Dnes nás čeká poslední plnohodnotný den dovči a zítra už návrat do reality. Aby ho nebylo málo, tak děti vstávají už o půl šesté ráno. My šli spát v 11 a tak ráno vypadáme trochu jako zombíci. Nevím proč děti musejí vstávat tak brzo ráno, když už za pár hodin jsou unavený a mohli by jít rovnou spát. Samozřejmě si spánek přes poledne už nikdy nedopřejí, aby večer mohli předvádět sebevražedné a rodičovražedné eskapády.
Chtěli jsme dnes vyrazit dřív, abychom ve Smrkově zvládli nejen skály, ale i přírodní park v okolí řeky a večer ještě plavání. No, řekněme si to na rovinu… To bylo hodně naivní…
Děti nejdřív ležely, pak vymohli audiopohádky, pak utekly ode mě z postele terorizovat mamku. Když jsem vstal, měly za sebou už první snídani a mamka byla ještě v komatu. Udělal jsem jim pokus o druhou snídani a Terce udělal kafe a čaj. Snažil jsem se sbalit jídlo sebou na cestu a u toho jsem si udělal vločkovou kaši – to je jistota – tu mi kobylky nesežerou. Když stala Terka, děti vyžadovaly už třetí snídani – ne že by předtím všechno snědli a ne že by chtěli jíst všechno. S tou vybíravostí jsme je poslali někam. Terka mi snědla čtvrt kaše a pak si ze schovívavosti šla udělat svojí snídaní. Tu jí snědly děti. I druhý a třetí pokus. Nějak jsme to ale i přes všechno zvládli. Přežili jsme i Honzíkův pád skleničky, totální kravál, který musel vzbudit snad všechny sousedy i všechny emociální výlevy a bitky. Barča pro změnu řešila, že strašně akutně potřebuje náplast na prst, na kterým nic neměla (její lehká obsese). Dostala náplast i když jsme jí dopředu varovali, že na tomhle místě držet nebude. Za 5 min si jí sundala a opět totální řev. Terka zkoušela ještě kompromisy a navrhovala dokonce i mojí elektrikářskou pásku. To už jsem nevydržel já a řek Barče, že si to tentokrát nevyřve. Zkoušela to 20 min. Pak pomohla až měna prostředí, když jsem ji vykopal z apartmánu ven. Uff…
Sedli jsme do auta a děti, že mají hlad. Tentokrát se zvládla najíst i Terka. Já měl v sobě kaši, tak snad dobrý. Výjezd jsme zvládli dnes v rekordních 9:30. Kdo by to řek, že od 5:30, kdy jsme vstávali, nám vypravení se potrvá jen 4 hodiny …
Cesta trvala asi jen 20 minut a parkoviště u turistické stezky bylo hled u hlavní silnice. Vyřešili jsme velkou a bouřlivou krizi „holinky vs. tenisky“ a mohli jsme konečně vyrazit. Na výběr máme krátký okruh 700 m nebo dlouhý okruh 2700 m. Fandili jsme si.
Vyrazili jsme a po 300 metrech jsme si sedli na první lavičku s výhledem a vytáhli jídlo. Tentokrát jsem měl hlad i já. V půl 11 jsem si sněd už půlku oběda. Děti samozřejmě nad obědem opovrhli a tak jsme museli tahat svačinu o dalších 1000 metrů později. To už byl opravdu čas na oběd. Barčá nás cestou nepřestává udivovat svým talentem nacházet odpadky a strkat si je do pusy. Naštěstí už nejí písek a kameny, ale tohle stále přetrvává. Nejdřív to byla nějaká plastová tyčka – tu jsem úspěšně stopil a pak bužírka od nějakého lanka. Tuhle bužírku si i přes veškerou mou snahu nesla celý dnešní výlet. Chvíli v ruce, chvíli na tajňačku v kapse, chvíli v puse a pak už jsem na to rezignoval. Snad bude mít aspoň dobrou imunitu. Řekl jsem si, že už to má stejně celý olízaný, tak už je to vlastně jedno a Barča byla konečně spokojená.
Nevýhoda tohohle místa je, že se tu nesmí chodit mimo značené cesty ani lézt na skály, což dost těžko vysvětlíte mladým a nadšeným outdooristům. Po nějaké době jsme to vzdali. Občas nás a hlavně Terku protáhli i slušným terénem. Na to, že je půlka května, je dost podivné, že tu sněží… Vlastně ne, to není sníh. Padají chmýříčka z pampelišek a dalších ochmýřených květů. Vypadá to skoro jako v zimě a sněží celý den.
Procházíme kolem ukázky a zbytků místní důlní těžby – těžil se tu kámen. Pak kolem lesní školky – to už děti zaujalo víc a nakonec přicházíme do opuštěného kamenolomu. Vlastně se sem možná ani nesmí – žádní turisté krom nás tu nejsou. Všichni chodí spořádaně po cestě. Možná je to jen tím, že jsme tu v půlce května mimo sezónu. To jsme skoro všude sami. Opuštěnej kamenolom je super hřiště a děti se tu zabaví na docela dlouho. Lom je navíc i moc pěkný. Všude je tu hodně vlhko a tak tu rostou mechy i na meších. Barča prozkoumává kaluže v holínkách a oba lezou po šutrech a kopcích jak kamzíci. Bylo to tu docela fajn, ale je čas pokračovat dál.
Zpátky na cestě už si při prvním kopečku Barča stěžuje, že jí bolí nožičky, ale musí ťapat dál a tak začíná vyžadovat jídlo. Před chvílí jsme jedli a tak má smůlu. Ťapeme dál a díváme se na lom zeshora, vlastně ho budeme obcházet. Požadavky na jídlo se stupňují. Jdeme dál. Už svolujeme, že si dáme plnohodnotný oběd. Vrací se nám to vlna kritiky, že oběd nechtějí, ale svačinu. Mají smůlu, potřebujeme je naplnit, aby byl chvíli klid od jídla, a tak čekáme už jen na lavičku. Ta ale nepřichází. Už to začíná být k nevydržení a tak už čekáme na cokoliv, na co by se dalo posadit. Za chvíli naštěstí opět začínají skály. Na jednu si sedneme a vybalujeme jídlo. Když děti vidí opět to stejné jídlo, které jsem jedl na zastávce před 1 km, tak radši svůj hlad zatloukají, že tohle jíst nebudou. Počítali jsme s tím a tak každý obdrží parase a v tu chvíli jsou nejspokojenější buřtožrouti na světě. Ještě to zajedí pečivem, jabkem a vším dalším po ruce – dokonce i mojí rejží se špagetama ze včerejška s tučňákem a pasírovanýma rajčatama.
Po jídle začíná sekce lezení. Teď musíme lézt na každou skálu v dosahu. Těžko se nám tlumoční místní zákazy. Alespoň na některé skály u kterých vede cestička, je necháváme vylézt. No spíš je jistím a lezu za nima aby si na vlhkých skalách někde nezlámaly pahnáty. Chvíli je to zábava, ale po nějaké době to je už dost náročné na pozornost a únavné.
Pak si děti vymyslely hru na bitvu. Schovávaly se za skálou a vyžadovaly, abychom po nich házely šišky. Takových malých borových tu bylo plno, tak to nebyl problém. Navíc to byla sranda. Nevěřili byste, jakou škodolibou radost může rodič mít, když se mu podaří trefit svoje milované dítko přímo do řepy. Tahle hra nám vydržela snad hodinu. Pak už jsme to museli přerušit, protože ani palba šiškami po svých dětech vás nebaví věčně.
Ještě jsme se prošli kolem dalších skal a zamířili zpátky na okružní trasu a směrem k parkovišti. Právě jsme v polovině cesty, ale na dětech se už začíná projevovat únava. A ta se bohužel s přibývajícíma metrama stupňuje. Asi tak 400 m od auta je už Honzík úplně mimo. Stavíme na lavičce a děti chtějí jídlo. Nabízíme Honzíkovi, co zbylo ale je úplně ufňukanej a nic nechce. Chce jen jabko, který zrovna baští Barča. Honzík si ho sněd před 20 min. .. Teda nesněd. Sněd půlku a řek, že už nechce. Vysvětoval jsem mu, že by si ho měl dojíst, že za chvíli bude mít zas hlad, ať se nají a že už jabko nebude. Měl jsem pravdu. Každopádně teď jabko opět vyžaduje. Respektive nechce jíst chleba, ani kešu oříšky. Níc víc nemáme. Máme teda ještě kapsičky, ale to nikoho nenasytí a Terka je nechce vytahovat dřív, než si Barča zbaští svoje jabko. Jinak by ho nejedla. Honzík je na pokraji zoufalství a už jen opakuje, že má hlad. Nakonec vezme roličku toaleťáku, kterou máme na stole na utírání a zakousne se do ní. Vykousnul do ní slušnou díru, ale papír mu nechutnal a tak ho vypliv. Tenhle papír už budeme muset používat jen s nejvyšší opatrností a raději ve 2 vrstvách… Nakonec jsem propálil ty kapsičky a všechno se vyřešilo. Barča se vrhla na kapsičku, jabko už nechtěla a dokonce souhlasila, že si ho může dojíst Honzík a zázračně souhlasil i Honzík, že dojí už nakousaný jabko. Zázrak…. Kapsičky Honzík moc nejí, tak si dal po jabku jen sousto a přenechal jí Barča, na což vsázela. Všichni byly happy a stačila půlka jablka na změnu z deprese do manický fáze. Maniodepresivního jedince. Nevím, k čemu to líp přirovnat.
Honzík se už chová jako ožralej kamarád, kterýho za každou cenu musíte dotáhnout v jeho vlastním zájmu domů aby si neublížil. Všemu se chechtá a všechno má něco společnýho s bobkem, čůránkama apod… Poslední metry k autu zvládáme už bez jídla a bez nehody. Jen řešíme každou chvíli nějakou katastrofu. Konečně je nakládáme do auta.
Následuje 20 minut pekla. Děti řvou jeden přes a na druhého. Máme hlavu jako balón, ale jsme rádi, že neusnuli. Večer bychom pak šli spát až ve 12 všichni. Bohužel to končí škrábancema od Barči a ránou do obličeje od Honzíka. Sprdnul jsem je ještě za jízdy do kuličky, ale za 20 vteřin byly v pohodě a řvaly dál. Dojeli jsme na ubytko v půl 4 odpoledne. Co dělat do 6ti než půjdou spát?
Měli jsme v plánu bazén, ale v tomhle stavu, to s nima nedáme. Zkoušíme do nich na apartmánu narvat další jídlo. Polévka nepomáhá a nic jiného taky ne. Už nemůžu a tak se opírám o historické zkušenosti. „Rozděl a panuj.“ Beru Barču ven na hřiště a Honzík s mamkou budou odpočívat, kreslit a číst si. To naštěstí zabírá a Honzík se konečně uklidňuje. Díky bohu končí jeho půl hodinovej nekonečnej a nezvladatelnej záchvat smíchu. To už se nedalo vydržet. Byl neovladatelnej. S Barčou houpem na houpačce a Honzík se uklidnil u knížky. Paráda. My houpem až do úplného uhoupání. Barča je už taky unavená. Ještě si musíme jít pohladit koně a vracíme se na apartmán, kde má v sobě honzík už 4 tousty k večeři. ¨
Teď je na čase něco nacpapt do Barči. Nic nechce, ale sázíme na klobásu jako jistotu a tím jí ukecáme. Honzík si mezi tím odskočil vyložit bobek a ještě ze záchodu volá, že chce taky jíst. Uvolnilo se mu bříško a může baštit nanovo. Mamka je už z našich kobylek zoufalá. Honzík na záchodě vyžaduje zavolat nejlepšímu kamarádovi Felixkovi a tak i s Barčou musíme čichat přehled dnešního a včerejšího dne. Naštěstí se nedovoláváme. Zase baští a už trochu na krev jim rveme do pusin kartáčky, převlíkáme, kontrolujem klíšťata a silou nutíme ležet v posteli. Čteme pohádku a snažíme se uspat. Kdo by čekal, že usnou na povel, jsou na omylu. Trochu jsme přemýšleli s Terkou, že bychom uspali děti a v 6 si zašli na véču. Uspáváme ale až po hodině v sedm a rozhodujeme se to zrušit. Už není síla. Oba jsme asi během uspávání na chvíli usnuli, Terka i během toho, co vyprávěla na dobrou noc. Nakonec se to ale povedlo. Uff.
Terka ještě běží dolů nakonec pracovat na Wifi a já vařím luxusní večeři ze zbytků a píšu Cestopisníka. K večeři se podávají těstoviny s tlačenkou…. Tenhle návrh neprošel, a tak místo tlačenky musí stačit pesto. Než se Terka vrátila, Barča se už stihla jednou vzbudit. Děti se sousedního apartmánu se vraceli, a asi jí přerušily sen. Nedalo se s ní mluvit, jen brečela, bála se a tvrdila, že nechce. Uzpíval jsem jí svým osobitým zpěvem. Stačilo asi 87 slok „Já mám koně…“, „Skákal pes“ dnes nezafungoval.
Dojídáme zbytky, dopíjíme první a poslední ostré pivo, dopisuju deník. Jsme dnes oba pěkně doje**í.
Moc se nám tu líbilo a líbí, ale vlastně už se trochu těšíme na zítřejší návrat domů. Snad se z toho všichni vyspíme a zítra to přežijeme…
Uvidíme zítra…
Tak ještě není konec, tentokrát je vzhůru Honzík a nemůže spát. Dnes byl asi opravdu nějaký náročný den…