Na dnešek jsme si naplánovali lehkou turistiku kolem místního jezírka. Cca 3 km po rovině rozloženo do celého dne. To přeci nemůže být problém… Pro jistotu dojeli i ty 2 km od ubytka autem, aby to na nás nebylo už moc.
Vyrazit jsme dokázali až v 11. Děti dnes z televize naposlouchali tolik němčiny, že je rovnou asi pošleme ke státnicím. Ukázalo se, že ovladač je přirozený symbol moci. Kdyby existoval za doby králů, byl by jasnej. Se divím,že si ho Miloš nepřidal ke korunovačním klenotům. Slušel by mu.
Každopádně jsme přes všechny ranní a vlastně už i skoro polední zdržení vyrazili s tím, že si oběd dáme na dece u jezera. To se povedlo. Jen jsme za první dvě nebo tři hodiny z oněch 3 km neukrojili vlastně nic.
Pak jsme vyrazili na cestu kolem jezera. Chtěli jsme na lodičky, takže jsme to vzali nejdřív tou méně zajímavou stranou jezera. Děti se táhly jak smrad a každou chvíli jsme museli řešit nějaké neštěstí kvůli zlomenému rákosu nebo klacku. Půjčili jsme si šlapadlo ve tvaru labutě za 10e. To bylo prýma. Všichni jsme si to užili.
Další cesta, byla ale už dost náročná. Za sebou první čtvrtku cesty – Před sebou ještě čtvtku k restošce na pláži tempem kilometr za hodinu. Do toho přišel déšť – nejdřívnenápadný, ale, stupňující se. Pěkně se ochladilo a my pro ně neměli mikiny.
To ale nebylo pořád to nejhorší. Honzíkovi se z ničeho nic pustila jeho opilecká nálada, kdy se s ním absolutně nedá vyjít. Všemu se jen tlemí a blekotá kraviny. Bohužel se toho Barča chytá a tak se s nima nedá rozumně domluvit ani s jedním. Do toho déšť a zima. Vzali jsme je pod přístřešek v plážové restauraci a trochu je zahřívali vlatním tělem. Já ale tyhle Honzíkovi stavy moc nedávám, a tak to bylo dost vyhrocené. Pokračovali jsme dála pokusili se do nich narvat aspoň nějaké jídlo. Podle Googlu to bylo snad jako nějakej glykemickej záchvat. Prostě, jak když vedete nalitýho kámoše domů z hospody ve 3 ráno. Střídali jsme teda zastávky na koukání po jezeře a ládování nějakým jídlem a pití do obou prďochů.
Ve zkratce jsme si z jezera užili oběd, pak první (méně) zajímavou část cesty jsme jakž tak ušli, a druhou, hezčí část jsme uháněli před deštěm, démonem alkoholu a obavou z cukrovky.
Nějak jsme to dali, ale měl jsem teda dost. Bylo potřeba zajet pro nákup, ale řekl jsem, že to společně už nedáme a nechal v tom Terku samotnou, hodil je domů a do obchodu v klidu zajel sám. Spravedlnost je ale sviňa a tak mě hned u vchodu do obchodu u prvních mrazáků chytla neskutečná potřeba vodního koloběhu. Myslel jsem, že u pokladny to fakt nedám a budu muset k nákupu přidat kýbel s mopem. Naštěstí paní prodavačka stihla odbavit 3 rakouské důchodkyně s XXL balíky toaleťáku ve slevě dřív než bych ho potřeboval taky. Dobrá věc se podařila.
Když jsem dorazil domů, situace už vyla lepší a hlavně draci už po jídle. Už stačilo jen převlíknout, vytáhnout klíště, vyčistit, přebalit a poslat do pelechu. Uspávání sem dnes nechal naTerce,abych mohl dopsat deník. Však jsem byl už tři dny ve skluzu. Včera jsem se sice snažil něco nadiktovat, ale zjistil jsem,že když mluvím, neumím přemýšlet, takže jsem šel radši spát. U toho se mi přemýšlí moc dobře 😊.