Den 14.
Jsme v Maolinu, který mě totálně uchvátil před 8mi lety. Jedná se o nádherné údolí uprostřed hor, které bylo bohužel totálně zlikvidováno přívalovými dešti a sesuvy půdy způsobenými tajfunem Morakot v roce 2009. Tenkrát to vypadalo na definitivu, ale už v roce 2013 se Maolin podařilo znovu otevřít. Stojí to zato.
Snídani nám paní včera oznámila na osmou hodinu. Jen to nás dokáže úspěšně dostat z postele. Konečně vidíme, kde jsme se ubytovali. Výhled na okolní hory a řeku je nádherný. K snídani máme vajíčka, 2 druhy travičky a pražené arašídy v cukrovém těstíčku. Po snídani se domlouváme a platíme ubytko na další noc. Nechce se mi hledáním něčeho jiného krátit si čas v Maolinu. Buď na něco narazíme náhodou nebo ne.
Vyrážíme po okolí a po pár kilometrech nacházíme místo popsané v průvodci. Majitelé jakž takž lámou angličtinu a jsou sympaťáci. Pokoj na noc nás tu vyjde na 1000NTD tj. na půlku. 500 za jednoho. Domlouváme se na zítřek. Já se rozkoukávám a zjišťuju, že je to přesně místo, kde jsme stanovali před 8mi lety. Jen je to tu trochu jiné. Mám radost. Mají zde orientační plánek Maolinu, podle kterého se dá odhadnout, kde je trek k vodopádu, který se mi kdysi tak líbil. Jedeme rovnou tam a trefujeme se napoprvé.
Maolin Waterfall vodopád
Mohlo by se hodit více info.
Cesta k vodopádu je pořád hodně podobná. Přestože to tu bylo úplně smeteno z povrchu zemského, povedlo se jim to tu znovu vybudovat. Některá místa se nezměnila vůbec. Místní vládu stála oprava jen tohohle treku 27 mil. NTD. Je tu pořád nádherně. Máme obrovské štěstí i na počasí. Všechno je tu při starém. Jen tu přibyly k mé nevoli cedule se zákazy koupání, piknikování, atd atd… Později jsme zjistili, že jsou vesele přehlíženy. Co se dál změnilo, je počet turistů. Posledně jsme tu byli snad sami. Tentokrát kolem nás prochází každou chvíli někdo. Lidí jednoznačně přibilo.
Přes znovupostavené mosty po 4 ech km dorazíme konečně k vodopádu – hlavní atrakci. I přes zákazové cedule jeden klučina neodolal a kvůli fotce si do vodopádu vlezl. Škoda jen těch lidí, postrádáme tu ten klid. Nakonec se ale nějak nenápadně vylidňuje a nám se daří být u vodopádů snad hodinu úplně sami. Později nám došlo, že byla doba oběda :). Časy jídel nějak nejsme schopni dodržovat. Postupně se s menšími odpočinky a šlofíčky vracíme zpět. To co ostatní zvládají za hodinu, nám trvá několikrát déle. Vyložené si užíváme a nasáváme zdejší prostředí. Všude je zeleno, průzračná voda a hlavně motýli. Maolin je jedno z pěti hlavních zimovišť Motýlů na Taiwanu. Lítá jich všude kolem požehnaně, až si člověk chvílema připadá jak ve voliéře v zoo. Jenže tohle je reál a vše je tu dílo matky přírody samozřejmě s přispěním rekonstruktorů po tajfunu.
Na začátek treku se dostáváme až kolem třetí hodiny. Zase máme pěknej hlad. Necháváme si od paní na parkovišti ugrilovat na kameni místní pochoutku – vepřový buček s cibulí a česnekem. Je to výborný, jen cibule a česnek jsou čerstvé a my budeme svému okolí teď asi silné vonět.
Vyrážíme dál po Maolinu. Vydáváme se směrem vesnice Dona na druhé straně údolí. Cestou se zastavujeme občerstvit a koupit si nějaký čaj. Zastavuje nás paní a anglicky nás prosí, jestli bysme jejího bratra mohli hodit k autu. Mají toho hodně nachozenou a pěšky by tu dálku už asi nedali. Oba nakládáme na skútry a okamžitě vyrážíme. Pan bratr neuměl anglicky ale narval mi do batohu 2 kila prý na benzín. Nechtěl jsem, ale nediskutoval. Místo toho, aby jeli stopem, tak z nás udělali taxikáře. Děkovali pak snad půl hodiny. Paní žije v Californii a sem přijela asi za rodinou na dovču.
Údolí Maolin
Když už jsme na parkovišti, necháváme tam motorky a jdeme se podívat, co je tu hezkého. Jsme přibližně ve středu údolí a z kopce je úžasný výhled na řeku pod námi, okolní hory most pro auta i lanový most přes údolí v obrovské výšce. Pomalu se do toho začíná stmívat, ale na okolní hory pořád svítí. Nejdeme nikam daleko, jen na další vyhlídku Awaiting husband cliff. Tam prý kdysi ženy vyhlíželi navracející se muže. Teď už je skoro tma. Nasedáme na motorky a jedeme zpět do hotelu… Ještě si teda zajíždíme k provazovému mostu, po kterém se i ve tmě trochu projdeme. Je to nádhera. Teď už opravdu sehnat jídlo a domů. Jsme v horách, takže najít restauraci není nic jednoduchého. V první nám říkají, že už nic nemají, druhá to samé. Společného mají to, že jsou všude totálně opilí taiwanci. Vlastě úplně všude jsou opilí. Je neděle, takže nám to přijde trochu zvláštní. V pondělí jsou velikonoce, tak je to možná tím. Každopádně po šesté večer se ukazuje ulovení jídla jako naročná záležitost. Nakonec se stavujeme u „španěláka“. On tam sice není, ale asi jeho mamka nás obslouží. Kupujeme nějaký černý vejce (jsou přeci Velikonoce), instantní nudle a nějakou makrelu v konzervě. Nesmíme zapomenout na pivko:) Teď hurá domů.
Při příjezdu se mi omylem. podařilo zatroubit. Hluční sousedé s dětmi tu už, zdá se, nejsou. Z auta ale vylezla nějaká paní a začala něco čínsky valit. Vůbec nevíme co, říkáme čínsky, že nerozumíme a ukazujeme klíčky, jakože tu bydlíme. Furt něco valí. Zase říkáme, že nerozumíme a zase valí. Nakonec to vzdává a jde si sednout do auta a my jdeme do pokoje. Trochu si říkáme, jestli náhodou něco nepotřebovala. Nevíme…. Za chvilku nám zabuší na dveře a ukazuje telefon, kde je v překladači věta: „jedu pryč, vrátím se později“. Prostě nám jen chtěla vysvětlit, že tu nějakou chvíli budeme sami :).
A taky že jo… Není tu nikdo, jen my. Děláme si venku jídlo a je to paráda. Konečně perfektní klid. Vítejte na horách 🙂 K jídlu pivko, deníček a okamžitě spinkat !!!