Ahojda človíčci!
Už jsem se nějak dlouho neozval, tak to chci teď napravit. Bohužel témata scházej, tak jsem se rozhod vám napsat o takový blbosti jako je procházka. Dneska jsem se totiž rozhod, že přerušim svoji dvoutejdenní šňůru kopjůterování a že se vydám někam do přírody. Musim říct, že už sem to potřeboval i ze zdravotních důvodů, protože můj mozek začínal brát zdrojovej kód programů za vlastní jazyk. Nevim jestli vy kdo neprogramujete víte o čem mluvim, takže se to pokusim malinko popsat: Prostě jsem z toho začal magořit:D.
Monkey Mountain
Ale dál… neměl jsem moc času, takže jsem se rozhod jít jenom tady někde kousek do lesa. Ještě jsem tu nikde dál nebyl, ale slyšel jsem, že se tu dá vylízt na horu, kterou máme přímo nad kampusem. Nechtěl jsem jít tak daleko, protože jsem šel jen tak na lehko a bez vody, takže jsem si řek, že se jen projdu a objevim nějakou lesní cestu. No žádnou novou jsem neobjevil, ale odvážil jsem se jít trochu dál po jedný, kterou už jsem znal. Asi po pěti minutách jsem narazil na takovej parčík uprostřed pralesa, kde se dalo sedět a kde byla spousta palem a jiný rozkvetlý havěti. Samo sem vydnal foťák a dal se do práce. Zatím co sem tvrdě dřel:P, předešlo mě pár lidí, dokonce i nějaký běloši. To mě trochu štvalo, protože jsem chtěl bejt spíš sám a ne furt za někým chodit a čekat, než si odpočine….Tyhle cesty jsou totiž celkem úzký a leze se spíš po lanech, než po schodech. Takže když vás ten před váma nepustí, tak mu musíte koukat na zadek celou cestu. Bohužel ten můj zadek byl pánskej, tak sem si cestu moc neužíval. Pán naštěstí po chvíli pochopil a pustil mě. Za chvilku sem předešel i skupinku bělochů. Tenhle kopec není vůbec stavěnej pro Taiwanský postarší prďoly, vážně docela záběr, tak bylo docela veselý pozorovat, jak tam všichni nemůžou popadnout dech a funěj, div že si neprofouknou tunel na druhou stranu hory. Dokonce i lana pro přidržení, či místy pro šplhání byly mokrý, pak mi došlo, že asi od potu, protože nic jinýho tam mokrý nebylo. Pozorovat Taiwanský turisty je vážně zábava – oni totiž nemaj téměř soudnost. Jsou schopný do takovýhleho terénu vzít deštník aby se neopálili, nebo turistickou hůlku, která jim po 90% jejich cesty jenom překáží, protože se musej držet lan. Taky nosej bílí rukavice…to sem asi pochopil, že to je spíš asi proto aby neměli mozoly od lan, nebo kvůli hygieně, než aby jim nebyla zima. Ale proč bílí, to nechápu….Tak na jedno použití. Cestou bylo pár pěkných výhledů na náš kampus, přístav a Chichin island, takže ufuněnci stavěli na každým odpočívadle a předstírali, že se kochaj, nebo rovnou umřeli do sítí, který tam sou jako odpočívadla. Pár nezbytných mobilních hovorů a už sou jako rybičky. No už se do nich nebudu strefovat. Dál už jsem šel sám. Nahoře jsem trochu bloudil a snažil se nají nějakou vyhlídku. Tu jsem nakonec našel díky tomu, že u ní stálí asi Amíci a bavili se. Bohužel nebyli nijak rychlí tak, jsem musel ještě zkouknout pár dálších prdelí. No ale nahoře kromě nich už nebyl. To je tu docela vyjímečný….protože je tu strašně vysoká hustota osídlení, takže Taiwanci sou vážně všude. Jen na těžko přístupných místech moc nejsou, takže to tam celkem šlo. Amíci se během chvilky pokochali a nechali mě tam konečně o samotě. Udělal jsem si pár fotek a pak mě zaskočili další návštěvníci vyhlídky, tentokrát to ale bylo spíš milí překvapení, protože se jednalo a wopičí rodinku. Tady ty opice byli celkem plachý, ne jako na opičí hoře(i když je to vlastně ta samá, jen z druhý strany a o pěknejch pár kiláků dál). Ale i tak, když jsem dlouho seděl na místě a nejevil zájem, tak si mě přestali všímat a já moh fotit. Jen jsem nesměl vstávat, to dycky zdrhli o kus dál a já je měl mimo dostřel. Dokonce jsem zachytil i opičí radovánky… teda jenom náznak, wopičák vyskočil na wopičici a myslel si jak si užije, ale ona ho sklepla, že prej „NIC NEBUDE!“ To je jediný, čemu sem rozuměl, z opičí řeči toho ještě moc neumim, ale můžu se domejšlet, že ji asi bolela hlava, nebo tak něco:P. Wopice se taky za chvilku pokochali, z vyhlídky přeskočili na vedlejší strom a zmizeli někde v džungli. Už se začínalo stmívat, tak sem si řek, že bude lepší, když už taky pudu dom abych nemusel jít po tmě. Cestou jsem si udělal ještě pár fotek hlavně západu a další a další Taiwance jak se lopotili do kopce. Měl jsem vážně štěstí, že sem tam byl chvilku sám. Taky sem byl rád, že už jdu dolů a nemusim jít s nima, protože sem se vážně začal obávat abych někomu nemusel poskytovat první pomoc, vážně vypadali, že na každým kroku padnou za vlast. Cesta dolů byla fakt rychlá, akorát teda musim říct, že to byla pořádná zabíračka na kolena. Po návratu jsem se stavil na véču, kde jsem potkal kluky. Snažil jsem se je zlanařit aby se mnou šli ještě na pinec, ale bohužel. Tak teď sedim tady a odpočívám. Teď se ještě akorát musim naučit na zítřejší čtvrtletku z Čínštiny, to ale asi nebude moc lehký, díky jednomu našemu spolubylícímu černouškovi Luizovi z Panamy. Asi jsem o něm ještě nepsal…Je to celkem fajn usměvavej kluk, akorát si furt zpívá a to dost na hlas…spíš než zpívá bych řek, že vyje. Teď se asi na něco učí a vyje na chodbě, to se vážně nedá poslouchat. Dycky chvíli klid a pak začne znova něco kvílet. Mimochodem, jsme někde slyšeli, že je bukvice. To ale nemáme potvrzený, já se ho ptát nebudu(nijak mi to nevadí)…i když hlas by odpovídal – mluví jako holčička a kvílí zrovnatak. Jinak je ale celkem fajn. Za chvilku to asi už nevydržim a pudu ho poprosit aby nezpíval, to mě nebude mít moc rád. Se divim, že to nikomu jinýmu nevadí. Kdyby zpíval aspoň hezky.
No to je pro dnešek ode mě vše a zpívejte si jen ve sprše! 😀
PS: Jukněte na fotky.
