Odvoz na mikrobus do Puerta jsme měli domluvenej na devátou, takže jsme se mohli v klidu dospat, zabalit a ještě jsem se chtěl vykoupat naposled v moři před chatrčí. Zajímavý je, že tenhle transport stál z Puerta do El Nida 700pesos – ze sabangu(stejný vzdálenost) nám ho nabízeli za 1000, z El Nida zpátky do Puerta se prodává cesta za 600 pesos a náš řidič nám dal vizitku, že když pojedem s jeho firmou, tak nás hoděj za 500. Maj v těch cenách hroznej bordel. Místní podle mě platěj asi tak pětinu.
Poslední koupačka v moři
Ráno jsme si teda zabalili a když už se i Terka rozhodla, že se pudem skoupnout do moře, přijel pro nás řidič s tricyklem. Skáknul jsem tam a skrz naší paní domácí jsem mu vysvětlil, že jsme byli domluvený až na devátou a že nejsme připravený. To jsme sice byli, ale ještě jsme se chystali do vody a nechtěli jsme zase hodinu čekat na autobusáku. Dali jsme si teda jednu parádní ranní koupel, studenou sprchu a už tu byl další řidič. Po pobrali jsme všechny věci a šli. Tříkolkou nás odvez asi 400 metrů na autobusák, kde už se čekalo snad jen na nás. Hodili nám krosny na střechu a šli jsme si sednout dovnitř.
Cesta autem z El Nido do Pouerto Princesa
Tentokrát jsme si bohužel zapoměli zarezervovat sedadla v první řadě, kde je nejvíc místa. Museli jsme teda poprvé sedět jinde. Naštěstí v tomhle autě bylo víc místa, než vjinejch a my se vešli. V zadu to pořádně házelo. Hlavně prvních asi 60 km, který jsou po prašný cestě. Cesta z Puerta až do El Nida stále nedošla. Byl to teda pořádnej tankodrom. Posledně nám to přišlo jakž takž, ale tentokrát to s náma vzádu házelo pořádně. I pak když jsme byli na betonový cestě, tak to byla síla. Spát se moc nedalo. Řidič každou chvilku zastavil a šel se vyčůrat do příkopu – nám, ale nezastavil. Pak jsme si museli říct. Zastavil nám v nějaký mototechně, kde si dofoukával gumy. Terka řikala, že byla na záchodě až u těch lidí doma. Jinak náš řidič byl děsnej manďák – nevim jak je to dlouho, co si dělal papíry, ale stálo to za to. Motor mu chcípnul při každý příležitosti. Nevyjímaje, když se otáčel uprostřed silnice. Sice jsme to nepočítali, ale věřim, že za tu cestu mu to tak aspoň patnáctkrát chcíplo.
Puerto Princesa
Do Puerta jsme se tak nějak dokodrcali. Řekli jsme si ať nám zastaví v centru – to ce moc nepovedlo, ale aspoň nás nevez až na autobusák, kde sou předražený taxikáři. Tady se na nás teda taky hned sesypali rovnou 3. Terka nechtěla zůstávat na stejným místě jako posledně, tak jsme zkusili další místo, který bylo posledně plně obsazený. Tricyklář ho znal a nabíd nám, že nás tam za 50 odveze. My řekli 30. On, že ne. Tak jsme šli pěšky a on nás za chvilku dojel, že teda jo – klasika. Hned začal se standartníma kecama – odkud, že jsme a jestli nechcem odvíst do jinýho hotelu a jestli zejtra nejedem do El Nida nebo Sabangu …
Ubytování
Dovez nás teda kousek k místu, kde jsme chtěli zkusit štěstí. Byl jsem se tam podívat na pokoj – docela velkej a levnej – jen za 320 za noc – nic levnějšího jsme zatím tady neměli. Jmenuje se tušim něco jako Garsilleno – neb tak. Je dokonce na hlavní ulici. Jen vás tam taxikáři nehoděj, pokud si o to přímo neřeknete a i tak se zdráhaj – nevim proč- asi nemaj provizi. Je to tu teda docela díra, ale povečení je čistý, je tu spoustu místa, jen sprcha chybí. Je tu ale umyvadlo, tak se dá ošplouchnout tam – na jednu noc v tom není problém.
Nakupování v Puertu
Po ubytování míříme do obchoďáku. Zase si necháváme prohledat tašky hned u vchodu aby nás vůbec pustili dobnitř. Je to tu docela síla – v každým lepším obchodě sedí na zadku policajt s bouchačkou (s ostrejma) a kouká aby jsme něco neštípli. U bank maj brokovnice. V obchoďáku personál nacvičoval nějakej taneček. Všischni manďáci kromě těch z kas šli do hlavních uliček a se svejma nadšenejma obličejema předváděli svoje pohyby. Dost jsem je litoval. Jinak tu zase bylo vidět něco, čeho jsme si na Filipínách všimli už dávno. Na každýho zákazníka je tu spousta lidí personálu. V tomhle obchoďáku snad nebyl jedinej regál u kterýho by neprudil aspoň jeden nebo dva doplňovači(nebo co tam dělali ???). Je to dost nepříjemný, když na vás furt čuměj a taky se v těch úzkejch uličkách strašně pletou. Většinou vypadaj pěkně znuzeně, protože očividně nemaj do čeho píchnout. Možná proto musej navičovat nějakej ten tanec aby si zvedli morálku. Stejný je to u kas – jedna holka markuje a další jeden nebo dva vám to balej do tašek. Pak zase u východu je pár lidí, který vás pozdravěj a otevřou vám dveře. Je to na mě až moc, ale někdo se v tom třeba může cejtit dobře.
Večeře
Na véču jsme si zašli zase na grilovaný kuře – tentokrát na celý díky menšímu nedorozumění. Celý kuře se do nás ale celkem „překvapivě vešlo“. Hned pak jsme se stavili na pokoji a propláchli to pivkem San Muguel, který jsme si předtím koupili v obchoďáku. Aby nebylo samo, tak jsme ho ještě dochutili kešu oříškama. Ještě jsme se stavili v internetový kavárně aby jsme zkontrolovali maily a hodili starší příspěvky na blog. Pak už jsme jen dopili pivko a unavený padli na postel. Zítra bude zase přesouvací den. Musíme se na to připravit.