Ráno se budíme v 7.00, děláme si k snídani vločky a vyrážíme na cestu k Preikestolenu. Dojedeme až k placenému parkovišti, ale usuzujeme, že 80 NOK těm vydřiduchům za parkoviště skutečně dávat nebudeme. Autíčko zaparkujeme asi půl kilometru od parkoviště v místním potůčku 🙂 a vydáváme se na cestu k vrcholu.
Cesta na vrchol Preikestolen
Ze začátku je to dobré, ale čím více se blížíme cílové přírodní památce, tím více přibývá i turistů proti nám, takže se tu z toho brzy stává Václavák, což není zrovna náš styl, ale co člověk nadělá, když má touhu tu nejslavnější přírodní památku v okolí taky vidět. Takže se pokojně zařadíme mezi stádo ovcí a jdeme. Kousek pod vrcholem jsme potkali nějaké Slováky, co jsou tu od pátka a jednomu na férovku zmizela flaška s vodou v hlubinách srázu. Držel ji a pak už jenom zíral jak mu padá z ruky a pádá si to směrem dolů. Předpokládám , že flašku, co si napustil v místním potoku, hledat nepůjde, prý to možná bylo znamení:-). Výška je to tu pěkná, nechtěla bych uklouznout. Pokračujeme dále a děláme různorodé fotky, tak aby alespoň některé z nich vypadali nebezpečně. Všichni se samozřejmě musíme také vyfotit na okraji toho známého srázu, aby měla dušička klid. Holistr tam zvedl ruce i nohy a mně se vážně udělalo na chvíli špatně a nejen mě on i ten Slovák, říkal něco o tom, ať už ho Pája rychle odfotí nebo, že se pozvrací.
Preikestolen
Po udělání všemožných fotek jsme se vydrápali nahoru na kopec nad Preikestolenem s cílem, dát si tu sváču. Holistr hledal místo, kudy by se dalo slézt ke skále pod námi a v tu chvíli tam šla i Kačka z UHK a Holistr, protože jí neznal jí říká: „There is no way.“ A já na to: „Myslím, že tady můžeš česky.“ A nastalo takové to typické jé čau, co tu děláš a tak. Byla tu ještě s dvěma fešákama, z čehož jeden znal Holistra ze sebeobrany. Za minutku přišel i Pája z čurání a čuměl jak péro z gauče. Oni jedou taky tři a v minivanu, takže v zadu občas i spí, na Lofotech nebyli a objeli tak nějak jih Norska. Na cestu vyrazili o den déle než my a odjíždí 4.8. trajektem z Norska. Škoda, že jsme se nepotkali už v Čechách, mohli jsme jet společně a třeba i trochu ušetřit. Pokecali jsme hromadně asi půl hodiny a po rozloučení se vydali přes hill, tedy jinou cestou zpět. Nebylo tu tolik lidí, takže Pája měl možnost dojít vytlačit trola a Holistr měl nemilou možnost zvrknout si kotník. Odtud jsme ovšem zase pokračovali jako stádo ovcí. V 15.30 jsme dorazili k autu a popojeli na odpočívadlo poblíž trajektu. Zde jsme si uvařili gulášovou s těstovinami, o které už Holistr básní asi 4dny a Pájovi to nestačilo, tak se dorazil KIM-CHI. Místní informace nám posloužili k natočení lahví vody, umytí ešusů a samozřejmě nám posloužili svými záchody. Okolo 17.30 se dostáváme na trajekt za 107 NOK a pokračujeme dále v naší cestě. Silnice je samá zatáčka a občas je to i dost do kopce, poté pokračujeme nádhernou krajinou, která přímo vybízí k odpočinku. Kraj Telemark místo, kde vznikly skoky na lyžích, nás skutečně všechny maximálně zaujal. Kopce jsou neúprosné, autíčko papá a dvě první benzíny po cestě jsou zavřené. Začínáme mít obavy, abychom na některém z kopců nezůstali viset. Naštěstí další čerpací stanice shell má otevřeno, a tak tu bereme alespoň nějaký benzín na další cestu. Přejedeme ještě pár kopců a začínáme hledat místečko na spaní. Nic lepšího než parkoviště u silnice, se nám nepodařilo najít. Všude je to samý barák. Značně unaveni uleháme ke spánku, kluci ještě neodolají knackebrotu s Pekelníkovými toasty.
