Na Národní park Denáli nemáme moc času, takže jsme se rozhodli využít místních autobusu. Zajet si do centra parku, tam se projít a nechat se odvézt zpátky. Cesta tam trvá asi 4 hodiny. V parku se člověk musí chovat slušně. Kromě bezpečnostních pravidel, zavedených kvůli šelmám, tu jsou i další pravidla. Co člověk do kempu přinese, to si také odnese. Dokonce, i když uděláte bobek, tak ho musíte zakopat. Pokud nejste čistotní, máte vyhráno, pokud ale použijete toaletní papír – ani ten nesmí v parku zůstat. Pěkně si ho musíte zabalit do pytlíčku a odnést zase domů.
Cestou zastavujeme každou hodinu na záchod (v latrínách po cestě se naštěstí papír nechávat smí) a cestu nám krátí neskutečně ukecaný řidič Dale. Každou chvíli zastavujeme, když někdo vidí losa, soba nebo veverku. Jak správně podotkl náš řidič, není to tu Serengeti, ale nějaká zvířata tu jsou. Denali je ale hlavně o nádherných horách a o slavné Mc Kinley. Tu vidíme už cestou a řadíme se tak do klubu 30. Tedy mezi pouhých 30% návštěvníků, kterým se podaří vidět vrcholek hory. Říká se tu, že hora Denali je totiž tak velká, že si vytváří vlastní počasí. Většinou je zahalená v mracích, a to i když je jinde jasno. Nám se špička z mraků ukázala. I když ne na celý den a neviděli jsme celou horu. I tak to byl zážitek.
Měli jsme namířeno k Eielson visitor centru. Cesta tam trvá 4 hodiny a nastupuje se u Wildness centra. Cesta je opravdu nádherná. Je tu přehlídka nejrůznějších hor a skal dohromady s divokou zvěří. Nejhezčí je to asi v naší cílové zastávce Eielson visitor centre. Vypadá to tu podobně jako v Islandských Duhových horách, jen je to tu na větší rozloze. Zkrátka nádhera. Vyšlápli jsme si zde na horu nad centrem. Druhý trek nebyl otevřený, protože tam byl před chvílí spatřen medvěd. My žádného neviděli. Nahoře jsme viděli jen párek neskutečně maskovaných křepelek, cestou veverky a z autobusu soby a losy. Nesmím zapomenout na tradiční borůvky – těch jsme viděli spoustu.
Cestou zpátky jsme taktak doběhli jeden z posledních autobusů a tak si ušetřili čekání na další. Nová řidička už nebyla ukecaná, spíš naopak. Nemluvila skoro vůbec a zastavila jen, když stál autobus před ní nebo, když někdo zařval, že vidí zvíře. Sama asi nic nevyhledávala. Dokonce přehlédla i soba, který ležel hned vedle cesty. Toho jsme si ale brzy vynahradili zase jiným sobem. Sobů je tu opravdu kupa. Kromě toho, že jsem Číňanům sedícím za námi, rozsedl jídlo, se už nic moc cestou zpět nestalo. Z projížďky jsme dorazili ještě relativně brzy – kolem osmé. Stihli jsme si tedy dát ještě jeden trek kousek od našeho kempu Riley creek. Taiga trail ale pro nás nebyl moc zajímavý. Něčím podobným a na divoko jsme si už prošli v Dillinghamu. Vrátili jsme se tedy do kempu, udělali harakiri s jídlem (tentokrát ho nechali v boxu u stanu) a šli spát. Samozřejmě vždycky člověk něco zapomene, takže nějaká ta cesta navíc do auta nechyběla.
