Cestopisník

Pico del Teide je nejvyšší hora Tenerife a vlastně i celých Kanárů a Španělska. Zas tak velký ambice, že na ní vylezeme, jsme neměli. Maximálně jsme přemýšleli o tom, vyjet si lanovkou 300 metrů pod vrchol, kde ještě není potřeba speciální povolení. Po dnešku ale už tenhle výlet zavrhujeme. S malýma dětma by to byl horor. No, teď možná působím, že mám střízlivý odhad, ale opak je pravdou. Na dnešek jsme si naplánovali 2 menší výlety. První jsme zavrhli, protože jsem ráno zjistil, že se tam nedostaneme autem. Druhej – na procházku skalama Los Roques de Garcia a třetí ještě mnohem dál za Pico el Teide. Všechno to měli být krátké trasy pro vozíčkáře, nebo malé děti, takže zvládnout 2 prochajdy za den by nemělo být problém. Plán zněl tak že využijeme ranní vstávání našich ptáčat a vyrazíme ještě za tmy, dopolko dáme jednu prochajdu a odpolko druhou. Realita byla taková, že jen děti nezklamaly. Vstávali jsme kolem šestý, ale vyhrabali se až kolem devátý. Než jsme si odbyli ranní procedury typu „chci něco jinýho“, kakat, čůrat, blinkat a nesmím zapomenout na připomínání nanuka a útok DDOS (distribuovaný útok pro zahlcení rodičů požadavky nejčastěji na pohádky), byla tma pryč a mohli jsme vyrazit.

Navigace ukazovala cca 40 km a cca 45 min. Zdálo se to kousíček. Realita v serpentýnách byla ale jiná, a tak jsme nahoru k parkovišti Mirador de la Ruleta jeli snad hodiny dvě. Cestou tam jsme jeli skoro pořád mlhou a neviděli nic. Už jsme si říkali že to dneska asi bude zbytečnej pokus a doufali že předpověď nelhala a bude aspoň polojasno. Teda – doufali jsme jen my dospěláci. Děti doufali v další pohádku a Barčino neustálé opakování „nevydržu!“ mi zní v uších skoro ještě teď. No, sice jsme vyrazili na výlet jako první věc po ránu, ale s hodinovým časovým posunem bylo už hold čas na spaní. Honzík to teda tak tak nestih a Barča usnula 8 minut před cílem a vzbudila se po 10ti minutách na parkovišti. Jak jinak … Takže nevyběhaný, unavený a spruzelý … Dotazy typu, „proč tam deme?“, „Bude tam nanuk?“, „Bude ještě pohádka?“ a „Proč nám nechcete pustit pohádku?“ snad ani nemá cenu zmiňovat. No, prostě jsme je vykopali.

Došli jsme z parkoviště až k začátku treku, teda byly tam 4 neznačený stezky, a než jsme se aspoň trochu zorientovali a vylezli na první vyhlídku, už jsme museli jíst. Konečně si paštikáři přišli na své. Jako jediný ze všech národů v okolí jsme vytáhli svoje krabičky s rýží a vepřem (upgrade oproti paštikám a tuňákoj). Najedli jsme se… no a pak jsme krabičky a jídlo tahali už každých sto metrů. Je neuvěřitelný, jak mě dokáže rozpálit, když děti po pátý jídelní zastávce a celkově ujitých 500 metrech začnou po deseti krocích žadonit o jídlo …. Jo a vlastně o pohádku. Barča vlastně až do konce tohle téma už neopustila a Honzík taky ne. Jen Honzík to prokládal svýma „historkama z natáčení“ a dotazem na nanuk.

Abych taky něco řek k tomu místu, po kterým jsme chodili, když je to ten cestopis. Jsou to nádherný skály kousek od nejvyšší hory Španělska Pico del Teide. Celou dobu je na ní vidět a koukáte se na ní v okolí kulis krásných skalních výběžků a skal různých tvarů. Zajímavá je třeba La Catedral, která se tyčí z úplný roviny (asi po ledovci). Výhled je prostě úžasnej. Lidí je tu poměrně dost, protože je to dobře dostupný od silnice. Taky proto jsme sem přijeli s dětmi i my. Jenže i přesto, že je tu vozíčkářská trasa, tak si kolečko kočárem neuděláte. Vozíčkářská je jen kousek a celej okruh — no, jak to říct…. Zapotíte se. My máme děti 2 a 4 roky. Honzíka totálně obdivujeme, protože to zvládnul celý po svých. I když už vůbec nemoh, tak se překonal a došel to celý. Baruška zvládla odťapat tak půlku, což je taky neuvěřitelnej výkon. Přes terénní pasáže a při převýšení jsem jí táhnul na koníkoj a to byl taky neuvěřitelnej výkon. Museli jsme to dělat tak, že jsme šli s Barčou na koníkovi napřed, ušli jsme kus a když jsme narazili na nějakou rovinku nebo fotogenický místo, udělali jsme jim herní pauzu, aby z toho taky něco měli. Honzík se pošťoural v hlíně, našel si pár klacků, postřílel pár procházejících turistů a byl spokojenej. Barča snědla půlku kamenů z lávovýho chodníčku a taky vypadala hned spokojenější. Já si je zatím u toho fotil a Terka sbírala síly na další motivování Honzíka do chůze. Kdybychom věděl, jakej to bude pro děti záběr, tak bychom to nešli. Na druhou stranu jsem rád, že jsme se jako nevědomí blbci hecli a zvládli to celý. Jsou tam nádherný panorámata a myslím, že děti si to nakonec taky užili. Jsme na ně s Terkou hrdý. Vlastně tam na ně obdivně koukali skoro všichni, kdo šli kolem. Nebo na nás? … ?

Na začátku jsme si s Honzíkem i s Barčou vylejzali na každej lávovej kámen a vyhlídku. Ke konci už jen Honzík škemral, abych ho taky vzal na koníka. Bohužel před námi byl závěrečnej výstup cca 200 výškových metrů ve 2100 m.n.m. a to by Barča sama nedala. Tak jsem se upsal ďáblovi a slíbil mu, že až se vyškrábeme nahoru, tak ho vezmu na koníka místo Barči a spolu dojdeme pro auto a vyzvedneme holky autem až úplně u začátku trasy.

Ne že by se mi chtělo, ale když Honzík tak statečně ťapal, tak jsem do toho šel i za cenu, že se zítra už nepohnu. Přeci jen už není žádný pírko. Jsou mu čtyři, ale velkej je na pět nebo šest. Naštěstí mě v půlce cesty vysvobodil s tím, že se bojí, aby nespadnul a že bude teda radši ťapat – že to bude bezpečnější.

U auta jsem mu svlíknul výbavu do mrazu (tady nahoře bylo kolem 5ti stupňů a vítr) a než se mi povedlo se nasoukat do auta, Terka s Barčou nás už došli. Obě ukázali, že taky nejsou žádný pápěrky, hlavně Barča, když to došla po svých. Vysvlíkli jsme se, udělal jsem další desítky fotek del Teide – konečně vyšla z mraků a už jsme mohli vyrazit na zpáteční cestu. Podle předchozích odhadů jsme teď měli vyrážet na další prochajdu, ale v reálu jsme se už báli, aby nám děti neusnuli v autě i při nejkratší cestě domů. Pálil jsem to serpentýnama, co to šlo (v rámci ne-bezpečnosti) a dětem se ulevilo, že můžou mít konečně zapnutou nějakou audio pohádku. Aby neusnuli, zastavovali jsme cestou na všech výhledech, ale z dálky to už tak zajímavý nebylo. Za chvíli začala Barča usínat. Tady šlo o život. Z prochajdy jsme s Terkou byli taky dost hotový a při představě, že se Barča v autě 15 min prospí a pak jí budeme uspávat do půlnoci, jsme dostávali infarkt. Telefon s audiopohádkama byl už dávno zahozenej někde pod sedačkou, tak musela nastoupit tvrdá opatření. Barča dostala plínu a pustili jsme Krtka a Pandu ve videu na telefonu. Feťáckým očičkám se rozšířili zorničky a z usínající roztomilý holčičky byl ve vteřině hráč automatů na koksu. Rozsvítila se jak stowattová žárovka – LEDková. Mysleli jsme si, že máme vyhráno, ale ještě se nám to trochu zkomplikovalo požárem, kterej byl po cestě, a jím způsobené zácpy na policii řízených křižovatkách. Dvě pohádky, co měla Terka na mobilu už končily a můj mobil pořád překřikoval Krtka a Pandu pohádkou o Ptáku ohniváku zahozenej někde pod Honzíkovou sedačkou, kam se nedalo dosáhnout. Ty nejsložitější problémy mývají nejsnadnější řešení. Prostě jsme ty pohádky pustili znovu. Během toho jsme s už nějak vymotali ze zácpy a dostali se zpátky do El M*dáno.

Děti byly na pokraji silovýho zhroucení, ale i tak musel být nanuk – prostě byl slíbenej. Barča byla tak přetažená, že u večeře snad ani nekousala a začala se dávit rajčetem. Po tom, co se poblil první skřítek, pro jistotu vyhodil kombinaci nanuk+salám Chorizo (tady foto bohužel nemám:) i druhý skřítek. Bylo nám těch ťutíků fakt líto, ale nebyl čas ptát se kdo je kdo. Rychle jsme je potřebovali vyčistit a uspat. Honzík usnul úplně hned. Barče to už nešlo. Zvládla to až v nosítku. Naštěstí to netrvalo dlouho – i nám „superFotrovi a superMatce“ už docházely síly.

Konečně uvolnění… Den končí pozdní klidnou večeří na balkónu s výhledem na moře (ve tmě jako obvykle). Už jen napsat Cestopisníka a odpadnout do sladké říše sprchy, záchodu a snů. Dobrou noc.