století a doufali, že by to děti mohlo uhoupat, ale nic. Omylem jsem se totiž zmínil, že pojedeme do restaurace a tak se Honzík pořád dožadoval veškerých podrobností. Naše rozhovory na tohle téma se z pravidla točí v cyklu a v drobných obměnách. Honzík se mě na něco zeptá, třeba: „Koupíš nám tam džus?“, já řeknu ano. Pak to zopakuje, já to zopakuju, on to zopakuje já to zopakuju, on to…. Většinou se snažím být trpělivej. 3 krát to zvládnu jako by nic, 5 krát s kamenou tváří a 27. vybouchnu a rozkážu Honzíkovi, aby se o tom předemnou už nezmiňoval. Zakážu mu ptát se mě na restauraci a vysvětlím mu, že jsem mu to všechno řek a víc ze mě nevyždíme. Pak se mě zeptá ještě 3x a já bouchnu ještě víc a on pochopí a …. opravdu to dokázal se o tom nebavit asi půl hodiny. Je to borec …
Jako menší rozptýlení na cestě jsme potkali další divokou zvěř. Na silnici před náma si to štrádovala normálně želva :-O . Hodili jsme blikačky a šli jí vysvětlit, že není na přechodu. Asi to věděla, protože zařadila slušnou rychlost a za chvilku už zdrhla do porostu vedle bývalého řečiště nějaké řeky, po kterém jsme jeli. Zamávali jsme ji a už jsme byli z nejhoršího venku. Naš auto z půjčovny to celkem přežilo bez úhony. Jen teda takhle zaprášený ještě nikdy určitě nebylo. To je dost pravděpodobný, když vezmu v úvahu, že jsme byli asi první, kdo si ho jako úplně nové půjčil s najetýma 500km.
Další plán je dojet do věsnice Byala, ulovit tam jídlo a užít si odpolko. Vybrali jsme podle hodnocení na Googlu jednu restauraci s vysokým hodnocením, hezkým výhledem na moře, mořskýma potvorama a špatnýma recenzema na čísníky a řekli si, že se určitě už poučili z chyb. Ne nepoučili…. Meníčko nám přinesli celkem rychle, ale jinak byli místní servíři totální přeborníci v „nepodívání se na nás“. Když i snad po dvaceti minutách, raději uklízeli vedlejší stůl, než aby se nás zeptali na objednávku, když ani po prosbě servírky a ani po tom, co děti málem dostali glikemickej záchvat, nikdo nepřišel, rozhodli jsme se odejít. Děti málem dostali další záchvat, tentokrát histerickejm ale vzali jsme to jako prostor pro životní lekci a vysvětlili dětem, že to často neděláme, ale nekdy je proste hold nutný demonstrovat svoji nespokojenost. Prostě jsme odešli a rozhodli se utratit svoje peníze jinde (ne že by jich bylo teda tolik 😀 ).
Blbý bylo, že jsme byli fakt dlouho bez jídla už všichni a i mě z toho hrabalo, takže jsem byl dost nepříjemnej na Terku, jakožto mojeho navigátora a trochu to odnesla. Nicméně všechno asi bylo, jak to mělo být, a našli jsme si náhodou ještě lépe hodnocenou restauraci, taky s výhledem. Dokonce byla i skoro prázdná a vedle byla velká trampolína pro děti a písek s hračkama. Dokonce i obsluha byla výborná a paní nás ani neodsuzovala a s úsměvem přešla, když jsme hned první pití vylili po celém stole. Prostě jsme udělali dobře, že jsme odešli a šli jinam. Dali jsme si mušle citrónem a kečupem, dětem hrancle a smažený kuře v trojobale (aby aspoň něco snědli) a navrch žebírka. Byl jsem překvapenej hlavně z těch mušlí. Byly fakt vyníkající. Nejvíc si to užili asi děti, protože mohli skákat na trampolíně, kde jsme se u nich s Terkou střídali. Problém byl jen malej chlapeček nějaký východní národnosti. Asi špatně nes, že ho Honzík hned na začátku několikrát zastřelil a tak naše děti docela slušně fyzicky atakoval. Barča s ním ani nechtěla skákat na trampolíně. Honzík ví, že nesmí bouchat a tak se vždycky jen tak bezmocně koukal, jak mu kluk něco dělá. Bylo mi toho líto a tak jsem mu vysvětlil, že si to nemá nechat líbit. Když si kluk nedá říct, ať mu to vrátí. Světe div se, docel to zabralo. Ne že by toho chlapečka přejel, ale odstrčil ho zpátky povalil a kontroloval jako zkušenej zápasník. Byl jsem na něj hrdej. Nenechal se a zároveň mu neublížil.
Bohužel jen ten kvap časil a po druhým, tentokrát úspěšným, pokusu o oběd bylo už skoro šest večer. Takže jsme si od majáku zajeli asi 20 kilometrů sem jen na oběd a už bychom měli jet zpátky. Rozhodli jsme se, že to hecnem a kouknem ještě aspoň na tu pevnost, kterou jsme měli v plánu. Když jsme k ní ale dojeli, tak jsme viděli, že je tam vstupný, že už zavírají a podle fotek to vlastně vypadalo jako, že tam je jen díra v zemi s pár kamenama. Tak jsme se rozhodli to vypustit, rezignovat a jet zase zpátky na ubytování do Nessebaru.
Cestou tam se rozvíjela docela zajímavá intelektuální diskuse. Asi jsme to měli nahrávat, tohle se jen tak neslyší. Aspoň by měli památku :-D. Děti se mezi sebou hecovali a přebíjeli o tom, kdo a jak tomu druhýmu víc zmrzačí jeho kamaráda. Bodalo se do břicha, píchalo do očí, trhali se hlavy, no prostě totální masakr. Honzík byl sice vždycky trochu sadomasochysta, ale s Barčou to teď pozvedli na úplně novou úroveň. Ve 2 a 4 letech vymyslej scénář filmu, kterej by musel být nepřístupnej aspoň do padesáti a to ještě s pozitivní zdravotním osvědčením, aby diváky neodváželi s infarktem rovnou na akutní kardiochirurgii a se zauzovanýma střevama gatroskopii. Nevím, jak se k tomuhle úplně stavět a tak jsme to tak trochu vyignorovali a nedávali jim záminku v podobě našeho zájmu k tomu aby tohle téma ještě rozvíjeli. I tak jim to vydrželo asi na půl hodiny. Nakonec to skolouzlo k tradiční Honzíkově opilecké náladě, když už se jen chechtal úplným nesmyslům, který z něj lezli.
Naštěstí jsme už byli na místě a mohli ho trochu schladit ve sprše a kartáčkem vyčistit všechny zbytky toho co v autě napovídal. Koupat se samozřejmě nechtěl a opět jsme se už v autě na tohle téma zacyklili asi na 10 minut. Udělali jsme to rychle a bezbolestně, takže od příjezdu byli v posteli do 20ti minut. Následovala pohádka a v 8 hodin jsme se už s Terkou sešli úplně vyčerpaný ke krátkému drinku a dojedení se na terease. Bylo to ale opravdu krátké. Terka měla ještě nějaké povinnosti a já potřeboval dopsat Cestopisníka. Dnes to bylo výživné. Snad to zítra bude na dýl. V plánu je zase odpočinovej den na pláži a u bazénu. To dětem tak nějak vyhovuje nejvíc. Je deset a já už jdu taky odpadnout. Mám dost.